|
Za polibkem mlhy
zrcadlo tváře nedůstojně vrčí.
V průběhu let,
kdy slovem vyvraždilo svět,
chlácholivě trčí do bodláků,
do trní, do růží trčí, zrcadlo.
Hloupou touhu hvězd
padnout do oken
nenávidí,
střepy na svém místě
třepí své světlo
na mnoho způsobů stínu.
Kladou jasné plody světelného chtíče.
Promluvit, ano, promluvit chtějí
hvězdy s otevřeným oknem,
netušíce nedostatky zemské tíže.
V přízraku kříže nesmyslně zabít ten třpyt!
Nerado, nechtěně, s prominutím.
Do bodláků, do trní, do růží trčí, zrcadlo.
Políbeno.
| 
