„Opravdu nevím, co by ti to udělalo, kdybys jezdila do školy jako všichni ostatní,“ doléhá vyčítavý hlas, tlumený přivřenými dveřmi.

„Zbytečné. Jsou to dementi. Můžou si klidně přispat jako já, ale oni místo toho pospíchají na bus. Naserou se do karosy a pak tam sedí jako pipky a hodinu objíždějí každou prdel, kde jsou opřené vidle.“

„Můžou se aspoň za jízdy učit.“ Namítá žena ve vedlejším pokoji.

„Houby se učí! Všichni tam jen chrápou, a jak se plechárna plní, tak se potí a pěkně smrdí.“

„Furt máš tisíc keců! Kdyby to bylo tak hrozné, tak by nejezdili.“

„Říkám, že jsou dementi. Odklop víko od kanálu, napiš „tudy“ a jsem ve škole sama.“

„Ale prosím tě! Napadlo tě někdy, že mají jistotu? Ví, že jim to pojede. Ví, že dojedou a nic se jim nestane.“

„Si děláš srandu. Jistotu? Já mám taky jistotu, že na silnici nějaké auto pojede a zastaví mi. Vždyť tou cestou jezdí do práce všichni z fabriky!“

„Prostě to pro mě nemůžeš udělat? Opravdu ne?! Chci po tobě, jen abys jezdila s ostatními a já měla klid. Pořád musím myslet na to, jestli jsi v pořádku dojela. Hlavně teď, v poslední době. Víš přece, že nějaký úchyl znásilňuje stopařky!“

„Ježíš! Už ho vidím v téhle prdeli. Co by tady dělal? Vždyť nejsme ani na mapě.“

„Dovol! Jsme obec! A víš přece, že ten policajt v televizi říkal, že si mají dávat pozor všichni.“

„A co jako? Zastavím jenom zdejší auťák.“

Nerada jezdí autobusem. Důvody proč, zazdila falešnými argumenty, jednoduchými vysvětleními, kde jedno potvrzuje druhé a druhé vyvrací první. Ztrácí se sama v sobě a nejspíš je za to ráda.

Ve skutečnosti se sama sobě nelíbí. Pravda, není žádná kráska, podle dnešních měřítek ji k dokonalé postavě ledacos chybí nebo naopak přebývá. Dlouhé vlasy, dřív blond si obarvila načerno. Dvakrát o ně nedbá, takže původně lehce vlnité se mastnotou srovnaly. Modré oči zejí zatvrdlostí, konstantní nasraností nebo znuděností, záleží na posuzujícím. Možná, kdyby se někdo díval pozorněji, zjistil by, že není to, za co se vydává. Není si ukradená. Ona však nikdy nevydrží dlouhé pohledy. Bojí se jich. Vždycky ucukne.

Kolem vytrvale přivřených víček si maluje tmavé stíny a černé obočí. Na rty nanáší nepřirozeně fialovou a pudruje se tak, že barva její pleti vypadá stejně „zdravě“ jako na Němce, co v zimě vypadla z lanovky a našli ji při oblevě.

O to jí jde. Děsit. „Nejsem přece hezká, tak sakra co?! Na všechno se můžu vysrat,“ řekla si a rezignovala. Matce pak oznámila těsně před tím, než si odešla do obchodu koupit cédečko Nirvány, že se konečně pochopila. Tehdy se vrátila s první nášivkou znázorňující Kurta na džínsech.

Dnes je plně vybavená. Tmavé manžestráky s přišpendlenými výjevy a jmény kapel střídá s roztrhanými džínami. Nosí černý kabát armádního střihu, který má dostatečně velké kapsy na diskmen, kde se bez přestání točí elektrické kytary. A její miláčci: kanady s můstkem a třiceti dírami, které má až po kolena. Váže si je každé ráno patnáct minut s největší láskou. Železné špičky a představa, co dokáží udělat při rychlém pohybu s kolenem, kostmi nebo v nejlepším s pánskou výbavou, ji ukolébává do absolutního bezpečí. Cítí se být smrtelnou zbraní čekající na odjištění. „Měla bych si na záda přišít nějaké varování, třeba jako mají psi. Takové to: pozor nedráždit,“ říká si často a ta myšlenka ji děsně baví.

Zatím se na zádech stkví monumentální výjev kytaristy Sex pistols, jak v křeči drží kytaru.

S myšlenkou své vlastní nebezpečnosti a že by si pro ostatní zasloužila nějakou tu výstrahu („I ty blbé jedovaté žáby mají jako výstrahu křiklavé barvy, takže každý kokotský had ví, že je fakt ne.“) se vydala do heavy- metalového obchodu, kde už má fotku na nástěnce „šik lidí z města“ a odnesla si pro ni parádní obojek s deset čísel dlouhými ostny.

Nasazuje si ho jen velmi málo. Zjistila, že s touhle hračkou ji nikdo nevezme stopem a když se rychleji pohne, zarazí si trn do ramene, což celkem bolí a matce to způsobuje první známky infarktu.

„Už mě nebaví se hádat. Prosím tě, Anetko, dávej na sebe pozor! Buď opatrná a pořádně si prohlédni řidiče, aby to nebyl úchylek,“ nese se z vedlejší místnosti. Anetka silou škubne s tkaničkami (zrovna je u dvacáté třetí dírky) a pohrdavě procedí: „Se neboj ne, nejsem žádný blbý discant.“

Načež si máma potichu povzdechne, že discant opravdu není.

Za chvíli už je ranní posvátný rituál završen úhlednou smyčkou na obou botách a dívka směle vykračuje s dunivým zvukem do světa.

Netrvá dlouho a se svým líčením á la invertovaný klaun, zvedá palec v štěrkovišti.

Nedaleko zaplatil osamělý cizinec nocleh v laciném motelu. Chvíli váhal s penězi v ruce před recepcí a nakonec poctivě zaplatil. Hodil si věci do auta, nasedl a prudce bouchl rukama o volant.

„Svině! Svině, svině. Za ten prasečák si nechají platit.“

Noc ve svém pronajatém pokoji prožil v nejistotě. Když si lehl na levý bok, jak to má ve zvyku, odkryl se mu pohled na svéráznou trofej. Někdo na zeď lepil všelijaké žvýkačky, pořád na to samé místo, tak dlouho, až se všechny slily do obrovské růžovo-červeno-žluto-modré kapky. A on se na ni díval s neustálým očekáváním, že jak to kapky dělají, pomalu bude stékat. To ho ale zavalila přemíra hnusu, protože právě dole v předpokládané trajektorii se nacházela jeho otevřená sportovní taška.

Už už by dávno přenesl veškeré své věci někam stranou, kdyby ho netrápilo hned několik jevů. Uvědomil si, že by se musel k tomu příšernému hnusu ještě víc přiblížit, což po důsledném přehodnocování, během něhož ta věc na něj přes svoji mastnotu párkrát zablikala odraženým světlem od projíždějících aut, shledal za nepřípustné. Když zavřel oči, snažil se překonat sám sebe (zatímco se mu na víčkách promítalo to roztomilé zablikání) a začal vylézat zpoza peřiny, zjistil, že přes noc se netopí, okno netěsní, je děsná zima a průvan. Rychle zatáhl nohy do tepla. Všechno završila jeho domnělá představa, že ta věc musí být živá a čeká až usne, aby mu vysála mozek, nebo je ve stejném šoku jako on, odhalená ze své skrýše pod závěsem a teď nervózně vyčkává a plánuje obranu pro případ, že by ji cizinec chtěl napadnout.

Mohl se otočit na pravý bok, ale to ze zásady nedělá. Nesnáší ten pocit, že leží na letišti sám, že je osamocený.

Zůstal raději na levém a celou noc nezamhouřil oči.

Když otáčel klíčky v autě, viděl postarší nahrbenou postavu, jak si veze uklízečské pomůcky na kolečkách, směrem k jeho pokoji. Na postavě podprůměrného vzrůstu se obdivuhodně mocně viklala spodní čelist.

„Zvedá se a klesá snad až k těm povadlým ceckům!“ Pomyslel si a se zmáčknutou spojkou prudce sešlapával plyn v okamžiku, kdy se mu objevila v ose volant – kapota.

Ne, tohle nebyl jeho styl. Uklidnil se. Nestála mu za to. Není to, co hledá.

Týdny jezdí všude, kde může a hledá. Sám neví co; ospravedlnění, smysl života nebo osud. Jeho pátrání je i jedinou povinností. Všeho se vzdal, všechno prodal. Nechal si jen auto a peníze v hotovosti.

Zapudil myšlenku, že v tašce napěchované papírovkami se veze i mnohobarevné oslizlé klubko a vydal se  na cestu.

Uprostřed polí a lesů narazil na zvednutý, černě nalakovaný palec a řekl si, že by mohl být nápomocný. Zastavil.

Anetka, nevýrazná postavou, zato vším jiným až moc, zmerčí skrz své řasy tmavé a objemné tak, že si člověk není nikdy jistý, jestli to tak přehání s líčením, nebo se tak narodila (v obou případech dochází k upřímné lítosti; „Buď si plete syntetickou barvu a váleček s řasenku, nebo by ji to měli odoperovat!“), zastavující auto.

Netrvá dlouho a přichází chvíle rozpaků, jakou zatím při stopování nepoznala. Obvykle auťák zastavil, ona otevřela dveře, sedla si a pak se začala domlouvat. Jenomže když její ruka reflexivně vzala za kliku a škubla, šlo naproti dveřím její tělo, místo tradičně opačné situaci. Fakt, že se rázem ocitala celou váhou na karosérii vozidla, otřáslo s její přísně pěstěnou pózou drsné holky. I řidič se trošku leknul, když uviděl její hrudník nalepený na okýnku.

Dívka si uvědomila, co se děje až v okamžiku, když se jejím prsům navracel původní tvar díky sjíždějícímu sklu. Rychle odskočila.

Se staženou okenní výplní přichází chvíle velkého rozpaku. Jak je známo, každé západní civilizací dotčené ženě přichází jedno z  filmových schémat. Žena, aniž by jakkoliv ohnula nohy v kolenou, se nakloní dovnitř, jednou rukou si podloží hlavu a druhou si smyslně hraje s vlasy a k tomu všemu koketuje s řidičem. Anetka si je vědoma pozice, kterou musí zaujmout. Chvilky intimního sblížení jejího těla s chladný plechem ji řádně vykolejily. Trošku se jí to popletlo a zapomněla, že tvrdé holce je jedno, jak vypadá, ovšem filmové buchtě v kožené bundě ne, a právě s tou si spletla životní roli.

Odfoukla si a dala se do gymnastiky. Po menším nahrbení zjistila, že dál se nepohne ani o chlup. Nemohla se nadechnout, netekla ji krev do mozku a cítila, že oblíbený prvorepublikový kabát jí už dál prostě nedovolí. Možná, že ona není tak tvrdá, ale její hadry jsou nefalšovaně tvrdé a prostě nedokážou to, co by Anetka možná zvládla.

Nakonec vše vyřešila přičapnutím. Záchodový postoj, při kterém ji zrudly oči i tvář, umožnil komunikaci z očí do očí („Bože! Takhle blbě musím vypadat jenom na záchodě, ale tam se nemusím koukat nikomu do ksichtu.“).

„Vezmeš mě do města?“

„Do kterého?“

„Jedeš přece do továrny, ne?“

„Tady je nějaká továrna?“

„Kam vlastně jedeš?“

„Kam potřebuješ?“

„Jenom do města.“

„Tak si nasedni.“

Až teď sjely dolů ňuflíky, kteří informují o stavu centrálního zamykání. Anetka celá rozhozená nastoupila.

V dívčině jádru se pořád choulí cudná holčička s culíčky, co zdraví sousedy a dbá slušných mravů. Vědomí ji sice chytlo za límec, pořádnou jí uvalilo silnými pažemi celoživotního výčepního s párátkem mezi zuby, vyhodilo do louže a zavřelo za ní dveře. Ovšem v okamžiku, kdy se její nenalakované partie těla octly na laku kapoty, najednou nic nebylo jisté. Anetka si sedla vedle člověka, co byl svědkem incidentu, který ji vyřadil ze škatulky drsná holka. Aspoň ona si to myslela. Myslela, že záhadný cizinec prokoukl její pózu - pocítila prachobyčejnou hanbu.

Záhadný řidič sám o sobě není vyrovnaná osobnost. „Duševní nejistota, nestálost,“ stálo v lékařském posudku.

Klidně pobouchával do volantu rytmus písničky z rádia a připadal si užitečný, když to uslyšel. Hlasité vrzání, křupání a další podivné skřeky se táhly ze sluchátek stopařky.

„Můžeš to vypnout? Ruší mě to. Neladí to s mojí muzikou.“

„Ehm,“ opět ta nejistota způsobená incidentem (už chtěla říct: „Madonna není muzika, Madonna je sračka. Nechci mít z uší hajzl, kam padají její fekálie.“) ale zůstala u pouhé „ehm“ a s úsměvem vypnula svojí nefalšovanou hudbu a stále se stejně milým úsměvem si z hlavy nechala dělat Madoninu toaletku.

„Víš, nemůžu se soustředit. Jindy bych to nějak zkousnul, ale dneska ne. Spal jsem tady poblíž v motelu a už mě všechno sere.“

„Myslíš v kravíně?“

„Jedna kráva tam byla. Málem na ní hodoval chladič.“

 „Dřív to byl kravín,“ řekla nevzrušeně.

„Cože?! Já spal na stejném místě, kde kálela nějaká zasloužilá dojička?“

„No, jo.“ přitakala s ledovým klidem, což řidiče přivádělo do varu.

„Kde to probůh jsem?“ Začal lomcovat s volantem,  „že tady stavíte svatostánek klidu a odpočinku pro lidi, co tráví dny za volantem, z prasečáků a dalších míst plných hoven, které jsou pro blažený spánek nemyslitelné!“

„Tady jseš v prdeli.“ Dívčina upřímnost řidiče naprosto zazdila. „Jen nemáme oficiální ceduli. Ale vůbec, co se ti tam stalo?“

„Nemohl jsem spát, nechci o tom mluvit. Nešlo to. Rušili mě. Vůbec jsem si to neužil.“

Poslední slovo projelo Anetce po zádech a zavibrovalo každým chloupkem. Její asociace byla jasná: Užil plus Motel. Byl tam s někým. Teď je sám. Nikde žádná stopa po druhém účastníkovi aktu rušivé noci. Cizinec v autě a bere stopařky. Neví, kde je, neví, kam jede!

V hlavě se rozezněl alarm v typické houkavé melodii: „úúúúúúú – chyl! úúúúúú – chyl!“

Vlila se jí krev do hlavy a s bušícím srdcem zjistila, že přišla významná chvíle. Přelomová v dosavadním životě. Tenhle chlap, co znásilňuje stopařky, jí zastavil. Jí! Konečně někdo dokáže ocenit její krásu. Touží po ní. „Nejsem tak ztracená!“ zařvala v hluboké kopce pravá Anetka a zaplácala ručičkama. Ano, opravdu i přes černé nehty, varující nášivky a další, řidiči stála o zastavení za jistým účelem.

Na sedačce se rozpustila do čalounění a na tváři se objevil nejblaženější úsměv.

Cizinec za volantem si změny ze štítivého „jen se svezu“ do „jako doma“ všiml a vcelku ho to potěšilo: („Možná, že se moje cesta naplňuje!“).

„Víš, proč tady takhle jezdím?“

„Ne.“ Odpověděla s nedočkavým povzdechem.

„Bloudím.“

„Ano?“ a další vzdych.

„Ztratil jsem mně dost blízkého člověka, moji krásku!“

„Proto to všechno děláš, viď?“ Znělo sladkým hlasem.

„Kvůli ní, nemůžu se jí zbavit. Myslím, že mi to neštěstí zabilo srdce.“

„Povídej,“ přitakává jako omámená.

„Měli jsme svatební cestu dřív, než jsme se vzali. Prostě předem. Určitě v tom byla chyba! Tohle se nemá dělat. Letěli jsme do Španělska. Tak nerada létala. Celou dobu jsem ji musel uklidňovat. („Bude to nějaký doják, abych ho hrozně litovala.“ Pousměje se v duchu Anetka a rozpíná si vrchní knoflíček.) Jaká ironie! Chtěla se podívat do Madridu. Ženy to tam hrozně vábí, kdo ví proč. Půjčil jsem auto a vyjeli jsme. Cestou do nás vletěla cisterna s Kolou. Auto na sračky a celé zaleptané od černých chcanek. Zaplavila nás obrovská vlna rozpuštěného cukru. Přežil jsem bez jediného šrámu. Zato moje drahá. Vlna lepkavé kyseliny zhasila její nenadálou žízeň i její život. Zadusila se. Nikomu se nic vážného nestalo, jen má snoubenka se musela zadusit. Nesnáším černou!“

Anetku hrající si s dlouhým nalepeným nehtem (černé barvy), zaskočil. Ta nenávist, s kterou vyslovuje „černá“! Zalekla se.

„Co když mi chce ublížit?“ zamyslí se. Podívá se mu do tváře a v doposud mírných, flegmatických očích uviděla podezřelé zablýskání. Není jisté, jestli jde o odraz ranního slunce, vzpomínku na hroudu žvýkací hmoty nebo o opravdu vážné myšlenky.  Pro dívku to však bylo jasné.

„Co blbnu, co blbnu! Jsem debilní káča! Ten úchyl mě chce znásilnit a já jsem ještě ráda! Jako nějaký zoufalec. Ubožačka porostlá beďarama jako podělaným lišejem pařez, o který si otírám bahno z bot (bot po kolena s můstkem a třiceti dírami) před školou.“

Tvrdé holce naskočil pravý alternativní motor, poháněn egem, vlastní hrdostí a svojí výjimečností, osvícen Nirvánou a Hendrixem.

Chlápek se ležérně usmál  a sklopil si stínítko v autě, aby ho neřezalo ranní slunce.

Anetce sjely oční víčka do původní polohy, přes kterou koukají jen poloviny duhovek. Způsobuje to, že přes celý svět se přetáhne filtr skepse a ironie. A právě tenhle pohled vypálila na řidiče oslňovaného ranním sluncem.

„Hele, ty úchyláku, vím kdo jsi. Viděla jsem o tobě reportáž v televizi. Jestli si myslíš, že mě budeš nějak znásilňovat nebo co, tak ses, vole, přepočítal, joo. Na mě ty tvé sladké kecičky o mrtvé milence neberou. Neroztála jsem, vidíš?! Zastav mi nebo poznáš co to je vytoužená špička kanad a věř mi, že plná držka mého nalakovaného černého střevíce nechutná ani zdaleka tak, jako kola, si piš!“

Cizinec pozvedl obočí a zabrzdil.

Ještě něž Anetka vší silou zabouchla dveře, což rozhoupalo celé auto jako kočárek po polední přesnídávce, dala mu svoji osobitou radu: „Měl by ses jít zahrabat trapáku, než na tebe zavolám fízly!“

Řidič, který pořád nepobírá náhlý obrat v konverzaci, zůstává s jedním obočím silně vyhrnutým do čela hledět v houpající se káře.