Aspoň jeden smysl pro nesmysl

Je pozdě, ale přesto jsem vystoupila na úplně neznámé zastávce metra a rozhodla jsem se prozkoumat okolí. Nevlídné počasí venku sice příliš nelákalo k pochůzkám po městě, ale nechtělo se mi prostě ještě vracet domů.

Okolní cestující do mě naráželi, všichni prostě někam spěchají, maminky s dětmi, milenci na schůzky...

Skoro to vypadalo, že si nikdo jen tak prázdně nebloumá v hale metra.

----

Vyšla jsem ven z vestibulu, když jsem jej spatřila opodál.

Byl takový nezvyklý a vlastně, líbil se mi hned na první pohled, i když jsem viděla hezčí.

Lidé kolem něj procházeli, tak nějak s nezájmem. Občas mu někdo uštědřil krutou ránu. Bylo mně ho líto, když před nelítosnými nemohl ani zmizet.

Sledovala jsem chvíli jeho bezstarostné povalování v blátě. Byl již celý špinavý a příliš se nemohl hýbat nakonec.

Možná strach a nechutný pohled na jeho pomačkané vzezření, kdo ví, ale pro mne byl prostě přesný. 

Váhavě jsem k němu přistoupila a sedla si vedle.

Ruka mně projela po vlhké zvrásnělé kůži. Injekční stříkačka vražená skrz plášť vháněla hrůzu do těla.

Nepříjemná hrozba se mi vsadila do mysli a s obavami jsem přemýšlela, jak ji vyndám ven.

Lomcovala jsem jí svými útlými prsty přetáženými rukávy od bundy, abych si je aspoň něčím chránila.

Celý se mi ztrácel v náručí.

----

Soumrak rušilo pravidelné blikání.

Dva mohutní chlapíci ve své obvyklé uniformě se ke mně blížili.

„Copak tu děláte slečno?“ vyzvídali, ale jejich zvláštně zabarvenou otázku jsem nechala bez odpovědi.

Pustili se do své večerní rutiny.

Skoro vždy prý někoho, nebo něco zachraňují. Aspoň to ten jeden povídal, když mě se zájmem sobě vlastním vysvětloval smysluponost své práce.

„Když to nezachráníme my, je to už většinou navždy ztracený“ uzemnil příliš optimistickou odpověď jeho druhý kolega.

Vylekali mě nakonec oba.

----

Z dálky jsem zahlédla známou tvář. Celá ustrašená a téměř s pláčem mě objala.

„Bála jsem se, kde jsi tak dlouho?!“ hubovala výčitkami.

„Co to tam schováváš?!“

 Nechtěla jsem vůbec odpovídat. Jen jsem mlčky poodstoupila, abych mu byla blíže.

Chlapíci již skoro dokončili práci.

„Máme odvézt i tamto?“ jeden z nich ukázal prstem za mě.

 „Samozřejmě!“ rychle zareagovala, aby se navždy zbavila všeho, co mohlo komukoli nějak ublížit.

Hystericky jsem zatarasila cestu a začala jsem pomalu natahovat před zraky všech.

„Co trojčíš?!“ zděšeně se mě dotazovala, když viděla můj zarputilý výraz ve tváři, jež by se za chvíli mohl změnit v neutuchající pláč.

Objala mě svou máminou náručí: „Prosím tebe. Jeden starý, roztrhaný míč!“ a voňavě mě ještě dlouho konejšila.