Za svítání u bran Ráje

Tvé dlaně

semknuty ve špici

a polonahé ve vysokých tónech,

které jenom Bozi a šelmy slyší,

vzlétají hříšně s podvazky kolem hlavy

a leskle opodpatkovány

z náměstí plném spících

a narub poočených kostelních boků,

plachtí jen tak mimochodem,

naivně od sebe

a nenápadně zase k sobě

a kdesi v Záluní,

kdy už nevěře milenky nevěříš,

povívají nenápadně a bez hlesu zase blíž,

až hormonálním jambem zase k sobě,

halasně jako pávice,

co chtěly plachtit

do záhrobí bez rajek a knírů omočených slastí

a vzmohly se jen na přelet /cukrů,cukrů/

z baziliky

pod náměstím,

z místní polohlasné němoty

pod peřinu hokynáře

Těsnoty.

A pak, když přistávaly,

slétaly se z výšky, z teček

až k velikosti vlastní viny,

vpity do sebe jak Barrandién s trilobity,

kteří na lásku už nevzpomínají…

Promačkávám ti duši a tělo.

Svítá…

provoníváme se k ránu a

duševně jednostranné zvony

zhrouceny odlitým zvukem do sebe

zaleknutě poklekly.

A prosili ,

Aby se už nikdy nepootevřely,

aby to už nikdy neskončilo…

Nebo, ať to konečně začne,

všude samá košatá barevná jablka

k nakousnutí

a jenom jeden strom,

místo hada nekonečný soudek…

Dopadlo by to jinak,

protože bychom byli opilí, nečeští a nazí…