Srdcová ruleta

Cítím, jak mi buší krev ve spáncích. Celá se třesu. Jemné kapky potu vyráží v podpaží a pod prsy, aby pomalým tempem stékaly po studené kůži. Skoro nemůžu hýbat prsty jak jsou prochladlé. Není to tím, že bych se málo oblékla, nebo že je venku zima. Jsem v místnosti, kde je krásné teplo, ale připadám si, jako bych seděla uprostřed bubliny, která všechno to teplo pohlcuje, abych se cítila ještě hůř. Žaludek se mi svíjí v křečích a mám pocit, že se mi točí hlava.

Nedalo mi to a vsadila jsem všechno. Dlouho dobu jsem na sobě nenechala nic znát, tak snad se mi teď nepodlomí kolena. Prohraju, nebo budu mít hráčské štěstí?

Čas se nekonečně táhne a já si uvědomuju, že vsadit všechno kvůli nečemu je zbytečné, ale hlavně nikdy to nikdo neocení. Už není doba kdyby tohle zboží bylo na trhu žádané. Hráčské štěstí nemá nic společného s bezmeznou důvěru v něco, co je pouhá iluze. Chtěla bych křičet a brečet, ale snažím se držet. Síla kterou přemáhám emoce uvnitř jakoby proudila odněkud z daleka. Jakoby mi někdo říkal, že jsem to věděla už dávno, ale chtěla jsem věřit, že ta iluze je pravdou. Slzy nic nevyřeší a najednou se všechno vevnitř láme a přetváří. Cítím vztek. Vztek nad sebou, nad tím vším. Vztek kterým kdybych uhodila, tak dokáže zabít. Nenávist se šíří po celém mém těle jako černý jed. Mám pocit, že mám sílu na cokoliv, třeba zbořit všechny mosty, nebo je podržet. Nevím která cesta je správná.

Nemůžu se rozhodnout.

Rozhodnu se zmáčknout spoušť.

Výstřel.

Cítím, dýchám, jsem živá. Tentokrát se nic nestalo, ale co když ta příští rána bude osudná?

Jdu do toho.

Vsadím všechno, stejně na ničem nezáleží, už nemám co ztratit.