Postdeštní dozrávání

Když kapka z nebe rozpačitě padá,

padá a nic se neděje,

tak se klidně veselíme,

čteme si třeba Sartera,

a nechápeme, kromě svých

ojedinělých topořivých momentů stání,

k čemu byl vlastně vyroben

onen zbytečný předmět jménem

deštník. Holuby poletují

mezi těmi plandajícími kapkami

a tu a tam z nich něco polohustého

upadne a lhostejně

přistane na pomník.

Vedle sochy budovatele

katolický hlídač otírá

slavného vyznavače tóry,

leští ho pečlivě,

byl to vědec a pak ještě pikolík.

V dáli znějí oslavné urnové zvony,

sebežravé ódy a Nebe

potažené hustým černým suknem

pořád dští

a my, jakož prý i naše děti,

jsme plni naděje a prý i neurčitého vyjasnění.

Směřujeme pudově na náměstí,

ale stejně přesně nevíme,

co se tam vlastně děje

a tak nám  ani nepřipadá podivné,

že vlastně už delší dobu

nesmyslně žvatláme

a nebo /varianta Max Brod/

už delší dobu mlčíme…

A když kapka spadne,

čvochtne to a pleskne

jako u porodu

nebo, když se po vyschnutí Pípa naráží

a některým z nás to dokonce i dojde.

Jenže…

v pohodě plné číše se nic nepozná,

ani těkavé oko lačné ženy, které už ostří

na další oběť,

ani se nezjistí,

že se to už nikdy nesrovná.

Poznáme to, až když jsme poraženi,

až když se pak smráká

a dá se tušit polostín.

Ale to už tu není nic

než denní dávka pivního nedopita,

samci tu už zbyli jenom na jídlo,

zavíráme, nikdo tu už není…

Plná rakev příslibů

Výkřiky do průjezdu

Nevyřčené pohledy

Až k zaplacení účtenek

A spánek jen ze zvyku

Možná v Nebi

Možná v Zápeklí

A možná taky nikde nebudeme

Doma.

Dokud nezaprší

Dokud neskane další kapka

Pak

založís Sartera

Ale tentokrát si kvapem

bereš pláštěnku…,

oderektuješ deštník

a míjíš rozeřvaná náměstí…