|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Když hledíš mi do očí
Autor: Lola (Občasný) - publikováno 6.3.2006 (23:42:05)
|
|  |
|
Když hledíš mi do očí
Sladké tóny hudby se rozléhají po celém sále. Podivné prázdno je cítit ve vzduchu, vládne nesnesitelná atmosféra. Nehlučná, nesoustředěná.
Pozoruji, jak se tanečníkům a tanečnicím vlní večerní šaty, blyští náhrdelníky na krcích, drahokamy na rukách a jejich chladný pohled, který se upíná stále na jediný bod. Cítím, jak jim smrtící prázdnota vládne nad myslí a srdce svazují trnité provazy. Hledím jim skrze oči, snažím se porozumět jejich duši. Zdá se jakoby ztratili pro co žít.
Mladá žena leží uprostřed silnice s šípem, který jí proťal břicho. Těžce oddychuje, je na konci svých sil. Běží k ní muž a chytá ji za ruku. V očích se mu třpytí slzy. Vyměňují si pohledy, však ani jeden nemluví. Jen na sebe upřeně hledí. Zavírá oči a srdce jí pomalu přestává bít.
Muž hlasitě vykřikne žalem. Z těla vychází duch mrtvé, obchází ho a dotýká se jeho ramen, aby jej uklidnil. On stále drží ruku ženy, už mu jen proudy pocitů ztékají po tváři v podobě vody. Poslouchá a odkudsi mu někdo šeptá: „Smrt nás rozdělila, ale jednou nás znovu spojí. Zase budeme spolu“
Zpoza okna smutně vyhlížejí dvě veliké modré oči už několik hodin. Nikdo nepřichází, stále čekají, zůstávají nalepené na sklo a dívají se, jak po cestě proudí davy lidí, kteří míří na trh. Den se přelívá v noc a noc zase v den. Víčka jemně klesají a znova pozvolna stoupají. Najednou sebou trhnou. V modrých očkách se teď odráží dvě objímající se postavy. Jedna v bílých, nadýchaných šatech a druhá v černém obleku.
Starší pán vchází do dveří domu, kde celou noc nikdo nespal. Naproti, ve výši jeho očí, se houpe oběšená, mladá dívka. Přiběhne k ní a vezme ji do náruče a slabostí se sesune na podlahu. Snaží se něco říct, však jeho roztřesené rty se jen bezzvučně pohybují v bolestivé slůvko: „Dcerko!!!!!“
Pán v bílém plášti pohlédl přes kulaté brýle na roztřesenou osůbku s kruhy pod očima: „Slečno, měla byste se rozhodnout.“
„Opravdu není žádná šance, pane doktore?“ Pohlédla na něj krví podlitýma očima.
Doktor zavrtěl hlavou „Jen mu můžeme zkrátit utrpení.“
„Jak dlouho by ještě takhle mohl žít?“
„Dva dny, možná i tři. Ale upozorňuji vás, slečno, tohle je jen bolestivé přežívání na přístrojích.“
„Zmírnit bolest nemůžete,“zeptala se, ale dobře věděla, že už je rozhodnuto.
„Jen do jisté míry, ale potom už člověk ani neví, že žije.“
„Dobře, jiné řešení mi asi nezbývá, že?“Její hlas se tak třásl, sotva jí bylo rozumět.
„Myslím, jsem si tím jist, že to bude tak nejlepší… Souhlasíte tedy?“
„Ano,“ přikývla, rozloučila se s doktorem a urychleně opustila prostory nemocnice, aby se konečně mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Tam si sedla na lavičku a tiše se rozplakala. Žaludek se jí svíral, cítila prázdnotu v duši a osamění. Pořád si dokola opakovala, že by stejně zemřel, že to pro něj bylo nejlepší, nepomáhalo to. Brečela čím dál hlasitěji a zrychleně přitom dýchala, měnilo se to ve vysilující záchvat. Až nakonec jí došly síly a ona se vysílením položila na lavičku, kde ležela dokud se jí znova nezklidnil dech a nepřestala se třást.
Ještě jeden pohled vrhám na tančící přízraky, zhluboka se nadechuji a otáčím se. Pomalu odcházím z plesu bezduchých do tichých nočních ulic.
Každý člověk má pro co žít, jen je třeba hledat, když to ztratíš. Zdá-li se, že život se vám hroutí, položte si otázku, co je to vlastně život? Kdo zná odpověď stejně jako já, zjistí, že za každým mrakem se opravdu skrývá jen a jen slunce. |
|
|
