Děti socialistických kopretin
Jan Pelc: …a bude hůř
Index, Kolín nad Rýnem 1984, Panorama, Praha 1990, MAŤA, Praha 1996, 2001, 2004
Američtí hippies utíkali za svobodou z měst do komunit na venkově a rozšiřovali si přitom vědomí pomocí LSD. Na severu Čech zalévaly vlasaté děti své květiny hektolitry piva či rumem obohaceným občas vhodnými farmaky. Doplňovaly tak státní a znormalizovanou výživu, sestávající se jinak z popílku a kyselých dešťů. Tyto děti zdrhly od rodin nebo z výchovných ústavů – a kde jinde si mohly hledat své přátele, svou komunitu, než v klasickém českém pajzlu. K nim patřil i Olin, hlavní hrdina románu Jana Pelce …a bude hůř.
Vlastní rodiče, kteří neměli pochopení pro dlouhý vlas a džíny, a kterými hluboce pohrdal za jejich shrbená záda, vyměnil Olin již ve svých sedmnácti za matku chlast a tatíčka sex. A domovem se mu stala hospoda U Boučků. Podobně jako rodiče nenáviděl i většinu obyvatelstva Klostrdlé (Klášterec nad Ohří to schytal). Nesnášel je proto, jak se přizpůsobili režimu a jak jej rezignovaně pomáhali budovat nesnesitelně rutinním do práce – z práce. Pro Olina a jeho přátele „máničky“ taková práce (tenkrát ještě povinná) nabývala rozměrů kolaborace a nechtěli s ní mít nic společného. Raději se slézali U Boučků, nasávali z tykadel, která od pípy sunul hospodský Packa, hráli na kejtry, pivo zapíjeli rumem, dokud se nedostavila totální tma. Ale protože nebyli skety, pomáhali si navzájem s transportem do svých brlohů. Vždy se mezi nimi našla alespoň jedna nebo i více holek a ty se o všechno dělily, i o orgasmy. Make love not work. Nebylo divu, že se pak jednotliví členové party scházeli s kapelou na chomutovské venerologii. Společnost U Boučků ovšem bývala pestrá, nesedávaly zde jen máničky, ale také potetovaní modráci – pokud si zrovna netočili trojku nebo pětku v krimu. Zašel sem i Herda, úspěšný prohledávač popelnic a obchodník se psy nebo bezdomovec Lesní muž, bývalý válečný pilot v Anglii, a řada dalších figurek. Všechny měly jedno společné: nezapadaly do systému, a proto se je systém pokoušel nejprve „po dobrém“ zkrotit, v dalších fázích pak již kriminalizovat a některé i likvidovat.
Autor románu Jan Pelc dokázal velice sugestivně vylíčit underground komunistického maloměsta stejně jako třeba sběrný tábor pro emigranty. Příběh Olina a jeho přátel i nepřátel rozdělil do tří dílů: Děti rodičů, Děti ráje, Děti cest. Je zajímavé, jak velký prostor věnoval tělu – jako by to bylo právě tělo, které si napříč celým románem hledá svou duši – ať již jde o období Olinova urychleného dospívání nebo „plnohodnotného“ života v komunitě podobných „odpadlíků“ jako je sám či při cestách emigrantských. Text je plný popisů nejrůznějších slastných zážitků. Autor na několika místech doslova skládá ódu na pivo (viz např.sen o pípě z poslední části – divím se, že jej ještě neobjevila žádná současná reklamní agentura) a také na sex. Možná ještě více pozornosti věnuje úplnému opaku – mnoha odstínům fyzického mučení – od žízně, hladu, přes kocovinu, bolest (např. při rvačkách s Poláky nebo při bití na stanici Veřejné bezpečnosti) a dostává se až k úplným limitům samotné existence – pokud má Olin pocit, že svou duši nemůže nikdy najít, neváhá vyzkoušet i sebevraždu. V tomto je Pelcovo vyprávění opravdu syrové a surové. Nelze jinak než uvěřit, že autor čerpal z vlastních zkušeností, že jde de facto o zpověď. A je to právě autenticita, která asi patří k největším hodnotám Pelcovy prózy, stejně jako upřímná snaha nevyrábět z postav nereálné Hrdiny doby. Nezakrývá totiž ani jejich velká selhání.
Mezi další přednosti románu lze zařadit humorný tón, podbarvující některé scény. Vzpomeňme vzpouru nemocničních pacientů, kteří ztrestali krutou sestru tím, že se všichni svorně před vizitou pos..li (V jednotě je síla!), nebo Olinovu svatební hostinu, fotbálky mezi U.S. of Boučkovi a týmem z Adaně, krádeže králíků, debužírování somráků na francouzské pláži apod. Smysl pro humor Pelcovi opravdu nechybí. Nechybí mu ani schopnost úspornými prostředky vtahovat do děje – používá sledu spíše kratších vět, které přispívají k dynamice jednotlivých příhod. Také dialogy zvládá velice dobře. Řeč mániček, modráků i dalších je živá, nevykonstruovaná, plná specifického žargonu, k němuž by možná mladší čtenář potřeboval příruční slovníček.
K záporům bych naopak přičetla to, jak se nechává příliš unést líčením drobnějších scén, nesleduje rytmus celku a místy potom jeho vyprávění začíná být monotónní. Jako by občas ztrácelo gradaci, jako by spíš než o román s jistou dějovou linií šlo o deníkové záznamy, v nichž autor nedokáže v zájmu celého textu škrtat. Možná by této próze slušelo rozdělení do menších povídek. U některých postav mi také chybí více charakteristiky, jedno zda přímé či nepřímé. Taková figura (např. Bob ze závěru románu, ale i další hrdinové) pak nemá zřetelné obrysy, těžko si ji představuji. Naopak nezřetelnost, pouhé náznaky, zjevování se a mizení, tedy atmosféra jakési tajemnosti a nepolapitelnosti velice dobře fungují u asi nejpůsobivější postavy celého románu: kriminálníka Josefa. Jen tak mimochodem, on jako jeden z mála provází Olina celou dobu – ať už reálně v různých situacích nebo později ve vzpomínkách či výčitkách marně utlumovaného svědomí.
V každém případě stojí kniha za přečtení, plným právem jí patří místo v české undergroundové literatuře osmdesátých let minulého století. Klade totiž dosti nepříjemně naléhavou otázku. Pro vrstevníky zní: „A co jsi v té době dělal ty?“, mladším pak předkládá jen variantu s o něco milosrdnějším, protože hypotetičtějším „bys“.
A i když se člověk nemůže zbavit relativizujících otázek na téma osobní nezávislost – závislost (nezávislost na mínění většinové společnosti, závislost na alkoholu), jedno je jasné: československé děti kopretin sice příliš pily a fetovaly, příliš souložily a jen málo se myly a zásadně nepracovaly, ale měly odvahu být samy sebou.
|