(O pochybnostech)

Vždycky když zachraňuju šneka,

zažívám na zlomek času

závrať z doteku Věčnosti…

Popadnu ho za ulitku

a přerušuju tu uslintanou pouť

ve více či méně rozběhnuté

silniční či chodníkové etapě,

abych ho láskyplně zaparkovala

v bezpečí nejbližšího trávníku…

Jednou jsem to neudělala,

nahlodaná pochybností

o způsobilosti k zasahování

do šnečích osudů…

A než bys řekl šnek,

stala se mu osudnou

nějaká pochyb(e)ná lidská bota…

Už nepochybuju…