|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pan Chmýrko se vzbudil, ostatně jako každé ráno už po dobrých pětadavacet let, po šesté hodině ranní. Pomalu vstal a došoural se do kuchyně, kde zapálil plotýnku stařičkého plynového sporáku. Postavil na ni oprýskanou konvici, aby si uvařil trochu melty s mlékem.
S plným hrnkem se posadil za stůl a nalámal si do melty polovinu včerejšího rohlíku. Bylo mu 78 let a většina rán už nestála za nic. Ani by nespočítal, kde všude ho loupalo a co bolelo. Dneska se ale cítil o moc líp. Jako by mu bylo o padesát let méně. Těšil se už, až dosnídá a půjde na zahradu, jedinou svou radost od smrti manželky před dlouhými dvanácti lety. Byl hrdý na to, že všechny potřebné práce na kousku rajského pozemku zvládal úplně sám a dalo by se říct i včas. Opečovával vše láskyplně snad právě pro dny jako byl dnešek, kdy se cítil výborně a od rána to vypadalo na krásný červnový den. Mohl se jen tak brouzdat všemi zákoutími a obdivovat zázraky své malé přírody. Těšil se ven natolik, že polovinu kafáčku nechal plnou, ani ji nedopil. Přímo už cítil krůpěje rosy deroucí se z trávy do pantoflí a smáčející mu nohy svou studeně osvěžující silou.
Venku se krásně dýchalo. Takhle brzy po ránu ještě nebylo horko, které za několik hodin začne jistě nabírat sílu. Po cestičce došel až k záhonu královských lilií. Měl několik barevných mutací, ale bílé stejně voněly nejlépe a nejsilněji. Navíc byly tak vysoké, že u nich nemusel ohýbat svá stará a bolavá záda. Oběma rukama uchopil kalichy květu a stonek opatrně, jako by byl z motýlích křídel, ohnul až pod nos a slastně vtáhl vzduch.
"Proč nic necítím, proboha, snad jsem neztratil čich," napadlo ho.
"Sakra Marku, dělej, zase to zamrzlo. Je to pěkně nestabilní. Udělej s tím něco. Máš to hozený na svým terminálu v konzoli, ale rychle. Už takle mu to musí být divné." křičela nervózně, až hystericky mladá a velmi ctižádostivá programátorka Sandra. Marek byl ale už v branži několik let a tak věděl, že spěch se nevyplácí. Mohl by to nějakou neuváženou akcí zavařit úplně totálně.
Klepl ležérně do klávesnice a obraz celé zahrady, všech jednotlivostí mu vyskočil před očima v běžnému člověku nečitelných řetězcích textu C++ jazyka. Našel chybný odkaz a rychle upravil jeho zdroj. Lehký pohyb prsteníku a malíčku na klávesnici, nic víc nebylo třeba.
"A máš to, ty nádhero," zašeptal si pro sebe spíš polohlasně, jenže Sandra, vzdálená pouze polovinou stolu to nemohla neslyšet. Zatvářila se uraženě. On ale pokračoval, aniž se na ni podíval:
"Říkal jsem ti přeci že takhle napsaný odkaz je prasečina a ne práce. To se muselo začít cyklit i kdyby to zpracovávalo sotva třetinu interpretů. Pravidlo číslo jedna je, že se snad všechno testuje na plný zatížení, nebo vás to na fakultě učili jinak?"
Jenže potom jenom rezignovaně mávnul rukou. Dali jí projekt zahrady, protože dokázala před ním šéfovi drze říct, že to napíše za polovinu času. Jo, měla pravdu. Povedlo se jí to. Ale ve kvalitě, kterou by on splácal za necelou hodinu.
"Teď když ti teče do bot, tak mě voláš co? Měl bych tě v tom nechat pořádně vykoupat, abys příště zvažovala nejenom termíny, ale hlavně kvalitu práce a testování. Jenže ten dědula o patro výš za to přece nemůže."
Květina zasáhla čichové buňky s nebývalou intenzitou, až se mu skoro zatočila hlava. Každopádně byl pan Chmýrko šťastný, že jeho čich je v pořádku.
Marek si teprve teď všiml jezdce intenzity vůně skvějícím se na hodnotě 100%
"Ty seš ale opravdu kráva, Sandro," ulítlo mu. To ji rozžhavilo skoro doběla.
"Budu si na tebe stěžovat, hulváte!"
"To klidně můžeš. Až šéfovi ukážu všechny tvoje kiksy, tak mi možná do týmu přidělí nějakýho normálního programátora."
A ukázal jí na symbol stisknutého tlačítka nahrávání.
Nahrával do záložního skriptu všechny procesy, s veškerou nestabilitou i chybami. Zaznamenalo to úplně vše, včetně čísla terminálu, který uvnitř cokoliv měnil či opravil.
Ten hajzl. Zase do systému tajně zavedl toho svýho stopaře.
Marek se velmi drze usmál. Bylo mu jasné, že drží v rukou všechny trumfy.
x x x
Ve velkém světlém pokoji, který byl od nemocničního oddělen pouze průhlednou skleněnou stěnou seděla dvojice lidí středního věku a lékař před prostornou obrazovkou ukazující zahradu očima pana Chmýrka. Ten ostatně ležel ve vedlejším pokoji.
"Stejně si myslím, že jsme to nemuseli řešit tak radikálně," řekla tiše a nesměle žena.
"No a jak by jsi to asi chtěla řešit jinak? Magdo, proboha prober se! Víš co stojí měsíc v domově důchodců? To si přece nemůžeme dovolit."
"Mohli jsme se k němu nastěhovat, vždyť nám to pořád nabízel," pípla.
"Jo, ale s ničím se tam nesmělo pohnout. Ten barák potřebuje nejdřív kompletně předělat, potom jsem ochotnej se do něj nastěhovat. A s tím by nikdy nesouhlasil. Víš to!"
"No jo, jenže je to můj táta, proboha. On mi dal život, a já mu ho beru. Necítím se dobře a nevím, jak se s tím vypořádám."
"Hele, ber to tak, že je to pro všechny to nejlepší řešení. Je to legální a nad 75 let nepotřebuješ ani vyšetření zdravotního stavu ani souhlas komise. Víš, jaký jsou problém všichni přestárlí. Stát nemá peníze na důchody, je jich moc. A málokterá rodina má prostředky na to, aby u nich mohli jejich příbuzní dožít. Vždyť sama víš, co nás stály ty tři roky navíc. Přesto jsme mu to zaplatili s veškerou parádou a splácet to budeme dalších osm let. Co myslíš, že jednou bude s námi? Odchytí nás obecní kontumátoři a protože nebudeme mít potvrzení o péči, tak jediné, co dostaneme bude injekce chloridu draselného vpíchnutého na státní náklady. My na rozdíl od něj zemřeme ve stresu a strachu. Nemáme děti."
"Kdyby nám měli udělat tohle, tak jsem ráda že je nemáme," magda se silně rozplakala.
"Jenže on je úplně zdráv. Mohl žít dalších deset nebo patnáct, klidně i dvacet let. To mě štve."
Vzal ji měkce kolem ramen.
"Kdy se to stane, doktore?" zeptal se.
Lékař vzal do ruky ukazovátko a přešel k menšímu náhledovému monitoru, na kterém byla zahrada vymodelována jako shluk objektů v nadhledu.
"Tady, až dojde k té lavičce. Sedne si a bude mít pocit, že je unavený, že si potřebuje na chvilku zdřímnout.
Oči se mu začínaly zavírat a víčka měla pojednou váhu ocele. Není nic příjemnějšího, než se chvilku prospat na zahradě, blesklo mu hlavou, protože cítil lehký a příjemně vlažný vánek a raní štěbetání ptáků. Hlava mu padla poněkud na stranu.
x x x
Jenom proto, že sklo oddělující nemocniční pokoj od místnosti pro pozůstalé bylo zvukotěsné, nebylo slyšet, jak monotónní pravidelné pípání přístroje monitorujícího životní funkce se přetvořilo v jedovatě jednolité pískání. Magda se zhroutila v manželově náručí.
On ji utěšoval a tajně ve skrytu duše doufal, že ta barabizna i se zahradou vynese alespoň na polovinu úvěru, který si museli vzít na Chmýrkův pohřeb.
Lékař profesionálně zatáhl žaluzie na průhledné stěně, aby pár neviděl, jak personál vedle odpojuje od přístrojů a odváží vyhaslou tělesnou schránku.
O patro níž se právě Marek rozkřikl na Sandru.
"Nechci příště slyšet, že se mi pokusíš vyfouknout nějakej projekt. Bude se to dělat složitě, postaru, ale pořádně. Radši o pár dní déle, než vysvětlovat šéfovi, proč zkolabovalo to, co klienti zaplatili. Až budeš mít zase ten svůj záchvat kariérismu, tak si vzpomeň na všechno, co je nahráno v archivu!"
Sandra mlčela a věděla, že ten těžkopádný medvěd, který se pořád tvářil jako by se kdykoliv nechal opít rohlíkem, jí dostal.
|
|
|
