Posel války

Měsíční světlo dopadalo na střechu hostince U Zápeříka a nakukovalo skrz rozevřené okno, které se rytmicky houpalo na jednom pantu.

V lokále bylo plno jako vždy. Úzký pásek šedého kouře z dýmky hostinského Zápeříka stoupal poklidně ke stropu, kde se spojil v hustý oblak páchnoucího čmoudu, vznášejícího se nad lokálem. Místností zněl hlasitý hovor, zpěv a smích, přerušovaný častými rvačkami, které většinou vzaly rychlý konec a zbylo po nich jen několik roztřískaných sklenic a židlí. A ty Zápeřík rád připisoval na účet...

Náhle se z jednoho hloučku štamgastů zvedl vysoký chlap s širokými rameny a hrudníkem, kterým při chůzi kolébal ze strany na stranu jako páv. Nikdo mu neřekl jinak než Kladivo a on byl na svou přezdívku náležitě pyšný. „Hej, hostinskej! Eště raz na mě!“ zařval a znovu se usadil na židli, která pod jeho vahou žalostně zaúpěla.

Zápeřík se kysele usmál. Nechtěl vidět jeho pohled ráno až zjistí, kolik toho vypil. A hospodský měl účinné metody na to, jak dostat ze zákazníků peníze.

Kladivo ignoroval korbel piva, který před něj Zápeřík postavil. Místo toho se ohlédl k oknu. Kdesi v tmavém koutě se rýsovaly obrysy neznámého muže, zahaleného v bleděmodrém plášti s kapucí, která mu spadala až do obličeje. Cizinec tam vysedával už pár hodin aniž by se pohnul nebo na kohokoli promluvil.

A to Kladivovi vadilo. Byl všeobecně vyhlášený tím, že dokázal bez cizí pomoci sestrojit větu o pěti slovech a k tomu se ještě ohánět kladivem a to byla mezi tamějšími hrdiny význačná vlastnost. Teď právě uvažoval nad tím, zda má neznámého cizince považovat za konkurenci nebo ne. Neměl rád záhady, které se nedají vyřešit několika ranami.

„Hej ty tam! Co seš zač?“ zařval na zahaleného nezdvořile. Ostatní kolem Kladiva uznale zamručeli nad verbálními schopnostmi svého společníka.

Cizinec natočil hlavu jeho směrem, nepozvedl ji ale, aby mu bylo vidět do tváře.

Kladivo uhodil pěstí do stolu. „Ptám se tě!“ zařval nepříčetně a zvedl se ze židle.

Zápeřík mu položil ruku na rameno, a když ho hrdina ignoroval, kopl do něj, aby si vynutil jeho pozornost. „Dneska večer už žádný maléry! Nebo chceš, abych ti připsal další kusy nábytku?“

Kladivo bleskově zauvažoval.

Na minutu bylo ticho.

Zklamaně se sesul do židle, která zřetelně zapraskala a hodil do sebe korbel piva na uklidnění. Hostinský si úlevně oddechl. Dnes večer už toho bylo dost...

Dveře se rozevřely a dovnitř vplul studený vítr. Hned za ním se z temnoty noci vynořilo několik postav. Vojáci.

Jejich velitel byl sveřepý muž po zuby ozbrojený mečem a metály, které mu ve svém počtu musely sloužit stejně dobře jako brnění. Pohrdavým pohledem přeletěl celý lokál a zastavil se na Kladivovi. Ten mu pohled oplatil.

Zápeřík měl nos na problémy a teď právě jeden přerážel zápach hostince. A to už něco znamená...

„S čím vám můžu pomoci, pánové?“ zeptal se podlézavě, div přitom jazykem nevymetl podlahu.

Velitel se despoticky opřel o svůj meč. „Hledáme tu zrádce. Před několika týdny utekl z Myrionu a já mám rozkaz od krále okamžitě ho dovést zpět. Prý se ukrývá tady.“ Znovu přejel celý lokál pohledem. Nikdo ani nešpitl.

Zápeříkovi neušlo, jak moc si dal záležet na tom slově já. „Ale jistě, to chápu, vzácný pane. Musí to být určitě vysoce nebezpečný zločinec, když ho náš král Gylliren dal pronásledovat – to víme všichni, že to on obyčejně nedělá...“

„Král Gydeon ví, že je tady!“ zahřímal velitel.

Hostinský pochybovačně nakrčil ústa. „Král Gydeon? To jste se asi musel splést, vždyť všichni víme, že...“

„Já se nikdy nepletu!“ přerušil ho ostře až jeho metály zachřestily.

Zápeřík si začínal myslet, že mu nejspíš šplouchá na maják. „Ale jistě, jistě... král Gydeon, vždyť jsem to hned říkal. No a jak vám s tím můžu pomoci?“

„Já si ho najdu sám,“ řekl sebevědomě. „Je to špeh ze Vznešeného národa!“

Lokálem to zašumělo.

„Eh – no...“ začal Zápeřík nejistě, „nejsem si tak docela jistý, jestli najdete toho pravého... On se tady nikdo ze Vznešeného národa dlouho neukázal...“

„Já vím, že tu je!“ Velitel pokynul svým vojákům a ti se semkli těsně za ním. Hosté se podezíravě dívali jeden na druhého. Vojáci začali systematicky hledat po celém lokálu a nevynechali ani jednu myší díru.

Velitel se zastavil před Kladivem. Podezřívavě se na něj podíval. „Ukaž ruce!“

Kladivo vykouzlil na své tváři tak výhružný pohled, až velitelovi poklesla brada. „Chceš vidět ruce? Tak je máš mít!“ Kladivo se ohnal a zasadil veliteli takovou ránu, že se okamžitě skácel na zem.

Lokálem se rozezněl vítězoslavný pokřik. Všichni jako na povel se zvedli ze svých míst a vrhli se na překvapené vojáky. Strhla se parádní rvačka.

Zápeřík se jen tak tak stačil skrýt za pultem, když kolem něj proletěl někdo z hostů a se zaduněním se rozplácl o stěnu.

Cizinec v koutě nehnutě seděl a mlčky sledoval celý zápas.

Náhle do lokálu vpadlo nejmíň deset dalších vojáků. Vrhli se na Kladiva a přitlačili ho k zemi, ačkoli přitom tři z nich utržili vážná poranění.

Postupně začaly řady vzbouřených štamgastů řídnout. Velitel se nemotorně vyškrábal na nohy a zhodnotil očima celou situaci. Většina z jeho vojáků ležela zraněná nebo v bezvědomí a zbylá část zatím spoutávala bránící se zajatce (mezi nimiž řevem vynikl zvláště Kladivo). Většina lokálu byla rozmlácená a stěny byly vymalovány skvrnami od piva.

Vtom velitel spatřil cizince. Stále seděl ve svém koutě a nohy měl položené na stole před sebou.

„Kdo jsi?“ oslovil ho pevně, musel se ale přemáhat, aby mu hlas vyčerpáním nepřeskočil.

„Narvir,“ odpověděl cizinec klidně.

„A to má být jméno? Nebo je to nějaký blábol v tom vašem jazyce?“

Narvir zvedl hlavu. Zpod kapuce vyvstala mladá tvář, rámovaná prameny havraních vlasů. Oči se mu podivně zaleskly. Veliteli neušlo, že jeho panenky jsou až příliš široké a čočky zúžené, jakoby do nich vnikal silný proud světla. „Proč bych měl plýtvat svým jazykem na tebe?“ řekl pohrdavě.

Velitel se zalekl. Jeho tvář byla až příliš mladá, vypadal vlastně skoro jako chlapec. Hned si ale nasadil svou původní masku. „Takže ty jsi ze Vznešeného národa!“ pravil vítězoslavně, jakoby právě přišel na nový vynález.

Narvir zvedl ruce do výše očí jakoby naznačoval, že se chce vzdát. Velitelovi se zježily chloupky v zátylku, když spatřil jeho dlaně – hladké, bez jakýchkoli čar na kůži, jednoduše jemné jako samet. On skutečně nebyl člověk...

„Já tě mám... přivézt zpět!“ řekl velitel a bylo na něm poznat jak je nervózní. Už nezdůrazňoval to slovo já.

„Tak na co čekáte?“

Velitele polil studený pot. „Nejdřív ti mám vzít tu... tajnou zprávu, kterou s sebou neseš. Až potom tě odvedu...“

Narvir sáhl pod plášť. To už se u stolu shromáždili i přeživší vojáci a mlčky sledovali jeho počínání. Vytáhl dopis a ukázal ho veliteli. „Je to on?“

Velitel znejistěl. Chtěl po něm sáhnout, ale ruka se mu zastavila ve vzduchu. Pak se ale odhodlal. Bleskově po něm chňapl. Narvir však byl rychlejší. Kopl do stolu, až se převrátil  na skupinu vojáků. Vyskočil do okna.

Velitel řval na své muže. Vojáci, které stůl nesklátil, se vrhli za uprchlíkem. Pozdě.

Narvir vyskočil ven do chladné noci a poslední, co jeho pronásledovatelé viděli, byl dlouhý koňský ohon mizející kdesi v lese.