V den, podle kterého se začal točit svět

a nikdy už nic nevrátí se zpět,

kdy slunce zazářilo krásným dnem,

setkal se králíček s králíčkem.

Jeden je bílý huňatý,

ten druhý černě strakatý.

Tichoučce si pobrukují,

navzájem se okukují

a dík povaze veselé,

stali se z nich přátelé.

Čas plynul dál den za dnem,

proud vody hnal se potokem

a králíček bílý huňatý

začal snít svůj vlastní sen.

Chtěl svou cestou za štěstím jít,

na níž ten druhý nemohl být.

A tak ten černě strakatý,

ač nechtěl, tak musel dál sám žít.

Ve starém kabátku od táty

jde cestou černě strakatý

a z oček, co byla tak veselá,

čišela zrada, jež bolela.

Hledal lásku, štěstí, pochopení,

až poznal, že nic už z toho není.

Svět ho zklamal zas a znova

a prázdná byla všechna slova,

když mu každý pomoci chtěl,

však jak, to nikdo nevěděl.

Tak vzdychá černě strakatý:

"Co asi dělá bílý huňatý?"

A když spánek se dral zpod víček,

zamkl své srdce na klíček.

S otázkou, proč se jen narodil,

pak tento klíček zahodil.

Hodiny, dny a týdny jdou,

králíček spěchá za duhou.

Na všechno dobré zanevřel,

kde klíček nechal - zapomněl.

Přišel podzim vlhký, chladný,

konec není nikdy snadný

a na cestičce podél skal

králíček se rozplakal:

"Zima bude každou chvíli,

 kde je můj huňatý bílý?

Nechci už déle být tak sám,

pomoz, poraď, co dělat mám?"

Pak poslední strom opadal,

králíček však čeká dál.

S nadějí v očích, která nikdy neuhasne,

s důvěrou, že budou opět šťastné

a s něhou v srdci na klíček

čeká na králíčka smutný králíček.