Jak sova letí nocí temná slova
a šepot mláďat tiché dravce zve
strach plíží se tu, obludně nás klová
kmentem se šatí. Zatím se nepohne.
Zmeškal nás vlak a roztál horský sníh
zmateně slepec slídí, hledá klíč
za horou buší čerti suší na koních
krok nám teď vázne, dech je pryč.
Jsme potem zvlhlí téměř dostiženi
někdo nám dvéře otevře do loží
kde útěk v náručí se divě mění
na pouhý pohled šat svůj odloží.
Je přízrak pryč, ač dosud zvenčí číhá
chci v skrytu obnažen nehlučně dýchat zde
veďte mne jemně, kde prchá věcí tíha
ať sváže úžas nás, kam tryskem vášeň jde.
Když dvoří se jí, ve tmě oči hoří
posměšně vázne špit a padá košilka
převelcí brouci, osminozí tvoři
poslepu zvážní sten přivírá a lká
za závoj skrývá dušné zalačnění
a ránem tisíc zhojí starých ran
tu ještě objímá a v uzardění na zítřek kreslí nový smírčí plán. |