Nádražní hodiny ukazovaly půl šesté. Rozcuchaná hlava čouhající z hnědého omšelého svetru k nim co chvíli vzhlédla. Málo, ještě je málo. A zase se ponořila zpátky. Dívka {hádali byste jí asi patnáct} si tiskla kolena pod bradu. Ticho prázdné haly a monotónní klapot hodin ji uklimbaly ke krátkému nepohodlnému spánku. Dřevěná lavice tlačila a hlava se klátila na stranu.

Když znovu otevřela oči, s radostí zaznamenala, že už není taková tma. Podívala se na hodiny. Dnes vyšlo slunce v pět hodin padesát minut. Rozespale se protáhla. Začali přicházet lidé a v  několika minutách čekárnu zaplnili. Místo vedle rozcuchané dívky však, k její libosti, zůstávalo prázdné. Ovšem jen do okamžiku, kdy vešel mladý muž ve starším, ale dobře padnoucím obleku s kyticí. Doprovázen jejími nevraživými pohledy místo obsadil. Otráveně zvrátila hlavu. Muž

s kyticí seděl vzpřímeně a nevěnoval ji pozornost. To dívku patrne dopálilo, neboť se zničehonic ozvala.

"To jsou ty kytky co tak smrdí?"

Překvapeně se otočil. "Prosím?"

"Ptám se, jestli to jsou ty kytky co tak strašně smrdí." Ukázala na kytici, kterou -poněkud křečovitě- svíral v ruce.

Pokrčil rameny. "Kopretiny."

"No jo," vzdychla, "to budou ony." A směšně se ovála jakýmsi letáčkem.

Muž k nim trochu uražene, trochu zvědavě přičichl.

"Řekl bych, že ty smrdíš daleko hůř." Řekl tiše.

Koutky jí bezděky vystřelily do úsměvu. Začala kolem sebe čmuchat jako štěně.

"No jo," smála se, "těžká noc. Ale kdybys mi teď nabídl cigaretu, tak se pobleju."

"Nekouřím."

"To je dobře."

 Muž pokrčil rameny  a zahleděl se do kopretin.

"Ty jsi nějaký ženich nebo co?" Zeptala se po chvíli ticha.

"Proč ženich?"

"Vypadáš jako ženich. Ženich co nemá auto a tak se vypravil na svatbu autobusem. Žádný svatební průvod, žádné troubící auta se stužkama, nic. A nemáš ani nevěstu..." Oznámila mu šetrně. "No jo, začíná mi to docházet. Už je mi jasné, proč sis přisedl. Ale to je na mě trochu moc hrr. Co bych řekla doma?"

Pobaveně se zasmál. "Je mi líto, čtrnáctiletá vyžlata mě neberou."

Rudovlasá žena na nejbližší lavičce se nepříjemně uchichtla. "To jí patří, špíně." A věnovala mladíkovi {řekněme, že mu mohla být matkou} mrknutí, které vábilo: Přidej se k nám...mravokárcům...

Dívka se po ní zlostně ohlédla a směrem ke svému sousedovi dotčeně pravila:

"Dávno mi bylo sedmnáct."

"Nepodržela bys mi na moment ty smradlavé kytky?" Řekl smířlivým tónem. Přikývla. Vstal, narovnal si oblek a zamířil k automatu. Žena se zvedla také, odfrkla a vyšla z vestibulu, aby si zapálila cigaretu. Dívka ji sledovala přes sklo a potlačovala nutkání vypláznout na ni jazyk.

Muž se vracel se dvěma pohárky.

"Co je to?"

"Kafe, vypadáš přešle." Odpustila si dokonce odfrknout: "Kafe nepiju" a poděkovala.

"Nesnaším tu ženskou." Škubla hlavou směrem k východu. "Vsadím se, že budu mít to štěstí a pojede se mnou v autobuse. Zmalovaná kráva."

"Koukám, že tobě se to líčení taky moc nepovedlo." zadíval se do jejích rozmazaných očí.

"To byla tužka" řekla a snažila se ji setřít rukou, "včera." Jen zdůraznila tmavé kruhy pod očima.

"A vůbec vypadáš hrozně," pokračoval muž, "třeba ten svetr, vešla by ses do něj šestkrát."

"Ten vůbec není můj. Ani nevím, jak jsem k němu přišla. Prostě se najednou proberu a mám ho na sobě." Bezradně rozhodila rukama. "Ale v noci byla taková kosa... No jo, jsem malá špinka."

"Vypadáš jako nějaký smutný klaun."

Pokrčila rameny. "Klauni vypadají vždycky smutně. Já jsem snad ještě neviděla klauna, který by vypadal normálně."

Napila se kávy, trochu si spálila jazyk, zanadávala a řekla. "Víš co si udělám na snídani?"

Zavrtěl hlavou.

"Vajíčka. Já si pořád dělám jenom vajíčka."

"Hm." Podívala se na něj a zjistila, že to v něm nic nevyvolalo.

"Ale to není zdravé jíst tolik vajíček." Řekla tedy sama větu, která měla- podle jejího očekávání- zaznít od něj.

Mezitím se vrátila dáma z cigárka.  Vyslala ke dvojici krátký přísný pohled a posadila se na druhý konec místnosti.

Dopili kávu. Ručička hodin se přiblížila k půl sedmé.

"Už mi to pojede." Řekl skoro omluvně a vstal. Vstala s ním.

"Víš, ty tvoje kytky vlastně zas tak moc nesmrdí. A jsou moc hezké."

Trochu se ušklíbl.

"Vážně."

Tvářila se vážně, což ho pobavilo. Vytáhl ze svazku jednu kopretinu a zastrčil ji ji za ucho.

"Tak nazdar klaune. Třeba se tu zas někdy potkáme." Chystal se k odchodu.

"Počkej ještě..." zarazila ho. "Nemám se jak dostat domů. Nedal bys mi dvacku?"

Když vystoupila z autobusu, slunce už hřálo a svetr byl k ničemu. Zahodila ho do nejbližší popelnice.

Otevřít jí přišla máma. Měla na sobě noční košili a vypadala tak čistě. Ostatní ještě spali.

"Bavila ses?"

"Hm..." A rychle do koupelny.