Mřížovím žaluzií

prosvítá ven

stonožka v bačkůrkách

co do svého světa zapojila nebe.

Topím se v puntíkách

s úsměvem, se vzpomínkou

v hlavě vnímám a vidím jen tebe.

Vracíme se z dálek navštívených měst

do prostoty ducha

míváme pocity krásna a nicoty

a mohli bychom

a jak máme

tentokrát hrajeme bez pravidel

s kartami obrácenými rubem vzhůru

za falší

karta

eso v rukávu máme

jen proto, abychom nakonec měli poslední trumf.

A kdepak se ztrácejí trpaslíci

červených oček kolem

spousta

slov a písmen

nasloucháme větru

jako by nám chtěl říct

že s posledním lístkem v korunách stromů

ztrácíme se sami sobě, ukrajuje kus po kuse

a tne

do kořenů, do kmenů

s další ranou

byl by tu býval stál dál...