Narodil jsem se jednoho čtyřmístného roku do světa Chaosu. Bylo mi to jedno, jen když nikdo nekřičel. Nemám rád křik, nemám rád hlasité zvuky. Předtím, ve tmě, v pronikavém temnu gumových zdí, kdosi tam venku opile řval a ječel. Tlusté květinové stěny se chvěly nářky a já se třásl pod jejich tlakem. Nebo to byl strach? Nejspíš ano. Ale teď se nebojím, kolem je ticho a já si vybral svůj vlastní svět. Erebos. Zemi bez křiku, bez zmatků, život mezi mrakodrapy a kentaury.

„Jmenuju se Moose,“ odpověděl Kentaur na chladný dotaz Persefony. „Jsem teda příliš velké zvířátko na tak malý prostor tady v Erebu, ale jsem rychlý, mrštný a vůbec toho spoustu umím. Můžu zůstat?“ Persefona přikývla a pokynula Charónovi. Ten přirazil se zchátralou loďkou ke břehu. Kentaur vylovil zpod jazyka jeden ze dvou penízků. Zaleskl se mu mezi zuby a stařec po něm rychle hmátl. „Hmmm,“ ozvalo se potutelně. Hloubavě chamtivé hmm, které mělo Kentaurovi zaručit cestu zpět. „Ukaž mi to tady, dědo!“ zvolal zvučným hlasem a pokynul. Jak pluli podél břehů, máchal Kentaur ve vzduchu střídavě levou a pravou rukou, až vetchému převozníkovi málem vypíchl obě oči. „Tady bude stát tak velký barák, že bude ještě větší než Petronas Towers v Kuala Lumpur!“ vykřikoval. Ale Charón nevnímal. Opatrně postrkoval loďku po řece, aby nikoho nevyklopil do kalné vody.

        „Prosím tě, už mu budou tři roky a ještě vůbec nemluví. Mluvíš ty na něj vůbec? Měla bys mu číst! To ty v jeho věku...!“ Přeháněla jako vždy. Do sebe pohroužený chlapeček seděl na koberci a zatloukal hřebíky do bedničky z dřevotřísky. Urputně třískal dětským kladívkem, že nebylo slyšet slova. „A má už ve školce vůbec nějaké kamarády? No, co říkala učitelka, mluvíš ty s ní vůbec někdy?“ Jen odmítavě zavrtěla hlavou, vzala chlapce do náruče a odešla pryč. 

        Mám rád věci heboučké jako pírko a nejlépe s pevnou strukturou. Nesnáším věci studené a lesklé, třeba to malé zajímavé hejblátko, co nosí na krku jedna bílá paní. Bydlí mezi čtyřmi bílými stěnami a stále dokola opakuje, že na mě maminka musí vic mluvit. Když já tak nerad sahám na kov, jinak bych jí tu věcičku z krku určitě sebral. Maminka mluví hodně, teda když nepláče. Jenže za to může Chaos, ten divný svět kolem ní. Maminko, pojď ke mně. V Erebu, v mém světě s mrakodrapy a kentaury, tam se moc nemluví, ale zato je tam řád. A ten já mám opravdu moc rád! Budeme spolu bydlet ve velkém baráku, takovém, co sahá až do nebe, a nebude tam žádné třesezemění, to ti zaručuju. Půjdeme do třicátého třetího patra po schodech a každým krokem překročíme čtyři schody. Bude to přesně devadesát devět kroků a pak se podíváme dolů z okna našeho nového bytu. Je tam řeka, vidíš, a kolem ní se pasou samá velká zvířátka. Taková jako jsem já. Já jsem to největší velké zvířátko na celém světě a vůbec v celém Erebu! Jako ten Kentaur, co umí běhat rychleji než gepard. Pase se tam na zelené trávě a chrání nás proti nemrtvým. Maminko! Jak to, že to nechápeš?!

        Když Kentaur povyrostl, chodíval si hrát s Kerberem k bráně do Chaosu. Nosil mu medové koláčky, takže si trojhlavý pes na podivné, napůl lidské stvoření brzy zvykl. „Proč máš tak heboučký jemný kožíšek? Rád hladím tvůj sametový kožíšek! Už vím, budu ti říkat Božíšek!“ Občas Kerberos Kentaura honil po mokrých pláních a křičeli přitom tak, že se pak několik dní báli Hádova hněvu. A mezitím, co spolu řádili, na břehu řeky Styx pomalu rostl vysoký průhledný dům s mnoha prosklenými patry. Stavěly ho neviditelné ruce tužby, jeřáby skrytých přání a skálopevná víra někoho, kdo pro ty venku neznamenal nic.

„Víte, mladá paní, jak bych vám to vysvětlila... On jednoduše řečeno nedokáže správně vyhodnocovat informace, které získává svými smysly. Jako kdyby žil v nějakém těsném proskleném domě a vnímal svět jen skrze uzamčené sklo. On prostě nerozumí dobře tomu, co vidí, slyší a prožívá. Musíte s ním mít trpělivost a velmi vám kladu na srdce, buďte důsledná.“

„Ptá se mě ale na věci, které mu nedokážu vysvětlit...“

„Vše se dá přece vysvětlit, jste rodič,“ usmála se postarší psycholožka.

„No, nedávno se mě ptal, co to je ta teorie relativity a kolik měří největší člověk na světě...“

        „Víte, důležité je, že nemáme žádné epileptické změny na mozku,“ odbočila odbornice od tématu. „A taky, že mu to zatím jde jakžtakž ve škole. Buďte trpělivá a uvidíte, jaké bude dělat časem pokroky. Je mu teprve sedm...“

Potřásly si navzájem rukou. Tahle kráva asi nikdy neměla dítě, pomyslela si, když zavírala dveře ordinace. Chlapec seděl v čekárně a přesýpal z dlaně do dlaně velkou fosforeskující pružinu.

       To je taková malá spirálovitá galaxie, maminko. Mám ji na svých rukách a ovládám její pohyb. Tady je Merkur! Tam je takový vedro, že kdybys tam měla zmrzlinku, tak bys ani nestihla si líznout, jak rychle by ti roztekla. Nemluvě o tom, že bys sama shořela. A tady je Pluto, tam je zas taková zima, že kdybys tam měla zmrzlinku, tak bys jí nemohla ani ukousnout, jak by byla zmrzlá... Ale musela bys mít skafandr, protože jinak bys tam ani nedoletěla. Ale mohla by sis vzít s sebou lunochod. Mamíí, můžeme si vzít domů lunochod? Já bych ho strašně chtěl. Mamííí....!

        Mrakodrap už byl téměř hotov. Kentaur vyrostl ve statné, urostlé a silné zvíře. A aby se necítil v Erebu sám, přizval si domů spousty přátel. Těm kraloval cizokrajný Osiris, egyptský faraón nazelenalé pleti, kterému chyběl třináctý kus těla. S ním přišla na opuštěné pláně i věčně krásná Isis, šakalí Egypťan Anubis, Háthor s kočičí hlavou a bůh slunce Ra. Později dorazilo do podsvětí i několik dryád, čarodějek a skřítků. Následoval je prorok Medivh, občas proměněný v ptáka, temní elfové, bludičky, orkové, rytíři, černokněžníci, minotauři, smrtonošky či bojovní Golemové. Poseidon s Neptunem, kteří by se asi v Chaosu jen těžko potkali, zde společně lovili ve Styxu svými nabroušenými trojzubci. Také ostatní božstvo z vysokého Olympu uctívalo pravidelně Erebos okázalými návštěvami. Hostiny božských ambrózií se staly samozřejmostí.

 „Musím jít do Chaosu,“ řekl jednoho dne Kentaur s ambrózií v ústech. Zvedl se od plného stolu, jako by o nic důležitého ani nešlo. Pokračoval s plnou pusou: „Musím se jít podívat, jak funguje vesmír. Zajímá mě to.“ Veškeré dění kolem se ale rázem zastavilo. Hélios zadržel v tu chvíli ohnivý kočár na cestě nebeskou poutí. „To nesmíš!“ šeptaly dryády, „to nesmíš!!! Co když se nevrátíš? Nevrátíš se!“

Jenže musel. Pod jazykem měl ještě jeden, poslední obolos jako úplatu pro skrblivého Charóna.

       Vesmír mi připadá jiný. Jiný než svět, ze kterého jsem se narodil. Vesmír je obrovský prostor, kde nic není. Od jedné planety ke druhé to není jako od jednoho schodu ke druhému. Navíc některé planety jsou rychlejší a špatně se chytají. A na planety z plynu ani nejde sáhnout. A ta tma... Tak jsem si vymyslel vlastní planetu. Nakyslý míček se jmenuje. Má obrovské jádro, ale žádnou atmosféru. Zvířátka na ní nemají uši, takže nemůžou slyšet žádný křik. Ta se mají dobře! Ale co já? Slyším všechno! A nic mi nepomáhá! Maminko, zacpi mi ouška. Ne tou vodou, voda je chladná a studená, a to já nemám rád. Maminko, je tu strašná tma! Přitom mě nějaké divné záření bodá do očí a ubližuje a ubližuje a já se vzdaluju od mého míčku a mizím a mizím... Ztrácíš se mi a musím křičet! Mamííí, mamíííííí, mammmííííííííííííí.....

„Začíná se dostávat do stresu, a já nevím, co s ním,“ plakala mu na rameni. „Říká, že se chce zabít nožem. Říká, že si chce vrazit kudlu do hlavy. Říká, že chce umřít. Říká, že skočí z okna, že je hloupý, že je tupec....“ Vzlykala tiše a horké slzy jí kanuly po vyčerpané tváři. Hoch seděl v koutě a dlouhé minuty zíral před sebe na jeden strnulý bod kdesi na ploše stolu. Bylo vidět, že plakal. „Změnil se, tak strašně se změnil....“

Ruší mě hlasité zvuky. A už jsem ti říkal, že nemám rád, když se na mě křičí. Taky si výslovně nepřeji, abys na mě ještě někdy sahala, strašně mě mačkáš a mně to vadí. Nemám to rád. Taky nechci jíst žádná nezdravá jídla, musíš mi koupit sojové mlíčko.

Měla jsi jít tehdy se mnou do Erebu, maminko...  

         Nakreslil bych ti v našem mrakodrapu velkou horu Mount Everest a taky toho největšího Číňana na světě. A Osirise! Dávali bychom si příklady a počítali do miliónů a miliard světelných let, ukázal bych ti zblízka Golema a prošli bychom se po Plutu ve skafandrech. Proč si o mě lidé utírají nasliněné ruce? Proč mi ničí moje věci a dívají se po mně v tramvaji? Proč mi zaclání, když počítám patra v Casablance, a říkají mi, že jsem kreténský hlupák? Přitom jsem rychlejší než to nejrychlejší zvířátko na světě! Pamatuješ, maminko, jak jsi mi vyprávěla o tom pánovi, co dokázal všechno vymyslet? Einstein se jmenoval. Říkala jsi, že byl jako já, že mu také lidé ubližovali, když byl ještě dítě. Myslíš, že jsem taky génius? Jenže já ničemu nerozumím! Proč nic nechápu?! Proč si nic nepamatuju?!! Jsem kretén, všichni to říkají. Jsem tupec, a tak se zabiju. Propíchnu se nožem nebo skočím z okna. A nebo pod auto! Tááákhle!

Máchne několikrát rukama do vzduchu jako motýl, co se snaží vysvobodit z pavučin, a pak vyčerpaně padá na gauč. Po tváří stéká palčivá krůpěj. Pálí jej. Křičí. Hlasitě křičí. Out is Moose*.

* pozn. autora: [aut´izmu:s]