Ideál hrdiny

Flawian nedočkavě rozlomil pečeť. Srdce se mu úlekem zastavilo, když spatřil, že na pergamenu je jen jediný krátký řádek:

Už mi nepište. Elister

Flawian nevěřícně odložil list na stůl. Ztěžka dosedl na židli a roztřesenýma rukama si podepřel čelo. Už zase. Už zase ho odmítla.

Nesmělé odkašlávání ho náhle probralo z jeho myšlenek. Překvapeně zvedl hlavu, jakoby si až teď uvědomil, že není v místnosti sám. Naproti němu seděl asi čtyřicetiletý muž se zakulacenou tváří a jasnýma modrýma očima, zvědavě těkajícími z Flawiana na dopis, ležící pohozený kousek od něj. V ruce držel pečlivě zařezaný husí brk, zastavený napůl cesty ke stohu na sobě navršených pergamenů, vyhlížejících velice nudně a úředně. Elarick byl písař a to v sobě neslo trochu ode všeho – nudu i úřadování. Přesněji řečeno, v domě Flawianova otce, sira Flerberta, zahrnovala písařská funkce mnohem více: poslíčka, majordoma, strážce tajemství, strážce spižírny, zametače nejjasnějších pavučin v hlavní síni, kronikáře, účetního, strážce klíče od vinného sklípku (to byla Elarickova oblíbená funkce) a také Flawianova vychovatele, což byla činnost více než riskantní, naštěstí však, s narůstajícím věkem svého svěřence, čím dále postradatelnější. Za což byl ostatně vděčen bohu. V domácnosti sira Flerberta si nemohl na nic stěžovat, přestože by zřejmě dostával více peněz za míň práce kdyby vstoupil do kláštera nebo do jiného pochybného spolku, teď už však bylo pozdě měnit své rozhodnutí. Koneckonců, měl jídlo i střechu nad hlavou a sem tam se pokochal pohledem na nějaký ten zlaťák, který král ráčil zaslat do těchto bohem zapomenutých pohraničních končin.

Před pár minutami, vykonávaje službu sirova poslíčka, se mu dostal do ruky dopis od Flawianovy vyvolené. V bláhovém domnění, že by mohl něco vytěžit z mladíkova bláznění, uháněl přímo do „sirovi rezidence“, kde na něj čekalo ošklivé překvapení. Nejen, že mu Flawian nedal ani měďák, ke všemu se ještě musel rychle změnit v písaře, aby vyřídil nějaké pergameny kolem daní.

,,Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick znovu. Bylo to právě takové ehm, ehm, kterým člověk dává najevo svou nespokojenost s nízkým platem a zároveň vyjadřuje zvědavost nad nejčerstvějšími novinkami.

Flawian si mučednicky povzdechl a podal Elarickovi dopis od Elister – tak se totiž ta dívka jmenovala. Tedy „dívka“, řekli byste vy. Flawian by ale ihned dodal: nejpůvabnější květ mezi všemi nebeskými poupaty, které byly seslány na zem, aby se jim lidské oko mohlo obdivovat – nebo něco podobně bláznivého.

Elarick na Flawiana soucitně pohlédl. V mladíkových očích se dal číst nesmírný zármutek a zklamání z neopětované lásky. Flawian byl vskutku velmi pohledný a dozajista nebylo v široširém okolí ženy, která by ho odmítla – tedy až na jednu. Měl totiž drobný problém. ,,Peníze,“ řekl Elarick náhle, až Flawian leknutím povyskočil. ,,Hodně peněz.“

Mladík se unaveně sesul na židli. ,,A kde je mám vzít? To mám chodit po ulicích jako potulný zpěváček a sbírat do čepice? Copak se dá tady v tomto kraji vůbec mluvit o penězích? Ani kdybych okradl všechny lidi, kteří žijí na deset mil odsud, neměl bych ani na chleba.“

,,Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick a bylo to právě takové ehm, ehm, kterým člověk naznačuje, že už tuší odpověď. ,,Možná, že bych o něčem věděl.“

Flawianovi oči se rozzářily. ,,Povídej.“

Elarick se opřel do židle a zatvářil se obchodnicky. „Už odnepaměti chudí rytíři získávali krásné panny s prvotřídním věnem a to jenom díky své odvaze a síle své paže. Přemýšlel jsi už někdy nad tím, že bys skolil draka? Nebo aspoň dvouhlavého obra? Nějaká větší mantichora by také nebyla k zahození, ale kde chceš dnes sehnat slušnou mantichoru, že? Drak bude nejspíš nejlepší...“

„Zbláznil ses?“ vykřikl Flawian. „Já a drak? Dokážeš si to představit? Skolil jsem já někdy něco většího než srnce?“

,,To, žes´ to nezkusil ještě neznamená, že to nedokážeš.“

Flawian se bezradně ošil. ,,Vždyť i ten tvůj nápad má dost podstatných trhlin. Zaprvé: nejsem žádný rytíř, zadruhé: Elister není žádná nevěsta s prvotřídním věnem a zatřetí:“ hlas se mu zachvěl, „dal bych přednost nějakému jinému způsobu získání peněz, hlavně takovému, kde není moc potřeba odvaha. Co kdyby se mi něco stalo?“

„Takže ty si myslíš, že nejsi pro Elister dost dobrý?“ rýpnul si Elarick.

Flawian vypjal hruď. „Jistě, že ano. Jenže... všechno má své hranice...“

Elarick nadzvedl obočí a mlčky namočil pero do lahvičky inkoustu. „Potom je tu ještě jedna možnost,“ řekl po chvíli, kterou zaplnil horlivým škrtáním do úředních pergamenů. ,,Tedy, že se nějakým způsobem zavděčíš králi a ten tě po zásluze možná i odmění. Je to sice o trochu rizikovější než vraždění draků, zato k tomu ale není potřeba odvahy.“ A potom ještě velmi tiše dodal: „Stačí jen být dostatečně blbý.“

Na Flawianovi bylo znát, že přemýšlí. Člověk takový stav na tom ubohém chlapci poznal velmi jednoduše, bylo to totiž něco, v čem neuměl chodit – někomu byla do vínku dána krása, jinému intelekt. Nikomu bohužel oboje.

,,A co bych tedy měl udělat?“ zeptal se po chvíli usilovného dumání.

Elarick odložil brk stranou a zvedl k očím stoh pečlivě srovnaných pergamenů. ,,Kde chcete začít, milosti? Máme tady bandu pěkně povedených loupežníků – vlastně je docela lituji, protože toho tady pravděpodobně moc nenakradou. Jsou to spíš chudáci. Potom je tu vymáhání dluhů po pár vesničanech – tím si určitě zajistíte přízeň u krále. Pokud se vám to tedy podaří. No a dále...“

Flawian jeho výčet poslouchal jen napůl ucha. Myšlenkami stále bloudil v onom osudovém dopise – v tom odmítnutí, které ho připravilo o veškeré naděje, o veškerou chuť do života – o všechno...

„...no ta čarodějnice je vážně zvláštní případ,“ pokračoval Elarick ničím nerušeně. „A potom ještě ti sedláci...“

Flawian zpozorněl. „Jaká čarodějnice?“

,,Ehm, ehm!“ odkašlal si Elarick a bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk používá jen tehdy, když chce vyčíst tomu druhému, že ho vůbec neposlouchal, zároveň je však potěšen nenadálou pozorností, kterou by od ignoranta jako vy nikdy neočekával. „Ona osoba se ukrývá v našem – tedy vašem lese, mění se v králíka s metrem a půl i s ušima a spásá lány a louky v široširém okolí.“

,,Čarodějnice?“ zopakoval Flawian zamyšleně.„V králíka?“

Elarick zvedl podezíravě obočí. ,,V králíka. A co má být? Z jedné je králík, z jedné vlkodlačice, z jiné liškodlačice... tak už to na světě chodí.“

Flawian ztišil hlas. „Myslíš, že by mě to naučila?“

Elarickovi poskočilo srdce. „To myslíš, že bys... v králíka? Jsi si jistý? Ale... ale proč?“

„Který šlechtic se umí proměnit v králíka? To je přece něco naprosto... Kde ta čarodějnice žije?“

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick, až se mu od úst zvedl obláček páry. A bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk užívá jen v situacích, kdy se plahočí uprostřed noci v temném lese prokřehlý zimou, vystrašený pokroucenými stíny a vyčerpaný dlouhým pochodem.

Flawian si toho nevšímal. Kráčel vpřed, pevně a sebejistě, jakoby už měl vítězství v kapse. Co záleželo na nějaké tmě, stínech, houkání sov, šustotu křídel netopýrů, tichém našlapování hladových vlků, hlasitému funění medvědů, když v sázce bylo něco takového jako je Elisteřina láska? Zbývá jen doufat, že nenarazí na nějakého lva... nedej bůh dvouhlavého...

Elarick si zvonu odkašlal, tentokrát však jen proto, aby na sebe upozornil. Když viděl, že ani to nevytrhlo Flawiana z jeho myšlenek, nesměle mu poklepal na rameno. ,,Hm... chlapče? Jsi si stále jistý, že chceš jít dál?“

Flawian trhavě přikývl.

Elarick si povzdechl. Ubohý hlupáček...

Nejspíš byste teď rádi slyšeli o odvaze, která vyzařovala z každého Flawianova kroku. Popravdě řečeno, čím hlouběji se nořili do lůna temného lesa, tím častěji v sobě dusil touhu prchnout a s hromovým křikem vyběhnout z té všeobjímající noci, která ho tak děsila.

A možná by to i udělal, kdyby se náhle v temnotě nerozžehlo matné světlo. Oba se překvapeně zastavili.

Elarick se ohlédl na Flawiana. Mladíkova tvář byla naplněna úlekem, hraničícím až s neskrývaným děsem, který mu nedovoloval jediný pohyb. Elarick si povzdechl. Takže je to na něm.

Zhluboka se nadechl a odvážně vykročil vpřed za zdrojem světla. Lesy kolem něj se po chvíli rozestoupily. Otevřel se mu pohled na kruhovou mýtinu plnou starých pařezů obrostlých mechem, svítících ve tmě jako zelené lucerničky. Uprostřed té nepřirozené záře stála drobná chatrč. Elarick se musel pousmát – typické... V té tmě by ji člověk nejspíš přirovnal k hromádce pozvolna se rozkládajícího kompostu s úzkým komínem, vydechujícím jako rozohněný drak. Jediný rozdíl mezi neforemnou haldou a „lidským“ obydlím představovala nahrubo stlučená dvířka jako do kozího chlívku.

Elarick se už už chtěl vrátit k Flawianovi, když tu náhle zaznamenal koutkem oka pohyb. Nebyl si jistý tím, co vidí. Zvědavě zamžoural do tmy jako krtek, který poprvé spatřil slunce a velmi se podivil.

Ospalé světlo z chatrče vrhalo svou zář na ladně se pohybující postavu zlatovlasé ženy, vlnící se spolu se stíny a tmou. Byla mladá, perfektně stavěná – ve všech ohledech krasavice. Sotva však její pohled zabloudil k Elarickovi, cukla sebou jako splašená srna a ve vteřině zmizela kdesi mezi stromy.

Elarick znovu zaostřil oči na to místo. Zatřepal hlavou, aby odehnal ten podivný klam. Neměl čas věnovat se hře světel, která si z něj tak škodolibě vystřelila – musel za Flawianem.

Mladík se krčil kousek od mýtiny, zhruba v těch samých místech, kde se rozdělili. Tváře měl sinalé, ústa vyděšeně pootevřená a jakoby ani nevěřil, že ten kdo k němu přichází je skutečně Elarick a ne duch ze záhrobí. Jakmile se ale ujistil, že opravdu vidí svého přítele, vyběhl k němu a zasypal ho otázkami.

Hrdina... pomyslel si Elarick, zatímco mu vše obsáhle popisoval.

Flawian hltal každé jeho slovo a dokonce se zdálo, že se mu do tváří opět vrací barva. ,,A... viděl jsi tu čarodějnici? Nebo něco jiného?“ zeptal se dychtivě.

Elarick zamyšleně nakrčil čelo. ,,Ne,“ řekl po chvíli napjatého ticha, „nic jsem neviděl.“

Flawian vítězoslavně pohodil hlavou a vyrazil vpřed krokem lovce, nesoucího svou kořist hrdě na zádech. Sotva však spatřil chatrč osvětlenou nepřirozenou září, nejistě se zarazil.

,,Elaricku?“ otočil se opatrně na svého přítele. „Víš jistě, že ten králík spásá jenom louky? Není třeba... masožravý?“

Elarick vytušil narůstající děs v mladíkových očích. „Copak ti to za to nestojí?“ začal místo odpovědi. „Pomysli přece na Elister! To pro ni to chceš udělat! Není to snad dostatečná motivace?“

Flawian vypnul hruď až chvíli vypadal že praskne. ,,Samozřejmě,“ vydechl odvážně jakoby si chtěl dodat sebevědomí. „Jdeme dovnitř – tedy... Elaricku?“

Elarick se podivně zachvěl jakoby tušil, co se po něm bude chtít. „Ano?“

„Nemyslíš, že by bylo bezpečnější, kdyby jsi šel první? No jen pomysli jak by byla Elister smutná kdyby se mi něco stalo! To přece nechceš, že ne?“

K čertu s nějakou Elister... ,,Áno, samozřejmě... pane,“ vyprskl ze sebe a pohlédl směrem k chatrči. Nízký kopeček obrostlý mechem na ně shlížel jako špatně nazdobený dort. Elarick přistoupil k vrátkům se směsicí bázně a rozčilení, s pozvednutou rukou připravenou zaklepat. Když však viděl onu část domu zblízka před sebou, došlo mu, že by nejspíš tak silný nápor nevydržela a rozhodl se proto raději pro méně pompézní vstup bez ohlášení. Vratká konstrukce výsměšně zavrzala.

Ještě než se stačil Elarick rozkoukat, dostal po hlavě něčím těžkým a dunivým. Před očima se mu roztancovali andělíčci. Flawian polekaně vypískl, než se však vzchopil k útěku, silná kostnatá ruka ho vtáhla dovnitř, doprostřed kruhu světla a tepla.

Elarick pomateně zatřásl hlavou. Jeho dezorientovaný stav se pomalu zklidňoval, nezdálo se však, že by tajemný neznámý hodlal ve svém útoku pokračovat. Rozmazané barvy se ustálily.

Nacházeli se v hrbolaté, nízké chatrči, zasazené z poloviny do země, vystlané polštářky mechu zamazanými od hlíny. V improvizovaných kamnech tiše plápolal oheň a jeho mihotavé světlo jemně ozařovalo celou místnost. Uprostřed toho všeho stála malá osoba, dokonale zapadající do prostředí svého doupěte – nízká, hrbolatá, s kousky mechu a jehličí ve svém rozevlátém účesu, zamazaná od hlíny. Co však na ní bylo nepodivnější, byla její abnormálně velká ušiska, která vskutku naplňovalo představu onoho obřího hlodavce. V bojovém postavení divoce máchala pánví nad hlavou ve vražedných obloučcích jako vojevůdce ženoucí své šiky vpřed.

„Ehm, ehm,“ poznamenal Elarick místo pozdravu, čímž chtěl naznačit, že by odsud měli honem rychle vypadnout.

Baba překvapeně nechala svou zbraň sjet ke kolenům. ,,Ó, mí drahoušci!“ začala srdceryvným tónem, „Snad jsem vás tolik nepolekala! To víte, jeden dnes nečeká taková počestná zlatíčka jako jste vy dva – dnes je to samý uchyl, vrah a maniak. No, taková vzácná návštěva!“ Odhodila pánev a jedním rychlým pohybem ruky zvedla Flawiana ze země. ,,Švarný pane, co pohledáváte u nebohé stařenky?“

Elarick se neodvážil ani nadechnout, natož aby byl schopen promluvit. Jediné, nad čím teď přemýšlel, bylo, jak se z toho tehdy ten Jeníček s Mařenkou vlastně dostali...

Flawian znechuceně kýchl.

„Tak copak vás sem přivádí, do těchto zpustlých a zapomenutých končin?“ ptala se dál stařena. „To víte, dnes už sem moc návštěv nepřijde, už to není jako zamlada... To se sem sjížděly delegace z celého okolí, no až – bůh ví odkud! Oj, to byly časy! Ale co vám budu povídat...“ zasněně se pousmála, přitom však nespouštěla oči z Flawiana.

,,No, my... totiž... hm...“ začal nejistě Elarick, když si všiml mladíkova zděšeného pohledu. „Já tedy ne, to tady Fla... tedy já taky, samozřejmě, jenže...“

Čarodějnice se podezřívavě zapíchla pohledem do Elaricka. „Nepatříte doufám k těm, kteří chtějí ubohou stařenku vyhnat z jejího domu, že ne?“ řekla a pozvedla svou pánev. „To byste mě totiž velmi zklamali...“

„Ne, to rozhodně ne!“ přerušil ji Elarick. „My jsme jen totiž... No, říkali jsme si, že... taková moudrá a světaznalá ženština jako vy, by mohla pomoct tomu utrápenému chlapci. To přece o vás každý ví, že vy nejste jen taková... taková... “ Elarick marně hledal slova, pomalu však začínal blednout. Nejistě polknul. „Vy nejste taková!“

Čarodějnice polichoceně máchla rukou. „Ty lichotníku!“ zaculila se. ,,Jen nelži, ty jeden! Vždyť už sama vím, že už to není jako zamlada, ale co vám o tom budu vyprávět. Jen se mi svěřte s tím, co vás trápí,“ vycenila na Flawiana svou bezzubou dáseň, „mladý muži.“

Elarick se rozhodl vyřídit to rychle. „Víte, my jsme se od lidí dozvěděli, že prý ovládáte jedno mocné kouzlo, ó velká kouzelnice! Povídali nám, že se dokážete proměnit ve strašlivé zvíře! Ve zrůdu tak ohromnou, že se před ní třesou lesy i vesnice!“

„Myslíte králíka?“ zeptala se žena a ukázkově zastříhala ušima.

„Přesně tak, ctěná dámo. Víte, tady chlapec by se to chtěl také naučit – samozřejmě jen s vaším nejjasnějším svolením, ó přeukrutná! To víte, je to ještě mladý zaj... srnec a hlavou se mu motají jen samé hlouposti. Moc vás o to prosím, prozradíte mu to kouzlo?“

Čarodějnice si prohlédla Flawiana od hlavy k patě. „A proč byste to chtěli umět?“

„Je to jen taková hloupost, madam. Co by také člověk od mládí čekal, že?“ chabě se zasmál. „Zalíbilo se mu jedno děvče, které ho však nechce, a proto ho noc co noc, den za dnem sžírá nesmírný zármutek, na který není možno zapomenout. Domnívali jsme se, že kdybyste ho to mocné kouzlo naučila, dívka by byla jistě svolnější, než je teď. Říkali jsme si, že vaše dobrota, díky která jste tak vyhlášená, by mu mohla pomoci. Moc se za něj přimlouvám, ó nejmocnější mezi všemi!“

Čarodějnice znuděně poslouchala jeho výstup a až když si byla stoprocentně jistá, že už na ni nehodlá vychrlit další nejjasnější titul, klidně pokrčila rameny. „A co, chlapec je to mladý, hezký,“ znovu se na něj zálibně usmála, „proč bych mu nepomohla?“ Odkolébala se na druhou stranu místnosti, jediným pohybem ruky odhrnula haldu páchnoucího haraburdí a vytáhla odtud něco dlouhého. Hůlku. S dobráckým úsměvem ji podala Flawianovi. „Jen si ji vezmi, švarný hochu. Vlastně už mě to poslední dobou moc nebavilo. Pořád se proměňovat – no to víte, to se nedá dělat věčnost. Jednou si prostě musíte ujasnit, jestli chcete být králíkem nebo člověkem, jinak to vážně nejde.“

Flawian nesměle hůlku přijal. „A... jak  to funguje?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Jednoduše.“ Vytrhla mu hůlku z ruky a jemně ho švihla po hlavě.

Elarick vytřeštil oči. To, co před ním stálo už nebyl Flawian, nýbrž přinejmenším metr a půl vysoký králík s ohromnýma ušima a předními zuby, že by se s nimi daly drtit balvany. Čarodějnice ho švihla podruhé a už to byl zase Flawian, kdo se zmateně rozhlížel ze strany na stranu.

„Až z tebe bude králík,“ poučovala ho ještě, když mu znovu vracela hůlku do ruky, „musíš ji chytit oběma packama a pořádně se rozmáchnout. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde, ale musí se to dost trénovat. A kdyby ti to nešlo, v nejhorším budeš mít přítele, který tě zase odčaruje.“ Široce se na něj zazubila – tedy spíše zadásnila. Otočila se ke kamnům a promíchala hustou břečku, která se na nich vařila. „Nechcete ještě něco na cestu?“ houkla za nimi, když se ale otočila, nikdo už v chatrči nebyl.

Flawian dychtivě rozrazil dveře. Nemohl se dočkat až ho Elister uvidí, představoval si, jak se asi bude tvářit až se promění. Pousmál se. Něco takového ještě neviděla.

Proběhl dlouhou chodbou, než stanul před dveřmi do jejího pokoje. Zahleděl se na svůj odraz v okně a upravil si vlasy. Lehounce zaklepal.

„Dále!“

Dveře se otevřely a Flawian vešel do prostorného pokoje, zařízeného skromně a jednoduše, přesto s velkou dávkou elegance a vkusu. Nevšímal si však věcí kolem sebe, jediné, co ho zajímalo, byla dívka sedící na malé stoličce u okna, sklánějící se nad rozpracovaným vyšívaným vzorem. Dlouhé kadeře tmavých vlasů jí spadaly téměř až do klína a zakrývaly pohled na její svůdné černé oči.

Jakmile se dveře přibouchly, Elister zvědavě zvedla hlavu, aby si prohlédla nově příchozího. Její ústa se překvapeně pootevřela, odložila šití a s úlekem se postavila na nohy, jakoby nemohla uvěřit tomu, co vidí. „Fla-Flawiane,“ zakoktala se. Hlas jí selhal. „Říkala jsem vám přece, že za mnou nemáte chodit. Co tu děláte? Vysvětlete mi to!“ Pobouřeně pohodila hlavou.

Flawian se jen pousmál. Přikročil k ní a spustil řeč, kterou si už předem připravil: „Má paní, vím co vám brání v tom, abyste mě milovala. Rozumím vám. Já se však nemohu vzdát své lásky k vám a věřte, že jsem ochotný podstoupit cokoli, abyste můj cit opětovala. A tak se také stalo.“

Elister od něj polekaně poodstoupila. „Blázníte, Flawiane! Proč mi tohle říkáte?“

„Vím, jsem pro vás příliš obyčejný,“ pokračoval dál. „Ale to se vám jen zdá, má paní. Já nejsem jako ostatní. Mohu vám nabídnout víc, než tušíte.“ Čím dál víc se k Elister přibližoval, dokud se dívka zoufale nepřitiskla ke stěně a s nadějí v očích shlédla z okna dolů na nádvoří. Její výraz se náhle rozjasnil. Flawian si toho ale nevšímal a dál přeříkával to, co měl naučené. „Podstoupil jsem nesmírné nebezpečí, abych naplnil touhu vašeho srdce. Riskoval jsem život, abych získal poklad mnohem cennější než si vůbec dokážete představit. Pohleďte!“ Poodstoupil o krok dozadu a vytáhl hůlku, kterou měl od čarodějnice. Elister jej nehnutě pozorovala. Flawian švihl zápěstím a v té chvíli dívka polekaně vyjekla. Uprostřed jejího pokoje stálo hrozivé stvoření se slechy tak obrovskými, že by se jimi daly porážet stromy.

Flawian se odčaroval zpátky, když viděl, jak jeho kouzlo Elister vyděsilo. Dívka na něj nevěřícně zírala, neschopná jediného pohybu.

„Neuvěřitelné,“ vydechla po chvíli napjatého ticha. Flawian se úlevně pousmál. Elister mu jeho pohled opětovala. „Úžasné! Nikdy jsem nic podobného neviděla! Můj pane, můžete... můžete mi to ukázat ještě jednou?“

Flawian bodře nakrčil koutek úst. Pozvedl hůlku a jediným máchnutím se opět změnil v králíka.

V té chvíli Elister uchopila proutek a mrštným pohybem ho zlomila v půli. Dveře do pokoje se rozrazily. Na prahu stál mladík, bohatě oblečené a překvapeně zírající na celý výjev před sebou. Flawian nebyl schopný se ani pohnout.

„Nestůj tam je tak, Erwigare, a pojď mi pomoct!“ houkla Elister na příchozího. Chytla Flawiana zezadu za uši takže se nemohl nijak bránit. Erwigar ve vteřině přiskočil a uchopil králíka silnýma rukama.

„Stráže!“

Dovnitř se ve vteřině nahrnulo několik ramenatých vojáků, nejdříve zmatených nad tím co vidí, další Elisteřin rozkaz je však utvrdil v jejich počínání. Vrhli se na nebohého Flawiana, stále příliš zmateného než aby byl schopný se bránit.

„Svažte ho a dejte ho do klece!“ Elister máchla rukou směrem na nádvoří. „Nechte ho venku, ať na něj každý vidí. To bude něco pro naše svatební hosty!“ Padla Erwigarovi kolem krku. „Viď, drahý?“

Elarick uhodil pěstí do nejbližšího obrněnce až to zařinčelo. „Já ale vím, že tam někde je! Vím, že šel dovnitř!“ Elarick se rozmáchl k nové ráně, tentokrát se té hromadě šrotu ale podařilo uhnout.

Naposledy viděl Flawiana před třemi dny, kdy se vydal za Elister. Od té chvíle ho však nikdo nespatřil a ani o něm nikdo nevěděl. To byla na jeho vkus až moc dlouhá doba pro toho ustrašeného chlapce, kterému stačilo jen vytáhnout paty z domu aby se začal klepat strachy. To byl ostatně jediný důvod, proč právě pozoroval svůj odlesk v brněních těch dvou pořízků a snažil se ty plechové hlavy přimět, aby ho pustili k Elister. Ta jediná snad mohla o Flawianovi něco vědět.

„Hele, vobrať to a táhni si po svejch,“ zamumlal strážce. Jeho společník se postavil vedle něho a napřáhl na Elaricka halapartnu.

Elarick si už chystal pořádně peprnou poznámku, když ho náhle přerušil klapot koňských kopyt. Překvapeně se ohlédl. Po prašné cestě k nim mířila skupina honosně oděných jezdců za doprovodu hnědavého obláčku dýmu, zvedajícího se neustále ze země. Elarick uhnul z cesty a díval se, jak stráže zvedají hlavní bránu. Jezdci vjeli na nádvoří. Elarick se zvědavě naklonil stranou, aby zahlédl aspoň zlomek z dění uvnitř.

Polekaně ucukl hlavou nazpět. Nemohl se zmýlit? Viděl vážně... To přece není možné! „Copak tu dnes dělá tolik hostů?“ zeptal se Elarick jakoby mimochodem.

„Svatba lady Elister a sira Erwigara,“ odpověděl obrněnec krátce. „Už dneska. A teď se odtud kliď, holoto!“

Elarick rezignovaně zvedl ruce. „Dobře, dobře... Vyhráli jste!“ Ve vteřině se otočil na podpatku a uháněl směrem k lesu. Teď může Flawianovi pomoct jen jediný člověk...

Rozrazil dveře do chýše až se rozletěly na milion třísek, vtrhl dovnitř a zoufale pohlédl na čarodějnice, která se právě chopila své bojové pánve. Vyčerpaně klesl na zem a ztěžka oddechoval.

„Ale co...“ zarazila se čarodějnice uprostřed mocného švihu proti nepříteli. „Proč jsi tak neomaleně vtrhl do mé ubohé chaloupky? Nedokážeš si ani představit, co pro mě ty dveře znamenaly! Vždyť jimi procházely vznešené delegace z široširého okolí – ale to bylo ještě zamlada. Tehdy se tu...“

„Flawian!“ vydechl z posledních sil, aby přerušil její vzpomínky. „Potřebuje pomoc!“

Čarodějnice se zamyšleně odvrátila. „Myslíš toho švarného mládence, kterému jsem dala svou hůlku?“

Erwigar zoufale přikývl.

„Hm... Nevím, nevím, jestli pro něj bude ještě záchrany. Měla jsem jen jednu – to víš, takové hůlky se nedělají sériově. Byl to dárek od jednoho přítele, který sem chodil až – no, škoda slov! Ale to už bylo dávno. Teď už je jinde, ubožáček. Já mu říkala, aby si s draky nic nezačínal, ale on byl samé...“

„Co mám ale dělat?“ vykřikl rozčileně až čarodějnice leknutím povyskočila.

„Nejlepší bude, když se z toho vyspíš. Nějak to stejně vždycky dopadne.“

Elarick se jen bezmocně vzpíral jejímu železnému sevření, kterým ho nesmlouvavě vyprovodila z chýše. „A už se tady neukazuj!“ houkla za ním ještě a nebezpečně mu pohrozila pánví.

Elarick klesl na okraj mýtiny. Ještě stále byl udýchaný z dlouhé cesty, kterou musel podniknout až k té babě. Samozřejmě nadarmo. Typické. Vlastně ani netušil, proč to všechno dělá. Měl by to hodit za hlavu a doufat, že Flawianovi v té kleci aspoň dávají pořádné jídlo...

„Pane?“

Elarick se překvapeně ohlédl. Vyskočil na nohy a nevěřícně si měřil dívku před sebou. Nebylo pochyb – musela to být ona krasavice, kterou zahlédl té noci, kdy se sem s Flawianem poprvé vypravil. Měl takový pocit, že by ji poznal i poslepu. Oděná byla v prostých šatech zakrytých pláštěm s kapucí a se zaujetím ho pozorovala.

„Co – to? Proč?“ nezmohl se ani na jednu smysluplnou větu. Tak jí byl zaskočen...

Dívka se pousmála. „On potřebuje pomoc? Stalo se mu něco?“

„Ne... Tedy ano, ano!“ Elarick se nervózně ošil. „Ale nejspíš s tím už nikdo nic nenadělá...“

Dívka se znovu zaculila. Odrhnula svůj plášť a napřáhla k Elarickovi ruku. K jeho ještě většímu překvapení v ní držela hůlku.

„Kdo jste, krásná paní?“

Na chvíli se zarazila jakoby si nemohla vzpomenout. „Jsem... Merila.“ Otočila se a svižným krokem se vydala ven z lesa.

Elarick se zastavil na rohu hradeb. Ze svého úkrytu mohl nerušeně pozoroval oba vojáky hlídkující před bránou, aniž by se musel bát, že se prozradí. Merila stála za ním nehnutě jak socha, přesto ale cítil její rozrušený dech na svých zádech. Teď se musel rozhodnout co udělá. Pokud se k Flawianovi nedostanou, nikdo mu už nepomůže.

Znovu pohlédl na oba vojáky. Znuděně mezi sebou rozmlouvali a drželi za uzdu malého poníka ověšeného křiklavými pentlemi s věnci čerstvě natrhaných květin, které mu dávaly podobu přezdobeného dortu. Vtom Elaricka osvítila nenadálá myšlenka. Vykročil vpřed, zanechávaje Merilu za sebou.

„Hej! Co tu, u všech ďasů, zase děláš?“ přivítali ho s bojovně napřaženými halapartnami. „Mazej vodsud, ale bleskem!“

Elarick se zatvářil provinile. „Chtěl jsem se jenom podívat na toho koně...“

„Jakej kůň?“ obořil se na něj jeden ze strážných. „Todle je poník, ty tupče!“

„A poník není kůň?“ zapochyboval Elarick.

Oba ozbrojenci na sebe zmateně pohlédli. „Kůň je přece velkej, ne? A poník malej...“

„Ale poník je taky kůň,“ dodal druhý voják. „Malej, ale kůň. Není to nějakej druh koně? Vždyť každej vypadá trochu jinak, tak proč by poník nemohl...“

„Seš snad tupej?“ obořil se na něj ten druhý. „Tos snad nikdy neviděl koně nebo co? Nevíš jakej je mezi tím rozdíl?“

„A jakej, ty chytráku?“

„Asi metr a půl v kohoutku, ty nádhero!“

„Kdo je u tebe nádhera?“

„Každej, kdo nerozezná poníka od koně!“

„Cos to říkal?“

Elarick odvrátil tvář, aby nemusel dál sledovat tu duchaplnou výměnu názorů mezi oběma strážnými. Ještě než je však spustil z dohledu, stačil si všimnout mrštného stínu, který se prosmýkl kolem nich branou na nádvoří.

Merila se kolem sebe rozhlédla. Všude bylo mrtvo a prázdno a nedoléhal sem žádný zvuk kromě hlasů vojáků hádajících se před branou. Uprostřed nádvoří stála vysoká klec. Její králičí obyvatel se na dívku otočil a překvapeně zastříhal ušima. Merila k němu přikročila, vytáhla hůlku a lehce švihla zápěstím.

Elarick se zamyšleně díval na chatrč čarodějnice. Vypadala teď snad ještě hůř než kdy předtím, to ale nebyl hlavní důvod, proč sem zavítal. Musel se pousmát kdykoli si vzpomněl na výrazy svatebčanů, vycházejících na nádvoří. Nikdo ale nemusel nic vysvětlovat, zdálo se totiž, že Flawian neměl oči pro nic jiného než pro jeho zachránkyni. Takže nebylo divu, když se právě dnes konala nová svatba, tentokrát však nikoli Elister a Erwigara, nýbrž Flawiana s Merilou.

Elarick nakrčil čelo. Něco mu na té dívce přece jen nesedělo. Možná to bylo tím, že mu někoho připomínala – nejspíš někoho, koho nesnášel. Co ale na tom záleželo? Vždyť právě když odcházel, Flawian si odváděl Merilu k oltáři. Docela se k sobě hodí, i když se té krásné dívce divil, že ztrácí čas s takovým případem jako je Flawian. Inu, láska...

Elarick se však přesto chtěl ujistit. Všechny ty její úsměvy a gesta mu někoho připomínaly a pokud chtěl zjistit koho, bude nejlepší zeptat se té čarodějnice. Pokud ho ovšem znovu nevyžene...

Vstoupil do chatrče otvorem po vrátcích a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo... Překvapeně zvedl hlavu. Jeho tvář se začala měnit z rudé na křídově bílou když si to uvědomil.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Elarick, aby uvedl do pohybu své plíce, znehybněné šokem. A bylo to právě ono ehm, ehm, které člověk používá jen tehdy, když si jeho pán vezme omylem čarodějnici...