Z vlaku jsem vystoupil na zapadlém nádraží někde v jižních Čechách. Už si ani nepamatuji, jak se to tam přesně jmenovalo, ale byla to ta největší díra, kterou jsem kdy navštívil.

Vítr zvedal prach a ve vzduchu s ním tancoval čardáš. Občas mi do oka poslal pár zrnek na ochutnání. Nechutné. Nejedlé.

 U sloupu na němž byly zavěšeny klasické nádražní hodiny, postával výpravčí, mezi prsty žmoulal vajgl dokouřené cigarety až po filtr a z pod hustého obočí valil bulvy směrem ke mě.

"Dobrej, hlad bych měl. Nevíte, kde se tady dá najíst?" otázal jsem se vykuka.

"No, dobře se najíte tady v nádražce."

Moc dobře jsem nechápal, jestli mě jenom zkouší nebo si dělá srandu. Nádražní hospody to byl odjaktěživa největší humus a póvl. Něco jako hejno bradavic na chodidlech.

Vyměnili jsme si pár pohledů a když bylo jasné, že to myslí vážně, odhodlal jsem se a do nádražky vyrazil.

"Copak to bude, panáčku?" zeptala se číšnice.

Byl to přesně ten typ ženský, kterým říkám - univerzální máma -. Statná ženská, s ohromným poprsím a pažema, že by jednou ranou urazila slonovi chobot mezi očima.

"Dejte mi desítku a jídelák, prosím,"

"No, když tak hezky prosíš...,"

Hospodou se rozlehl její hurónský smích, který zakroužil u stropu a zmizel někde v chodbě u záchodů. Je hezké se svým vtipům zasmát.

Všude okolo mraky dýmu. Zhluboka jsem se nadechl.

Ačkoli bylo něco před jedenáctou dopoledne, osazenstvo bylo poměrně v ráži. U stolu po mé levé ruce seděla partička chlapíků s jasně definovanou břišní krajinou a na celý lokál probírali životně důležitá témata, jakože desítku pijou jen ženský.

V čele téhle bandy seděl Josífek. Chlap s umorousaným obličejem od skládání uhlí, přes který měl nasazené vyleštěné brýle se zlatými obroučkami. Vypadal jako západoněmecký inženýr v dělnickym ohozu ČKD.

Na celé kolo řval "Kurvy kapitalistický, člověk dře a hovno z toho. Na to já jim mrdám. Mrdám, rozumíš!"

Skvělé místo na oběd. Skvělé místo na žití.

Pak se otevřeli dveře a v nich stála silueta malé shrbené postavy. Rozcuchané vlasy naproti dennímu světlu vycházejícího od míst, kde stál, vypadaly jako paprsky slunce. Nebo spíš jak malí hadi.

"Jééé, Ivoušek, blbeček," zaječel Josífek.

Postavička udělala jeden krok do místnosti a dveře se zavřeli. Ano, Brano zavírá samo. Ivoš, se rozhlížel po sedících a ty koukali na něj. Bylo slyšet občasné uchychtnutí.

"Jééé, Ivoušku, pocéém. Dáme panááka. Za striptýz,jo?" řval ten rozcapenej neandrtálec.

Nevím proč, ale než jsem se stačil rozkoukat, seděl tenhle veřejný kašpárek u mého stolu. Přistrčil si židli a zeptal se: "Můžu?"

Přikývl jsem.

Jestli jsem do doby než si ke mě Ivošek přisedl, měl klid a v pohodě čekal na své jídlo, tak teď se mělo všechno radikálně změnit. Nebo jsem si to aspoň myslel. Bylo mi trochu nepříjemně po těle. Veškerý přetvářky stranou. Tady proti vám sedí člověk, o kterým nic nevíte, který je úplně cizí a z těch spousty volných míst si vybere místo naproti vám. Sakra proč?

Z kapsy u kalhot vytáhl cigarety.

"Nemáš oheň?"

"Jo, jasně. Mám."

Zapálil jsem mu. S přivřenými víčky potáhl.

"Odkud seš?" zeptal se.

"Severní Čechy," odpověděl jsem.

"Hm, tam je to dobrý. Takový zdraví."

"Jo, skvělý. Jasně."

Bylo mi trochu trapně, ale co. Hlavu jsem měl sklopenou do půllitru a jasně jsem cítil, jak mě studuje. Jak si mě drze prohlíží. Co s tím?

Pak přidušeně řekl:

"Hele, dám ti tři rady,jo? To, že se cejtíš mizerně a vlastně nevíš, co se sebou, je věkem. Tvůj čas přijde. Čas všechno vyřeší."

S otevřenou pusou jsem na něj koukal a nevěděl, jak si to mám přebrat. On mi snad vidí do hlavy.

"Pokaždý," pokračoval "když budeš mít od všeho chuť utýct, polož si otázku proč a kam vlastně utýct chceš. Většinou totiž utečeš ještě do většího průseru než v jakym si.

A třetí rada. Nechlastej desítku. Tu pijou ženský a starý páprdové, který sou rychle ožralý."

Pak se zvednul. Zase se nahrbil a byl pryč.

Seděl jsem tam jako opařený. Uzamčený sám v sobě. Sen?

Desítku jsem nedopil. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal. Když nad tim tak přemýšlím, tak jsem ani nezaplatil.

Skvělý místo na žití. Ale na mě toho bylo trochu moc.