Ten, co otáčí se zády

     V čase se člověk posune, bez nějakých pochybností a námahy. A občas i pochopí něco z toho, co se kolem děje. Dotkne se toho a opět ustrne. Bez nějakých pochybností a námahy.

     Podivná přirozenost času. Samovolný tok děje, který i děsí.

     To jsem tak jednou seděl v kočáru se spřežením, jenž tryskem pádilo mým životem a kočí dávno již mrtev vypadl z kozlíku. Koně běžely cestou necestou a já děsil se toho, co bude a netušil… .Široko daleko člověka nebylo, který zasáhl by. Nikde člověk, jenž natáhl by ruku a zachytil opratě, vlající ve větru nezvratného osudu.

     Častokráte na kolenou prosil jsem Gaiu a doufal, že mne vyslyší a … a třeba i zakročí proti mé hlouposti z nevědomí. Přiznám se, mám strach. Mám strach ze sebe sama. Z toho komu ještě ublížím, aniž bych vážně chtěl.

     V životě poznal jsem mnoho lidí, však málu jen za něco vděčím. Byli i takoví, kterým věřil jsem, přesto rozhodli se mne zabít. Jediná matka příroda držela se v té averzi zpět, nezištně. Neměla důvod proč ubližovat, avšak nemá ni důvodu zákonitosti své měnit.

     Přiznávám, že doopravdy mám strach a spřežení běží a běží a já začínám mít čím dál děsivější pocit z té nezadržitelnosti osudu. A tady někde až, pokusím se bojovat s tím, co i Howard ze strachu pojmenovával. Taktéž snažil se bojovat. Však nakolik úspěšný byl ten boj, kterého zřekl se, až když pohlédl nekonečnu do očí?

     Tedy čtyřicet let po Howardově smrti narodil jsem se, abych pokračoval v tom, co načal, jen v jiném úhlu pohledu stavím se k věcem, z nichž mám strach, neboť nepřicházejí ku mě z temnoty nepoznaného vesmíru, leč skryti před sluncem, za nocí snových navštěvují mne, když z nitra vystupují. Kolikráte již říkal jsem si, probuzen křikem, že v duši mé zrcadlí se bezbřehá zrůdnost toho, co v dálavách kosmu skrývá se, číhá. Kolik z nás je těch, kteří vnímají ty malá světýlka oček ukrytých v temných koutech vlastní duše, jenž pojmenovaly jsme vesmír. s rozběhem skáčeme na pelest, aby dráp ten, skrytý pod ní, neporanil nohu naši a ta, nakažena, nezačala uhnívat.

     Miluji to! Miluji tu temnou krásu světa a neměnný čas, v objetí náruče mé milé Gaiy. Miluji ty zelené kopce tohoto kraje, které večer co večer skryjí se v tajuplný plášť děsivé temnoty. Mám to rád, když cítím to mrazení, né tak nepodobné tiché touze.

     Nastalo léto, drahý můj příteli. Slunce již vyhřálo mé tělo hada Nahashe, prochladlé za onoho více jak půl roku ubíjející zimy, před níž není úniku, … tedy skoro. Slunce teď rozhýbalo mé zkřehlé klouby a já využil toho, abych pozdravil tě, příteli a snad i potěšil páru mými slovy. Doufám, že máš se lépe, nežli nepřátelé naši. To přeji ti z celého srdce, Roberte. Přeji ti dobré, i přes to, že uniknuvší šelma, ve stínu věže, líže tvé ruce. Anebo snad právě proto? Co myslíš, drahý můj příteli? Totiž, co Howard pochopil, když napsal 'Diváka'? Ptal jsem se častokráte sama sebe, při vnitřních hovorech mých se zapomenutými božstvy Pravodstva, ve jménu Monas hieroglypha.

     Však nedávno, co stalo se mi za chůze temnými lesy zdejšího kraje, jenž neměnný  jest od dob, kdy pobýval jsi zde, změnilo mne neuvěřitelným způsobem. Jako by sama Ganéša prostoupila tělo mé, jeho nitro, buňku po buňce a odhalila génia podstaty mé. Tolik tesklivá je milý Roberte!

     V lese tom nalezl jsem snad před všemi skrytou studánku, zanesenou zčernalým listím a tlejícími větvemi. Rozhodl jsem se ji vyčistit. Nehledě na svůj zdravotní stav, tolik již nedobrý, že prostupuje mnou až na povrch kůže, jsem donesl si nářadí a vyčistil onen pramen. Nad něj, po vzoru předků, postavil jsem menší menhir, jenž zasvětil jsem Věčnosti, Osudu, Živlům a mé milované bohyni. Poklekl jsem pak a pohlédl do ní. Roberte nebudeš tomu věřit, ale on tam byl! Plynul si v té hrůzné průzračnosti vlastního šílenství a mlčel. Plynul si bez jakýchkoli pochybností a námahy v chladné té vodě. On sám byl tím chladem, jenž přímo tryskal z jeho očí.

     Nezapomněl si, drahý můj příteli? Nezapomněl si, že potomky jsme druidů? Jedni z mála, co si na ně pouze nehrají. V našich žilách koluje krev nejvznešenějších mužů, temná jak hlubiny Pravodstva. Našimi předky byli největší mágové tohoto světa, hrstka světců těch, co přežila to odporné vraždění křesťanských bestií. Roberte nezapomeň na to, neb před tím nikdy neutečeš! Jedině snad podřezat si žíly a nechat svou moc vplout zpět do náruče naší matky. Když nad tím tak přemýšlím, vidím, že bestie ty nikterak nezměnily se. Jsou stále stejnými pijavicemi. Jen ničit přirozenost naši, krást a hrát si na 'polobohy'. O skutečné víře nemají ni potuchy. Stačí se jen dotknout té jejich jemné kůžičky na rukou a člověku je jasné, oč zde běží. Mít moc nad nemocnými. Jak nízká to touha jejich. Jak příznačná je pro duševní úpadek, jenž předzvěstí zániku jejich svátosti jest. Roberte cítím to! Cítím, že nadchází doba, kdy vrátí se zpět! Bylo to tu stále,     jen jsme si toho pro vlastní zahleděnost v hmotu nevšimly. Občas, v průběhu staletí, proroci naši zjevili se, aby naznačili nám …, Roberte, John Dee a jeho Monas hieroglypha i Howard se svým Cthulhu. Oni přec ani netušili, co je k psaní vede. Jakási podivná můza s hady namísto vlasů, či hrozivý křik bezbranného, avšak vnitřně čistého dítěte, přibíjeného na kříž v symbolice zrůdnosti a falešné pokory. Nevěděli to a přesto psali. Vždyť právě v tom to vězí! Roberte, oni jsou v nás a vesmír je jen zrcadlem! Jen přeludem, jenž odvádí pozornost. Světýlka, která vábí do bažin, co chrání průzračnou temnotu Pravodstva. Oni jsou v nás a čekají. Jsme jimi prosyceni a celý tenhle svět. Nikdy nepřišli a nikdy neodešli, to jen my protékáme prostorem jejich bytí.

     Když píši Ti tyto řádky, děsím se sám sebe, milý příteli! Mám obavy o zdraví rozumu svého. Že stal jsem se géniem, jenž překročil hranici šílenství, skrze vlastní bezradnost. Jediné, co mne jistí, je on. On už se totiž neotáčí zády. Kdykoli nahlédneš do magické té studánky, obklopené tolika krásnými a vznešenými stromy, tak tam je a dívá se. Přímo mne hypnotizuje, tak jako had svou oběť. To je ten okamžik, kdy přestávám mít strach ze smrti, však mám jej sám ze sebe, neb stojíme na útesu věčnosti. Té jejich Věčnosti!

     Říká, že nadejde čas, kdy sjednotí se všechny církve a prabožstva vynoří se zpět z hlubin temného vesmíru v nás. Pak my, poslední skuteční vládci magia naturalis, dojdeme svého zadostiučinění a navrácena bude nám úcta k našemu vědomí-vědění. Byl bych velmi potěšen příteli, kdyby si v blízké době poctil mne svou návštěvou. Tedy končím svůj dopis s přáním věčného štěstí, ve jménu Gaiy.

                                                                                                       Tvůj přítel Peter

     Slyšíte tu ozvěnu? Ten zvuk pohybu a jeho ohebnost?

     To v čase člověk se posunul, bez nějakých pochybností a námahy.

     A občas i pochopil,…něco z toho, co kolem něj stalo se.

     Dotknul se toho a opět ustrnul. Bez jakýchkoli pochybností, bez sebemenší námahy.

     Teď nastává ticho před zvratem v odrazu. A on? On plyne si v chladné té tůni, v nehybném svém čekání, za hranicemi času, prostoru i vědění, jehož nikdy nedosáhneme. Je šelmou, která číhá! A k ní není radné … točit se zády.