Mánie bolestí s agónií smutku

zápolí v nekonečném prostoru času.

Usmívá se zákeřnými pohledy

co na tváři kreslí vrásky.

Škodolibě lahodně zve nás dál

na kus řeči, na zastavení

a pohostí nás kusem žvance

posypaným arzénem

to aby nám přece jenom chutnalo.

A pak ta děvka zachechtá se do sna

sekne drápkem

umlčí výkřik

zadušený v hrdle

skřípne nehtem

pod kůži zapíchne

jed.

Rozerve ti srdce bez lítosti

nedá ti šanci, žádnou už nemá

a tak, aby nebyla tou poslední

rozlomí pečeti bran velkoměsta

kde za hradbami čeká

růžová tvář

která ti bude opět trochu lhát

že smrt není až tak nekonečná....

Zboří hradby mámení

a za nimi v černé mlze

ukáže ti spravedlivě

krutou pravdu.

Zemři hned a zemři rychle

plačky kvílí

zůstane nám pro vzpomínku

jenom

minority report.