Sobota, dopoledne
K. se ukázal během pár hodin snad pětkrát. Zhlídnul jsem několik reklamních bloků, ale tentokrát bez kázání.
Sobota, odpoledne
Kolem třetí najednou zazvonil zvonek, byla to Jana, moje povedená sestrička a její dvě kámošky. Vtrhla do bytu jako velká voda, holky rozpačitě postávaly ve dveřích.
„Ahóóój, brácha!“
„Nazdar,“ odpověděl jsem neadekvátně k jejímu rozesmátýmu ksichtíku.
„My jedeme do Jinonic a tak jsem holky přemluvila, že se stavíme u tebe. Jsi rád? Jóóó, málem bych zapomněla, tohle je Katka,“ ukázala na tu menší a tlustší „a tohle Romča.“ Představila mi svoje dvě soudružky.
„Ahoj… ahoj,“ vřelejšího přivítání se jim ani dostat nemohlo.
Za pár okamžiků už seděly v kuchyni, srkaly čaj a prohlížely si bordýlek, kterej nemá kdo uklízet, protože čas je drahocenná komodita, jak jsem kdysi vštěpoval do hlavy novým pracovníkům. Katku zaujala zarámovaná fotka, kde s Ivanou a partou rozesmátejch domorodců pózujeme před ulovenou rybou dobrej metr a půl velkou. Nenápadně strčila loktem do kámošky, a po tom, co si mě změřila přísným pohledem se zeptala sestry: „Tohle je tvůj brácha?“ a prstem ukázala na teď už poněkud vybledlou fotku. U mě asi nepředpokládala schopnost odpovídat.
„Jo, je… to jste byli na svatební cestě v Karibiku, co brácha?“
„Hm.“
„Jo, to brácha ještě normálně fungoval.“ Otočila se na kamarádky, a ty nevěřícně pokejvaly hlavama. Určitě se jim honilo hlavou: Tohle snad ani nemůže bejt jeden a ten samej člověk.
Ségra zaregistrovala můj, teď už i mírně přiotrávenej výraz a asi se rozhodla, že mě dorazí, jelikož pokračovala: „Mimochodem, Ivanu jsem potkala v úterý… nebo ve středu… to je celkem jedno. Každopádně se na tebe vyptávala. Vypadalo to, že jí na tobě pořád ještě hodně záleží. Já jí toho neměla moc co říct… jako co se týká nějakejch novinek. Ptala se jestli nemáš nějakou novou známost a evidentně jí udělalo radost, když jsem jí řekla, že ne. No, kdo by tě taky chtěl, že jo,“ zasmála se a významně mrkla na holky. Ty se rozhihňaly a já začal přemejšlet, kolik bych mohl dostat za dvojnásobnou vraždu.
„No, pozdravuje tě a máš se jí ozvat,“ skončila agitku.
„Dík, ona asi nemůže nikoho ulovit, co?“ kontruju.
„Prosím tě, nechovej se jako kretén. Prostě jí zavolej, je to sympatická holka.“
„Jo, ještě si to rozmyslím.“
Holky ten náš dialog náramně bavil, ale asi je čekala nějaká bezvadná akce, a tak Romča celkem jasným gestem zavelela k odchodu.
Ještě ve dveřích mně ségra napsala novej telefon na Ivanu a já ani nevzdoroval.
Když odešly, ulevilo se mi natolik, že jsem se odebral na sofa a zavzpomínal na společné časy s Ivanou. Tak nějak bez emocí, v klidu a míru.
Seznámili jsme se ve firmě, kde jsem pracoval. Já tam zastával funkci manažera obchodního oddělení a ona byla sekretářka generálního. Byla to ta nejluxusnější kočička z celý firmy a na jednom vánočním večírku jsme se dali dohromady. Nemůžu tvrdit, že by to bylo špatný období, ale přijde mi absurdní to naše neustálý řešení mýho povýšení, její potřeby novýho autíčka nebo hadříků, který prostě musí mít.
Takhle jsme žili zhruba dva roky a k pozvolnýmu konci začalo všechno směřovat v okamžiku mý výpovědi a neochoty najít si novou práci. Definitivní zlom nastal v období, krátce před mou krátkou hospitalizací v Bohnicích. To už jsem jen ležel, čuměl do blba a byl náramně spokojenej. Ivanka už míň a rozhodla se, podle jejích slov: „Neztrácet čas s takovým lemplem,“ a jednoduše odešla.
Mimochodem, v magorárně zjistili, že jsem celkem normální, průměrnej člověk.
Neděle, dopoledne
Venku začalo poprchávat a chodníky teď nemilosrdně nastavujou zrcadla unuděnejm rodinkám. Je to už čtyřiadvacet hodin, co odešla sestra, ale její voňavka stále ještě nebezpečně víří vzduchem a spolehlivě útočí na mý čichový buňky.
K. se zjevil náhle, jako první poluce a rozkašlal se na celý kolo. „Cos to tu měl za kurvičku? To je smrad…“ pravil a rozesmál se na celý kolo.
„To byla moje sestra.“
„Aha, nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Ber tu předešlou větu jen jako takovej konverzační obrat. Abychom k sobě konečně našli cestu. Vím, že máš ze mě špatnej pocit, a to nechci. Vždyť já tě mám vlastně rád. Jen ty si to neuvědomuješ.“
Usoudil jsem, že na tohle nemá smysl odpovídat.
„Tvoje sestra je určitě kvalitní člověk, a ta Ivana, co jste o ní mluvili, dozajista taky. O tom jsem přesvědčenej. Jestlipak už jsi jí zavolal?“
„Ne a ani nehodlám.“
„To ale děláš chybu, kamaráde, takovouhle šťabajznu jen tak neseženeš.“
„Ale já žádnou ženskou nechci, jsem rád sám.“
„To snad není možný, jakej ty jsi ignorant,“ kroutil hlavou K. a mně bylo jasný, že jsem ho předešlou odpovědí pěkně rozzuřil.
„Dávám ti posledních pár hodin a jestli se nesrovnáš, tak ještě uvidíš věci. Ještě budeš prosit, abys mohl začít normálně žít,“ pokračoval.
„Tak jo, uvidíme se večer.“
„To si piš, že se uvidíme!“
Rozhodl jsem se, že se pěkně prospím. Ať mi celej K. i s jeho výhrůžkama políbí šos.
Neděle, noc
„Proč mi to děláš, proč?“ spustil K. a bylo na vidět, že je úplně naměkko. Ta tam byla jeho suverenita.
„A co jako máš přesně na mysli?“ kontruju a tvářím se přidrzle jako za starejch dobrejch pubertálních časů. Cítím, že jsem se dostal z několikaměsíční defenzívy.
„Tvůj život… Proč nezačneš žít zase normálně? Já tu změnu nedokážu pochopit. Mohl bys být zase úspěšný člověk, mít tolik pěkných věcí, spoustu kamarádů, mít nějaké koníčky… co já vím, třeba bys mohl začít malovat nebo procestovat svět. Proč to dřív šlo a teď se jenom flákáš?“
„Ale mně nic nechybí, jsem spokojenej… teda, kdybys mě přestal obtěžovat. Co jsi vlastně zač, že mě neustále otravuješ? A ty tvoje chytrý rady…“ pustil jsem se do něj, s pocitem nadřazenosti pramenící z jeho plačtivýho projevu.
„Takže se nehodláš změnit?“
„Ne, v žádným případě.“
„Hm, tak to je můj konec.“ teď už mu tekly slzy jako hrachy.
„Nerozumím.“
„Prostě končím, sesaděj mě a pošlou do Afriky nebo mě dokonce zrušej. Jeden průšvih už jsem měl a termín mi končí dnes o půlnoci.“
„Moc to nechápu, kdo přesně tě sesadí?“
„Tak já ti to teda řeknu, teď už je to stejně jedno. Jsem produktem tzv. Ligy na ochranu nadnárodních společností. Tenhle moloch vytvořil mě a ještě dalších několik tisíc, řekněme iluzorních objektů, které mají za úkol přesvědčovat lidi jako jsi ty, že nakupování je věc, bez které se neobejdou. Že je to radost, potěšení… Samozřejmě se to týká jen malé části populace, ale Liga se obává, že by se mohl nezájem o nakupování rozšířit jako mor.“
Nevěřícně jsem na K. zíral a on, uspokojen mým šokovaným výrazem, pokračoval: „Liga stanovila určitou hranici, která vychází z celkem složitého vzorce, který zohledňuje sociální postavení jednotlivce, příjmy, lokalitu, kde bydlí a mnoho dalších faktorů. V okamžiku, kdy se nějaký člověk dostane za pevně danou hranici, vyšle Liga někoho z nás a další fáze už znáš.“
A bez dalšího slova najednou zmizel.
Novému „společníkovi“ našeho „hrdiny“ prototypu K2100A právě dokončili návrh mimiky.
konec |