|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Obchází v parku, na lavičku sedá,
je to ona, tak proč se vám nezda,
vlasy na rameni, v ocích tichý žal,
to zná každý, kdo někdy miloval.
Před sebe hledí, chlad okolo nevnímá,
ruce na koleni, čeho se všeho vzdá,
botu zarývá do hlíny, otisk jako stopa zůstal,
ten kdo projde, tak by ho nehledal.
Od slz řasy těžknou, kouskem látky je utírá,
cítí se osamělá, může za to zpráva nemilá,
nohu přes nohu, kývá s ní sem a tam,
na lavičku vyryla, kouskem sklíčka autogram.
Nechá je tu samotné, dvě malé písmenka,
tu hlínu z podpatku, rytmicky oklepá,
sklíčko padá k zemi, z prstu krev kape,
možná je to jen odlesk, žalosti a bázně.
Přesto sedí dál, na látce skvrna bledá,
je to tatáž dívka, tak proč se vám nezdá,
na zemi sklíčko, v duši zmatek a klam,
to zná jen ten, kdo nestál v lásce opodál.
|
|
|
