Chodí se mnou pokaždé, když se toulám večer ulicemi. Míjí mě o krok vpřed, o krok vzad, když kráčím tmou pod rouškou světel pouličních lamp. Ve své temnotě se chechtá a rozhazuje rukama, když bloudím změtí dlažebních kostek postavených sem tam, tam sem v neurčitém koloběhu vesmíru, co určuje řád.

Nejednou se ztratil, aby mě vzápětí mohl napadnout za rohem toho domu, co stojí si tam po staletí a ukrývá tajemství vrahů.

Ten dům s oprýskanou omítkou zabarvenou do temna dýchá ve starodávném rytmu koňských povozů rachotících na výmolech ulic. Zurrrrrrrr, hrrrrrr, klapity-klap, klapity-klap, zurrrrrrrrrhrrrrrr, KLAPITY-KLAP, KLAPITY-KLAP, ššššurrrrrhrrrrrrr, áááááááách, ÁÁÁÁÁCHáááááách.

A na konci ulice s tím starým domem je zapadlá ulička mezi vysokými domy, které jakoby ji uzavíraly ve své výšce do temného tunelu. Chodívám tou uličkou ráda, poslouchám šeptání zdí, co vypovídají o svých obětech; šumění křoví o výpadech nočních lovců a šelest lístků ve vánku, který nahoře honí temné mraky po noční obloze.

Chodívá se mnou.

Ve tmách se ztrácí, neslyšně se plíží vedle mě.

Vím, že tam je.

Cítím, jak mi dýchá na krk, když se choulím zimou mezi studenými zdmi a z dálky za mnou se ozývá jemné kapání vody. Stéká škvírami popraskaných omítek s rašícími výhonky zelených kvítků, co nikdy nerozkvetou.

A jak kráčím dál ve své samotě minulosti, všechny zvuky pomalu utichají. KAP, KAP, kap, kap, kap, kap, ...

Jde za mnou nebo přede mnou. Sama nevím. Skrytý tichý společník.

Bojím se, ten svět temné uličky nahání hrůzu. Někde uprostřed stéká pot po zádech a oči sledují případný cizí pohyb jako oči kočky. Neměla bych se bát, vždyť vím, že mě nikdy neopustí, můj věrný společník. Přesto cítím jemné mrazení po těle, když vzduch tězkne pálivým pachem útrob velkoměsta. Pára nad víky kanálů zračí chlad, co se snáší na zem, aby ničil slabosti hrdých.

Neni mu zima a přesto nezahřívá. Sám je studený, chladný v temnu noci. Vstřebává okolí, vnímá kamínky rozházené po dláždění, přeskakuje příkopy, slídí po oknech a dveřích, které léta nikdo neotevřel.

Roste a nabývá a zase se ztrácí. Utíká, předbíhá a zůstává pozadu nezávisle na mé vůli s určitým řádem, který je mu dán.

Snad měla bych mít o něj strach, ale vždycky se bude vracet ke mně. Nechá mě jít uličkou a čeká na konci, aby dal pocit bezpečí.

Chodívá se mnou pod rouškou pouličních lamp a ve tmách se skrývá.

Stává se neviditelným, aby umocnil svou velikost.

Nikdy neodejde.

Můj nejvěrnější přítel.

Můj stín.