Ervín, onen udatný bojovník z vesnice, kde se sice ještě pořád barbarsky pojídají kozy, ale jinak je docela pěkná, projížděl na svém stejně udatném koni kolem řeky. No, řeky...spíše potoka. Avšak Ervín ve svém vypravování raději používá to první označení pro tekoucí vody. On si vůbec tak trochu „upravuje“ realitu. Občas si něco tak trochu přikrášlí. Samozřejmě, jen tak trochu...

„Už abychom tam, Boeingu 737, byli,“ pravil Ervín svému statečnému oři. „Tato cesta se mi pranic nelíbí. Ona široká řeka po našem boku mě značně znervózňuje,“ dí dále rytíř bez toho, že by zpozoroval koňův nezájem o jakoukoliv konverzaci.

„Posloucháš mě vůbec, ty herko líná?!“

(dialog nyní na chvíli přeruším. Chtěl bych se zabývat tématikou chorobné touhy povídat si se zvířetem. Osobně si totiž myslím, že požadovat po nějakém zvířeti kdejakou odpověď, je trochu zvláštní, ne-li bláznivé. Zvlášť, když  to zvíře trpí koňskou chřipkou a nemocí šílených koní. Ale zpátky k příběhu, kde se mezitím odehrála docela podstatná scéna...)

Ervín ležel na zemi a překvapen náhlou agresivitou koně se pomalu pokoušel opět vstát.

„Zajímavé,“ utrousil, „nikdy předtím ses nevzpouzel mluvenému slovu. Jestli ty nedržíš nějakého bobříka!!“

Boeing 737 popošel několik kroků, snad proto, aby mohl Ervína lépe kopnout.

Rytíř však neváhal a skokem, jež se naučil z televize, vyskočil na svého koně.

Oba udatní bojovníci a nadprůměrní přátele pokračovali podél potůčku, ehm ... tedy ohromné řeky, dále.

Ervín si právě zkoušel zatlačit bouli vzniklou pádem z oře a vymyslet nějaký příběh, jak k té hrčce přišel, když tu náhle...

(chvilka napětí)

...

(ještě dáme chvilku)

... vyskočila rybička z řeky. Jen se porozhlédla po okolí, tiše se zasmála naší hrdinské dvojici a opět se ponořila do studené vody.

„Žralok!“ vykřikl Ervín z Kozojed, „kde mám svou harpunu?“

Kupodivu mu kůň neodpověděl.

Rytíř seskočil z oře a vzal si krátkou větev, jež byla nejspíš dubová, a hodlal si kolem ní omotat svůj opasek. Chtěl ulovit onoho „žraloka“, aby se mohl kamarádům v krčmě u pěnivého moku dosyta vynachválit.

Boeing 737 odpudivě frkl. Myslel si o „hrdinství“ Ervína své. Ani se netěšil do krčmy jako jeho přítel, jelikož pivo ještě nikdy neokusil.

Rytíř se mezitím marně snažil sundat svůj opasek. Nedařilo se mu to.

„Já se na to vykašlu,“ zvolal pobouřeně. „Pojď, koni můj statečný! Najdeme si jiný čin k vypravování.“

Ervín z Kozojed naskočil na Boeinga 737 a pomalu odjížděli v dál.