|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V šerém pokoji zářila jako jediný jasný bod obrazovka počítačového monitoru. Škvírami mezi zataženými žaluziemi dovnitř proudilo nemnoho světla, a to díky hustému cigaretovému dýmu vypadalo, jako by se vrstvilo a tak vnitřek dělal dojem, že vše, počítač, nábytek i postavy, jsou zalité uvnitř naskládaných, silných desek skla. Všichni v pokoji už dávno zapomněli na venkovní červnové slunce.
Na stole, hned vedle značkové, ale už značně ohmatané klávesnice IBM, jenž měla používáním setřená téměř všechna písmena, a která nebyla v tom šeru skoro vidět, bylo mnoho šálků a tácků s nevábným obsahem plísní potaženého lógru a nedojedenými zbytky potravin.
"Pod jmenovkou Dominik Krásný, vývoj Software bych asi čekal něco víc než tohle," řekl jeden z mužů, kteří stáli za pohodlným koženým křeslem, ve kterém seděl nevýrazný a snad až příliš mladě vypadající muž.
"Drž hubu," napomenul ho ale rázně druhý a dal si varovně prst před ústa.
"Tady Dominik se zatím vlomil úplně všude. Tedy alespoň podle referencí. A v těch samých referencích taky stálo, že je hodně umíněnej a že si může dovolit odmítnout prakticky cokoliv. On není jako ty. Nemusí nikoho poslouchat a dělá sám na sebe."
Ten mladík v křesle si ale pomyslel:
"Jo hošánci, to bejvávalo. Když jsem studoval, tak mi stačilo málo. Teď potřebuju furt upgradovat, taky z něčeho zaplatit pevnou linku a podobný kraviny, o kterejch vy nemáte ani ponětí. Neodmítnu vás, když mi nabídnete dost škváry."
Nahlas ale neřekl nic a věnoval se oběma mužům jenom na půl oka, protože zbytek pozornosti mu ubírala již zmíněná klávesnice a monitor. Tedy alespoň občas, když měnící se a stále se seskupující textové řetězce na černém prostředí standartního "DOS" okna zastavily a "PC speaker" počítače si tichým, přesto dostatečně jedovatým pípnutím jeho pozornost vynutil.
"Tak tedy, jak už jsem vám naznačil, potřebujeme zjistit všechno z jedné domácí stanice. Zajímá nás úplně všechno, a to v průřezu několika týdnů," promluvil znovu, ale o poznání vyrovnanějším hlasem ten "který původně očekával víc." Dominik si dal s odpovědí načas a nezdálo se, že je to jenom proto, že jeho levá ruka byla zaměstnána klávesnicí a pravá myší. Spíš se zdálo, že si vše potřebuje dlouho a podrobně rozmyslet. Proto odpověď, která po tom přišla se zdála jako neuvěřitelně strohá, až lehkomyslná.
"Kde ta škatule stojí? V nějaký bance?"
Ten muž ale jemně zavrtěl hlavou a s lehkým úsměvem hned odpovídal:
"Ne, to tedy opravdu ne. Stojí to na jednom psacím stole, v jedný posraný rodině, o který bychom potřebovali vědět víc. Úplně vobyčejnej barák v jedný vilový čtvrti."
Pochopil-li tedy vše správně, tak se ho právě ptal, kde je ten počítač, do kterýho se má vlomit.
"A jak je to přivázaný? Doufám, že tu po mě chcete, abych tahal data od nějakýho slimejše a nejlíp tak, aby si nikdo ničeho nevšiml?"
Oba muži zjistili, že teď už opravdu neví o čem je řeč. Dominikovi to asi došlo, a proto hned doplnil: "Ptal jsem se vás, jestli máte představu, jakým způsobem je připojenej k síti, tedy na internet, jak výkonný je jeho připojení a taky se vám pokouším říct, že jestli je na telefonním modemu, tak vám asi sotva poskytnu nějakej ucelenější obraz o jeho disku."
"To bych moc rád věděl proč?" rozohnil se znovu ten muž. Asi se budeme muset poohlídnout po někom lepším."
"To klidně můžete. Ale já na rozdíl od vás vím o čem mluvím. Za prvé, nikdo lepší široko daleko není, tedy ne takový, aby se neptal, kdo jste a k čemu ty informace potřebujete a za druhý je to proto, že data se v takovým počítači budou měnit rychleji, než to budu schopnej stáhnout, tedy lidově řečeno. Propustnost telefonních linek je velmi malá, a to i za předpokladu, že nejsou zrovna přetížený. Takže čistě modelově. 10Mb dat dokáže modem odeslat asi tak za jednu hodinu. Pokud by vás zajímalo jenom jedno jediný "giga", tak je to na víc než sto hodin. To ani nemluvím o tom, že tam klidně může bejt třeba 120-ti gigovej disk a že ho budete chtít celej."
Muž se evidentně potil. Obličej měl lesklý a už potřetí si povoloval kravatu a znovu se snažil rozepnout již rozepnutý límeček košile.
"To nás moc nepochválí. To sme v hajzlu!" říkal nahlas slova, která snad ani nebyla nikomu určená. Snad to byl jenom vlastní povzdech nad krutým a nespravedlivým světem. To už se ale znovu do věci vložil ten druhý muž.
"Tvojí první velkou chybou je, že moc mluvíš a málo posloucháš. A druhou, že moc nařizuješ a málo se ptáš. Brečíš tady jako holka, která se lekla prvního menzesu, ale ještě ses nedokázal zeptat, co by se s tím dalo dělat."
A otočil se k Dominikovi, aby znovu a výrazně zopakoval:
"Dalo by se s tím něco dělat?"
Ten konečně zavřel dvojklikem to černé okno a otočil se v křesle čelem k nim. Celou dobu před tím jim nezbývalo nic jiného, než sledovat jeho poněkud shrbená a na svaly chudá záda. Po dalších okamžicích obrazovka monitoru potemněla do jednolité černi a pokoj, již tak dost tmavý ještě potemněl. Zřejmě tím, že Dominik ukončil spuštěnou aplikaci byla konečně monitoru operačním systémem povolená odezva a on se konečně mohl přepnout do režimu spánku.
"Nepočítám-li, že na něj pošlete dealera, kterej prodává "uzly" na nějakýho giganta v pevným háku a on si ho za ty tisíce koupí, tak nám toho moc nezbývá," a tajemně se pousmál.
"On každej říká celej disk, ale vlastně touží jenom po několika blbostech, takže je zbytečný tahat toho nějak zásadně moc. Hodil bych mu tam jednoho svýho démona a když se domluvíme, co vlastně by vás asi nejvíc zajímalo a dobře mu nastavíme filtry, tak se tam usídlí a bude nějakej čas sledovat změny. Já nevím, na poště, na textovejch dokumentech a tak, ale může sledovat i obraz programů, odebíraných a instalovaných do systému. Jestli je to ale rodina, která má děti, tak bych ty programy klidně vynechal, protože tam bude většina her a jinejch blbostí."
"No a k čemu to všechno bude?" zeptal se až dětsky naivně druhý muž Dominika.
"To je přece jasný. Budeme vědět, s čím se tam pracuje, já vám předám poštu na všech účtech, tu mi to bude posílat automaticky, akorát to očeše o přílohy, formáty a převede do prostýho textu. Takže když se někdo z tý rodiny připojí na internet, tak ten démon kromě jiného bude vědět, že mi má hned poslat hlášení, že je ten dotyčněj online. Je to podobnej systém jako ta barevná kytička v ICQ. No a kromě toho, že se mi na můj disk stáhne jeho pošta, tak mi taky přijde hlášení kde bude právě už zmíněnej vyfiltrovanej pohyb určitejch zadanejch parametrů. Z těch si můžeme vybrat to co vás bude nejvíc zajímat, no pokud to nebudou nějaký obsáhlý fotky, obrázky, programy nebo videosekvence, tak vám to stáhnu. Zase pokud možno nejlíp převedený do prostýho textu. Nemůžu tahat nic velkýho tak, aby si toho nikdo nevšiml. Protože jestli jim začnu do jejich připojení a stahování pošty ještě tahat něco já, tak jejich už tak dost zabržděný připojení ještě přibrzdím. Chápete? Snad když se domluvíme na nějakých fotkách, tak to dokážu ořezat, a to samý i video. Ale rovnou upozorňuju, že kvalita bude dost mizerná. Potom vám to můžu buď posílat přímo do vašeho PC, ale to asi chtít nebudete, takže to předám přímo vám nebo nějakýmu kontaktérovi, v určenej čas, vysmažený na CD-čku. Nebojte se, dám to do formátu, aby to pro vás bylo čitelný. Nejlíp asi bude udělat to jako stránky pro webovej prohlížeč. Pokud bychom se na této variantě domluvili, tak od vás potřebuju nějaký účty. Já nevím, telefonní určitě, abych si udělal představu, jak často na tom internetu jsou. Potom taky potřebuju vědět, co je asi tak zajímá."
"Kdybychom tohle věděli, tak asi nechodíme k vám!" ozval se znovu naštvaně ten první, nervóznější muž. Asi ho pořád ještě žralo, jak ho před Dominikem jeho kolega zpražil.
"To jo, to je fakt," přitakal Dominik beze stopy jakékoliv ješitnosti.
"Musím do něčeho naskriptovat toho Démona. Když nebudu vědět, co někoho z nich zajímá alespoň tolik, že si otevře e-mail, kde bude, tak ho nikdy do toho počítače nedostanu a vy budete vědět pořád stejný hovno," a tvářil se úplně netečně, protože správně tušil, že takový klid a hraný nadhled toho zuřivce teprve správně vytočí. Byl to pěknej blbec a jeho šéf ještě větší, když si právě z něho dokázal udělat opici.
"Nějak mi dopravte ty účty a domluvte se z "vašimi", ukázal rukou kamsi k obloze a přijďte. Dám vám číslo účtu, kam nejdřív poukážete to, co si domluvíme a dohodneme spolu podrobnosti, kdy a jak vám budu hlášení předávat. Jakmile budou peníze na účtu, zahájím práci."
To se ale ani jednomu z mužů moc nelíbilo. Asi je ubíjela představa, jak budou šéfovi vysvětlovat, že nejdřív zaplatí a potom bude čekat. Pokud si každý z nich dobře pamatoval, tak právě tohle byla varianta, kterou by měl asi nejméně rád a dovedli si představit, jak bude zuřit až mu to řeknou. Jenže Dominik pokračoval úplně klidně a nevzrušeně dál.
"Jestli se vám to nelíbí, budu to brát jako že jste tu nikdy nebyli."
A klidně se otočil zpět ke klávesnici. Zatřásl s myší a na monitoru okamžitě naskočila modro-fialová úvodní obrazovka jednoho z window-nanagerů Linuxového prostředí. Takovou drzost ale ten nervózní a upocený muž nevydržel a vyskočil rychlostí vystřeleného projektilu. Vrhnul se na Dominika a ten byl v mžiku otočen opět zády ke klávesnici. Jenom v pravé ruce třímal stále udiveně myš, za kterou utržená šňůra vlála jako extra dlouhý ocas.
"Co si asi myslíš, že s náma udělá náš šéf až mu řekneme, že má zaplatit a potom čekat? Myslíš že nám poděkuje? Jsou to jeho prachy a my jsme zodpovědný za to, že je nevyhodí z okna, ty jeden neduživej blbče. Normálně se snad zaplatí záloha a zbytek až potom, ne?"
"Normálně možná," odpověděl se stoickým klidem a silou, jež by nikdo od "mačkače kláves" nečekal, mu sundal ruku ze svého hrtanu.
"Já nejsem supermarket nebo leasingová kancelář. Sám si ještě před chvilkou přesně říkal, co mám napsáno na dveřích. Nebylo tam nic ani o charitě ani o splátkách. Takže buď dostanu všechno předem, nebo nebude nic."
Uvnitř se třásl, protože i pro něj to byla příliš vysoká hra. Sám nevěděl jestli to tykání, do kterého automaticky přešel, je dobrý nápad, ale na druhou stranu si říkal, že pro takovou opici bez mozku by to mohlo být dostatečně autoritativní. Nakonec, až snad by se dalo říct i mile, dodal:
"Vy máte dost mechanismů na to, abyste si mě našli, když nebudete s mojí prací spokojeni. Mě když nezaplatíte, tak o vás nevím nic. Tohle řekněte svýmu šéfovi. Tomu narozdíl od vás musí být nad slunce jasné, že já vám nemám kam zmizet. Já vím, že nikde na týhle planetě to pro mě není dost daleko, abych se před vámi ukryl. Takže peníze a hned potom práce. Tady máte telefon" a podával jim kartičku s číslem na jeden z několika svých mobilů. "Až pro mě budete mít všechno, co potřebuju a vy jasno, co vlastně chcete, zavolejte mi. Domluvíme ten zbytek, snad už v klidu a bez emocí."
x x x
Slastně jsem se protáhl a znovu unavenýma očima zamžoural do obrazovky.
"Děkuji ti bože, že jsi mě zrodil do doby výpočetní techniky a ne do nějakýho blbýho šestnáctýho století," pronesl jsem si skoro polohlasně svou podivnou motlitbu. Neznám líp a zábavněji vydělaný peníze, než hackem.
"Zvedej se na chvíli nebo tu zhniješ!" ozvalo se drsně zas ním. Až příliš drsně na drobnou brunetku, jež ta slova pronesla.
"Snad se nechystáš uklízet mi stůl! Mám tam spoustu důležitých poznámek!" snažil se zaprotestovat, ale marně, protože ona hned pokračovala:
"Jo a taky hodně plísně. Vždycky, když sem přijdu a zapadneme spolu do postele, prohlížím ti břicho, jestli i na něm nejsou penicilínový kultury. Jak vysokoškolák může bejt takový prase?! To vás snad na tý fakultě zvlášť učili?"
"Nejsem prase, prostě jenom na ty běžný věci nemám čas, Zuzko," odpověděl hbitě.
"Dnešní svět je krutej a já se mám co otáčet. Nikdo mi nic zadarmo nedá."
"No vždyť ty nikomu taky ne," ohrnula nad ním ret.
"Sedíš u toho pořád jako blbec a efekt žádnej. Makáš, žiješ ve sračkách a hovno za to máš!" a odešla raději i s tím kbelíkem a hadrem pryč, aniž by se stolu jen dotkla. Nechtěla se zase hádat. Meditovala právě nad tím, že má na chlapy děsnou smůlu, vždycky musí narazit na nějakýho takovýho sobeckýho blbce, pro kterýho i kdyby se rozkrájela, tak na ni pořád stejně kašle.
"Postel, úklid, občas něco uvařit, vyžehlit, nejlíp mě přivázat tady k tomu bordelu řetězem, abych neutekla, dokud to pořádně neuklidím. To je to jediný, co ho zajímá," honilo se jí hlavou a bylo jí z jejích vztahů na zvracení.
"Asi by bylo nejlepší, kdybychom si dali pauzu," zavolala přes pokoj. Jenže hned vzápětí, podle odpovědi "Jak myslíš miláčku," zjistila, že úplně zbytečně. Stejně ji neposlouchal. Chce se s ním rozejít, protože ji tohle nebaví. Ale copak to vůbec jde? Copak je to vůbec možné, když ji ani nevnímá, ani neposlouchá? Přece neodejde jen tak pryč, po těch třech letech. Přece za sebou beze slova nebouchne dveřmi jako nějaká pubertální uličnice.
"Kdybych měl čas jíst po hospodách, kdybych měl čas někam chodit, dávno bych už jí nakopl do pr..." letělo zase jeho hlavou, protože i on musel uvažovat o jejich vztahu. Lezla mu na nervy a poslední dobou čím dál tím víc. Byla okoukaná, zbytečná a vyžadovala od něj stále více pozornosti, stála ho stále více času, který neměl. Pravda, kdyby nepřišla, nepřinesla jídlo a trochu nepoklidila, zemřel by dávno hladem, žízní a neměl by nic čistého na sebe. Jenže už se mu ani nelíbila a ani ho nepřitahovala a spát s ní mu připadalo jako oběť, jež se tím jídlem a čistým prádlem nedala vyvážit.
"Promiň, ale tyhle věci se musí dělat v reálném čase. Já nevím, jak dlouho můžu zůstat "vlomenej". Dostal jsem slušnou sumu za to, že ty informace pro ně získám. Navíc ty lidi nejsou nic moc a asi není nic, čeho by se štítili. Nezbývá mi nic jiného než serióznost a pracovitost, když budeš hodná, vyvezu tě někam do tepla," říkal jakoby omluvným tónem, zatímco v jejích žilách se pomalu začínala vařit krev.
"Tak to už je opravdu víc než příliš. Mě je sedumadvacet a nemám zapotřebí ztrácet čas s takovým blbem, zatímco kdokoliv jinej by o mě opravdu stál a chtěl mě rozmazlovat!"
Nahlas ale neřekla nic. Jen upustila koště i kbelík na místě, kde stála a bouchla za sebou dveřmi. Zatímco špinavá voda nahoře v obýváku se rozlévala ve stejnoměrně vysokou, filmově tenkou vrstvu, zatímco on si zaujatě koukal do té mihotavé záře, tak ona už byla v přízemí a vzpomněla si na klíče. Na ty zpropadené klíče, ze kterých měla před třemi lety docela radost. Teď je štítivě oddělila ze svazku a vhodila do poštovní schránky. Ony zlověstně zachrastily, jak dopadly na dno a skryly se na dlouhou dobu před světem, protože zatímco své elektronické schránky Dominik pravidelně vybíral i několikrát denně, tak na tuto fyzickou, zhotovenou stejně jako všechny ostatní z ocelového plechu a špatně natřenou odpornou unifikovanou šedou barvou, na tu si často nevzpomněl ani několik měsíců. Nebylo divu. Byl to moderní člověk a většinu věcí včetně plateb byl schopen řídit přes internet.
x x x
"Možná že se vám to bude zdát směšné, ale zajímají nás hlavně děti" a usmál se výmluvně na Dominika. Ten si užíval po dlouhé době dobrého jídla jedné z prvotřídních restaurací.
"Zajímá nás, tedy hlavně šéfa, kam a kdy chodí, hlavně pravidelně. Samozřejmě, že nás zajímá celá rodina, co můžete zjistit o všech, ale hlavně děti."
Dominik se dost divil tomu, jak jsou na takovém veřejném místě otevření a sdílní.
"Ta restaurace patří šéfovi a chodí sem jen prověření lidé. Nikdo cizí se sem nedostane. Máme tu dobrý čichače na fízly," řekl a ukázal na několik goril vmíchaných mezi hosty.
Ostatně bylo dobře, že se konečně všechno vykrystalizovalo, že konečně věděl, na co se soustředit. Zuzka se už víc než dva měsíce neukázala. Vzpomínal nad vidličkou a před očima mu vytanula šedivá a špinavá šmouha po zaschlé vodě z toho rozlitého kbelíku. Ani se nesnažil tenkrát tu kaluž setřít. Nevadila mu. Pokud se mu podaří ještě tak jeden měsíc neshnít, bude už konečně za vodou. Někam se a odstěhuje a začne znova. Možná to zkusí i bez klávesnice. Určitě roztočí pár tisíc v nějakým lepším bordelu. Možná by si mohl i někam zajet, daleko, tam kde je celý rok teplo a příjemně.
"Pane Dominiku, mluvíme s vámi. Jestli vám to nevadí, tak vaše večeře nás stála více než sedmset korun. Myslíte si, že bychom za to od vás mohli požadovat alespoň o trochu více pozornosti?!" slyšel jakoby z dálky a ten ostrý hlas toho "dobráčtějšího" z obou mužů ho konečně navrátil do reality.
"Promiňte, ale ani na chvilku jsem vás nepřestal sledovat. Jsem zvyklý dělat hodně věcí najednou, a to, že vypadám nepřítomně, neznamená, že vás nevnímám..." lhal jim oběma drze do očí.
"Říkal jste, že vás zajímají hlavně děti. Tedy z úkolů se nechá jistě zjistit, do jaké školy chodí a z korespondence se spolužáky zjistíme i víc. Třeba jestli je do školy vozí rodiče či chodí sami. Taky můžete vědět, s kým kamarádí. Možná, když budeme mít hodně štěstí a obě děti budou dost moderní, tak bychom mohli najít nějaký deník. Holky si takové kraviny často píšou."
S tím se taky rozloučili a jeho, jako poslední příjemná služba od chlebodárce, čekala černá a dost pohodlná limuzína na parkovišti. Odešel z té restaurace tak brzo hlavně proto, že mu bylo víc než jasné, že už do něj nikdo v ten večer nevinvestuje ani korunu. Ne, že by neměl vlastní peníze, tedy dost vlastních peněz... na běžný český průměr jich měl v peněžence víc než dost, ale bylo mu líto na ně sáhnout. Vydřel si je, a tak je přece blbbě nerozhází, když se má na trhu každým dnem objevit nová a dost nadupaná "RADEON-nka".
x x x
Krabice nového PC, kterou právě vybaloval z lepenkové krabice, měla překrásnou ocelově šedou barvu. Došel po všech svých výzkumech k tomu, že tato barva je pro něj prostě ideální. Na černé bedně je vidět každé smítko prachu a klasické, kancelářsky bílé či světlounce šedé barvy, letité mastné nánosy špíny přebarví do ošklivě flekaté okro-žluti.
Krabice byla standardní, ale skrývala pravé poklady, které si sám velmi pečlivě vybíral. Všechno, co nabízely různé PC firmy bylo proti tomu sto let za opicema. Taky cena toho všeho nebyla daleko od slušného, nepříliš ojetého rodinného automobilu. Čistota, až sterilní čistota nové věci, ho donutila, snad poprvé v životě, donést prachovku a pokusit se místo, vzniklé po odstranění starého počítače, očistit. Jenže nasucho to opravdu nešlo. Dřevotřísková police s dekorem přírodního buku pod pohyby jeho ruky dále tmavla a začínala se podobat spíše bahennímu dubu. Smutně a odevzdaně pokrčil rameny a donesl si kbelík se saponátovým roztokem. Ani s ním ale nebyla očista místa pro nového miláčka nijak jednoduchá. Podíval se smutně na hodinky. V tuhle chvilku už měla být provedena tak třetina instalace. Podle všeho to vypadalo, že si asi bude muset hodit "jednu noční". Z té původní pohody se jeho nálada začínala přetvářet do jakési rozladěnosti. Slíbil si, že stůl před instalací nového počítače pořádně uklidí (mimochodem slíbil si toho o dost víc, jako že třeba umyje všechno špinavé nádobí a bude tak činit alespoň několikrát denně a pravidelně). Prozatím se spokojil s tím, že to nádobí odnosil do kuchyně na už tak bordelem napěchovanou pracovní plochu kuchyňské linky. Do toho se ozval ostrý jekot domovního zvonku.
"Já asi nemám co dělat, asi mám čas bavit se z nějakým dementem, právě teď!" ulevil si naštvaně a nahlas. To už se ale za dveřmi tlumeně, ale dostatečně zřetelně ozvalo.
"Policie, okamžitě otevřete! Žádný hlouposti. Venku je jednotka rychlého nasazení, tak pomalu otevřete a vpusťte nás dovnitř!"
"To by mě zajímalo, co za debila si zase dělá prdel," přemýšlel zatímco přecházel ke dveřím, aby otočil klíčem a zmáčkl kliku. Jakmile to ale udělal, tak se dveře rozletěly tak prudce, že mu to málem utrhlo ruku. Do bytu se natlačili maskovaní uniformovaní muži se zbraněmi v rukou. Mířili na něj jejich hlavněmi a zbytečně nahlas křičeli:
"Lehněte si na zem a dejte ruce od těla. Rychle na zem šmejde, moc dlouho ti to trvá."
Měl takovej strach, že mu chviličku nedocházelo, co po něm vlastně chtějí. Bylo to ale jenom několik desetin vteřiny. Hned potom sebou bolestivě praštil o zem a předpisově rozhodil ruce. Jeden z mužů si přehodil zbraň přes rameno, vyndal zpoza opasku blyštivě se lesknoucí pouta a opatrně jeho ruce spoutal.
"Doporučuju moc sebou necukat, protože ta pouta se při prudkých pohybech stahují a potom to dost bolí," poučil ho.
Zdálo se mu, že se ocitnul nějakým zázrakem v nějaké hloupé počítačové hře.
"Za co?" vypadla z něj jenom slabě a pisklavě položená otázka.
"Včas se všechno dozvíte. Teď pro všechny bude lepší, když budete držet hubu," dostalo se mu ale lakonické odpovědi.
x x x
A tak, aniž jsem vlastně přesně věděl za co, aniž jsem si byl schopen uvědomit, co mohlo prasknout, ocitl jsem se ve vyšetřovací vazbě. Ne, že bych si nebyl vědom spousty různých protizákonných činností, od nelegální distribuce softwaru, po různé větší či drobnější "hacky", ale jen máloco z toho mi byl schopen kdokoli prokázat. Potom taky za takové věci k vám domů nepošlou zásahovou jednotku, a střechy okolo neobsadí spoustou ostřelovačů. Takové parchanty, jako já jenom prostě obyčejně a bez fantazie seberou. Protože moje cela neměla žádné okno do otevřeného prostoru, nevím, jak dlouho jsem tam seděl a snažil se urovnat ve svojí hlavě všechny ty otazníky, než jsem se dostal k prvnímu výslechu. Podle počtu jídel to ale nemohlo být více než den půl. To už jsem byl ale přinejmenším na hranici šílenství, ne-li někde dál.
Jakmile jsem se dostal do kanceláře, bylo pro mě neuvěřitelně příjemné vidět po tak dlouhé době obyčejné denní světlo.
"Máme důkazy o tom, že jste se vlomil do počítače sériové číslo 55286-323-4075222-236523," začal vyšetřovatel unaveně a bez obalu.
"To dost těžko," odvětil jsem mu ale až drze. Musel jsem se tomu smát. Pro kohokoliv by tolik vychrlených čísel bylo jenom změtí čehosi. Fakt je, že já byl hacker a proto jsem musel mít paměť na čísla. Takže mi bylo okamžitě jasné, že se jedná o ten křáp, tu poslední zakázku. Musel jsem se smát tomu, že moje pověst mě zřejmě předběhla, protože naše policie nebyla rozhodně tak zabedněná, aby taková čísla vychrlila na každého a domnívala se, že jim bude rozumět. To mohlo znamenat jen jedno jediné, i oni byli přesvědčeni, že jsem hacker.
"Ale ten počítač přece znáte, ne?" pokračoval ten hubený vyšetřovatel další otázkou. Zdálo se mi, že mnoho rysů musíme mít společných. Tedy, abych to řekl úměrně svému vzdělání, dostalo nás jistě mnoho společných důsledků. Jejich příčiny byly velmi rozdílné a nepochybuji že ty jeho byly o mnoho ušlechtilejší. Nejenom proto, že byl placen i z mých daní a že zastupoval v naší zemi zákon. Těmi důsledky mám na mysli hlavně to, že z něj stejně jako ze mě čišelo, že má málokdy čas se pořádně najíst. Asi ho taky zcela pohltila práce.
"Myslíte si, že znám sériová čísla všech počítačů? Možná ho znám, no možná taky ne. Mohl jsem na něm pracovat někde v internetové kavárně, možná jsem mohl i sestavu s podobným číslem mít, co já vím. Proč? Našli jste snad na něčem podobným nelegální warez?" fabuloval jsem, určitě přesvědčivě.
"Warez není nikdy legální," snažil se mě ale muž poučit.
"Ve svý podstatě by se dal označit za "Warez" každej záchranej software. A jeho vývojem i výrobou se zabývají ty nejrenomovanější firmy."
"No dobrá, nebudu se s vámi přít slovíčka. Proto jsme se nesešli. Já vám jenom říkám že mám důkazy o tom, že jste v tom výše jmenovaném počítači byl a vy tvrdíte že ne. Co teda řeknete na tohle?"
A podstrčil na mou stranu stolu průhledné plastikové desky. Jen co je otevřu, zjišťuji, že uvnitř je několik vytištěných systémových hlášení. Nestačím valit kukadla, protože moje adresa je tam tak jasně čitelně, že podobnou koninu bych asi neudělal ani v patnácti, když jsem s hackem amatérsky začínal.
"To bych ale musel být pořádný vemeno, abych tam po sobě tohle nechal. To by přece neudělal ani mentál! Třeba si na mě jenom nějakej amatér hraje. Třeba to nějakej patnáctiletej zkouší a moje jméno je pro něj velká motivace..."
Zasmál jsem se znovu na muže a protože byl zatím přátelský a protože přituhovalo, ponechal jsem stranou jakoukoliv jedovatost, drzost a povýšenost. Raději.
"Jen se zase tolik nepřeceňujte. Nejste jedinej dobrej "mág" na světě. Tohle z tý bedny dostal jeden náš technik. Je fakt, že sám přiznával, že to bylo schovaný dost slušně a že mu to dalo hodně práce."
Cítil jsem to tak, že byl asi nejvyšší čas trošku rezignovat.
"Proboha, proč je člověk, kterej tohle dokáže u policie? Co tam hledá? Mohl by žít ve zlatě."
Neptal jsem se, pouze konstatoval. Přesto mi bylo odpovězeno.
"Řekněme, že přávě zlaté období má už za sebou. Řekněme, že ho stálo pár let života a že si v kriminálu, bez PC a bez sítě uvědomil, že bude lepší jít po hackerech, než být jedním z nich."
Přesto, abych řekl pravdu, mi to zase tolik nehrálo. Byl jsem až do dnešního dne přesvědčen, že se dokážu chovat tak, aby mě nebylo možné zpětně vystopovat a že dokážu mazat tak, aby to nikdo nedokázal obnovit.
"Jsem moc rád, že úvodní formality máme za sebou. Věřím, že teď už se nám bude hovořit uvolněněji a rozhodně chci věřit, že i ke mě budete o mnoho upřímnější," řekl znovu úplně klidným, bezvýrazným hlasem, zatímco přede mne hodil takové to obyčejné, plastikové fotoalbum, které vám rádi přidají k nákupu v každé drogerii, když váš účet překročí stovku. Jen co jej otevřu, tak se mi chce zvracet. Na první fotografii je vyfocený člověk, tedy jeho pozůstatky na kancelářské židli. Namísto obličeje má obrovský znetvořený krvavý flek.
"Tomu chlapci bylo třináct let a neměl žádnou šanci. Monitor mu vybouchl přímo do obličeje," komentuje tu fotografii vyšetřovatel.
Jakmile otočím na další stránku, tak vidím druhé tělo, bezvládně se povalující mezi změtí rozmetaného nábytku a spálených věcí.
"To je jeho sestra. Měla víc štěstí, byla dál od epicentra. Tedy dá li se štěstím nazvat, že zůstane nadosmrti slepá s většinou těla ochrnutého."
A významně si poklepal kloubem ruky na čelo.
"Rozsáhlé poškození mozku."
"Vy jste to dítě zabil. Ten počítač patřil jednomu našemu kolegovi. Šel po vás a vy jste mu klidně a chladnokrevně zabil syna a dceru zmrzačil. Tady o tom mám důkazy!" řekl důrazně a poklepal na složku dalších plastikových desek. Bylo až s podivem, jak klidně a bezvýrazně to dokázal říct.
"Šlo o rodinu policisty, tak si dovedete představit, že jsme se snažili vytáhnout z té bedny opravdu všechno. Ty kopie vám půjčím do cely, i s fotkami, abyste si to mohl v klidu pročíst. Máte do zítra dost času se zorientovat."
A rozloučili jsme se. Nevím proč, snad abych už si uvědomil běh času, mě neodvedli zpět do mé cely, ale dostal jsem novou, s oknem někam ven těsně pod stropem. Nebylo možné se z něj někam podívat. Určitě mě sem dali jenom proto abych znervózněl až uvidím, že už je večer nebo že se blíží ráno. Před oknem byly staženy obyčejné levné vinilové žaluzie, které bych si na své okno nikdy nemohl koupit. Propouštěly i v zataženém stavu stále moc světla. Od nich dolů visela dlouhá šňůra k jejich ovládání. Třásly se v průvanu a z venku sem doléhala změť tlumených, deformovaných zvuků. To znamenalo, že to okno bylo pootevřené. I tak uvnitř cely bylo dusno a horko. Těsně s čarou rohu byla na zdi pod oknem našroubována masivní ocelová a pořádně léty oleštěná páka. Od ní vedlo táhlo až k oknu.
"Zaplať pámbu, že mi byl ponechán alespoň ten luxus abych si mohl rozhodnout, zda tu chci mít otevřené či zavřené okno," pomyslel jsem si a podvědomě, z jakési předem těžko definovatelné příčiny, jsem ji vyzkoušel. Fungovala bezvadně a jakmile zaklapla v uzavřené poloze, tak se všechny zbytky zvuků z venku ztratily. Potom už jsem ale svou pozornost koncentroval na spis a fotky. Čekalo mě ještě jedno malé překvapení když jsem zjistil, že mrtev je i onen muž. Tomu do obličeje explodovala zase televize v obýváku.
"Takže vlastně kvůli mě vyhynula jejich rodina po meči," napadlo mě maně a konečně mi došlo, že jsem obžalován z dvojnásobné vraždy a těžkého ublížení na zdraví.
Když si pro mě ráno přišli, tak mi už bylo všechno úplně jasné. Pochopil jsem dokonale, že ti dva muži pro které jsem pracoval, nebyli takoví jelimani, za které se vydávali. Potřebovali akorát celou svojí akci zastřešit jménem, které v PC světě trošku něco znamenalo. Odvést pozornost a zkrátka někoho obětovat. Určitě schválně do toho mnou sledovaného počítače umístili zpět stopy mé práce. Někdo z nich umístil do monitoru i televize nálož a jednoduchým softwarem, mimochodem vyvinutým také pod mou hlavičkou, ji potom na dálku odpálil. Takže první věc, kterou jsem udělal po příchodu do kanceláře vyšetřovatele, byla žádost o telefonní hovor.
"Máte na něj nárok. Pokud vám nevadí, že u toho nebudete mít soukromí," pokrčil rameny a podal mi sluchátko. Zkusil jsem vytočit jedno z kontaktních čísel. Na druhé straně se ozval pečlivě připravený hlas záznamníku.
"Ahoj Dominiku. Promiň, ale byl jsi hodně nenasytný. Tvá nesoudnost by nás asi zničila. Možná to mohlo skončit trošku jinak, ale nejsem si jistý. Šéf je sice bohatý, ale ne tolik, aby tě mohl platit. Na to asi není nikdo dost bohatý. Proto bylo nutné se tě zbavit. Doufám, že oceníš tu eleganci, to bys měl, protože jsem to okoukal od tebe. Nebyli jsme spolu moc dlouho na to, abych to ještě víc "vypiloval", ale budu na sobě pracovat, slibuji. Měj se."
Vysmíval se mi hlas na druhém konci. Bylo mi jasné, že vzkaz na druhém kontaktním čísle bude totožný. Proto jsem obě čísla dal vyšetřovateli a zkusil mu vše, většinou popravdě říct.
Vyslechl si mě, vše nahrál a snad i později pečlivě zapsal. Na uvedená čísla zavolal, usmál se a řekl mi.
"Víš, podobná věc mě od člověka, který se vlomí prakticky kamkoliv nepřekvapuje. Nedivil bych se, kdyby jsi to měl připravené a spustil to tím ranním telefonem. Copak pro tebe tohle může být problém, připravit si to cestou nějaké digitální ústředny? To si o tom celém myslím. Moje práce končí a tohle předávám prokuratuře. Uvidíš, jaký názor na to budou mít tam. Snažím se být objektivní a bez emocí a na rovinu ti říkám, že toho chlapa jsem neměl rád. Ale rozdíl je v tom, že já bych nikdy nezabil ani jeho, ani jeho dítě. To jen tak mezi námi."
A nechal mě odvést pryč.
x x x
Takže potom už byl jenom ten soud a od té doby jsem tady. Další doživotí mezi všemi. Byl jsem zvyklý čas počítat na vteřiny a někdy i na jejich desetiny. Tady? Snad je to pro mě návrat k rovnováze, ke klidu, k přírodě. Žádná výpočetní technika, žádná elektronika. Obyčejná práce, obyčejnej život a potom někdy, za pár desetiletí, snad i obyčejná smrt. Možná by tu alespoň občas mohla být nějaká ženská, ale jsem si jistý, že i tohle časem přejde
|
|
|
