Já jsem si vždycky představovala dva lidi, kteří se navzájem chápou. Dvě osoby schopné pro sebe udělat cokoli. Stojící vždy při sobě. Podporující se. A především věřící si.
Moc krásné, hloupé a naivní.
Asi jsem zavřená ve vězení smůly, že tohle přátelství nevidím. Na doživotí. Nebo slepá.(?) Třeba toho chci moc. Příliš romantiky.
Žiji ve světě, kam nepatřím, kde to nenávidím a ještě s představami podlitými v základech těmi nesnesitelně sladkými a nepřirozeně růžovými vodopády.
Tlak. Věříte, že může někdo jako já zažívat nesnesitelnou tíhu na mysli? Jistě, nevěříte. Nechcete věřit.
Je šílené, jak já nesnáším společnost Vás, přátel, kdy se cítím jako zabetonovaná kolem dokola a musím neustále pohybovat rty a hnát z úst zvuky, kterým říkáte slova, ale přitom s Vámi vůbec nemluvím. Moje duše zůstává tichá a zařeknutá.
A potom je tady společnost těch lidí, jež jsem znala jen z vidění a slyšení. Krásná a uvolněná. Vy mě opustíte, moji drazí „přátelé“ a já potom hovořím s těmi, co byli časově zakopáni v dětské, naivní minulosti. A mohu jen sedět a poslouchat, jak hovoří, vydávat ze sebe ticho a přesto jim říkat více než Vám. Prokletí. Nazývající se přátelé.
A přesto je to jenom chvíle. Oni už jsou zakořenění jinde a já taky. Dokud se neznáme, nesmýšlíme o sobě špatně.
Čtěte slova z prázdného papíru.
Hledejte, kde nic není.
Přemýšlejte nad tím nad čím nejde přemýšlet.
Se mnou všichni budete mít problémy. A možná jsem blázen. Ale já se romantiky nevzdám. K čertu s Vámi a s tou Vaší povedenou realitou. K čertu …. Slyšíte?Tak poslouchejte.
