je noc unavených tváří

černá jak oči havířů

trychtýřem samoty nalévám do tmy

svit dávno vyhaslých světel

 

já s čelem přitisknutým na skle

až po okraj přetečená

dýchám svá bytí do záclon

a z výšky

z výšky

hledím na tu noc

kdy už málem nemrzne

a špína z chodníků pošilhává

hladově po ústech

otevřených popelnic

 

naproti za oknem

voskovky čpící vůní

pláčí své lepkavé slzy

smutno mi

až v útrobách smutno

a ani nevím po čem

 

až na okně srazí se pára

z mých výdechů

pošeptám svým mučenkám

je noc toulavých koček

ach bože jak já jim závidím