Mezi stromy bylo vidět světlo

a kolem

čenočerná tma. Věděla jsem,

že tam asi nemám co pohledávat.

A tak mě to tam táhlo,

jako by v té tmě to světlo mělo moc.

S očima slepýma tápajíc

v kruzích

popletla jsem sebe a směr

a provazce deště šustily listím

a bodaly do těla,

za každou jehličku

krvavá krůpěj.

A v modravě třepotavém jasu

ztrácím den za dnem,

v oparu mlžného rána ztrácí se

sen,

oc nechávám si naposledy zdát

a pak už nikdy...

Tolik bych chtěla přísahat

a nesmím.

Tolik bych mohla, ale nechci.

Vzdávám se,

ruce už dávno někdo za mě zved´,

přibil na kůl,

zapomněl

a pak, aby žil,

obětoval

mě.

Pro tvoje bytí zemřu

lásko má

nedoceněná, zametená

pod stůl.