Konečně bylo jaro. Slunce hřálo a stromy se zahalovaly do zelené barvy. Jemný vítr čechral koruny stromů, kolébal krásné zelené listy a pomáhal vyměnit studený zimní vzduch za jarní vánek. Na jednom obzvlášť ošklivém a starém stromě se pohupoval půvabný lístek, Seina.

Přešlo léto a nastal podzim. Období, kdy všechny stromy se barví do teplých odstínů barev. Seinin strom se obalil do žluté jen náš lístek dostal čistě rudou barvu a byl teď vidět na několik desítek metrů. Postupem času začaly ostatní lístky opadat, až na stromu zůstala jen Seina, která se držela a nehodlala se pustit.

Každoročně se na toto místo sjíždí spousta čarodějnic. Všude jsou slyšet jejich tajemné tance doprovázené bubny a tichý šepot zaříkadel.

Seina cítila, že je to nedaleko od ní. Najednou přestala myslet na držení se stromu, uvolnila se a letěla, plachtila vzduchem, až se zpustila do bublajícího kotle. Padala do vroucí vody a cítila strach z jejího konce, všechny myšlenky se jí slily do jedné a ona skončila v čarodějném lektvaru. Seina začala uvažovat jako člověk.

Ráno, když se probrala, bylo všechno jinak. Měla nohy, narostly ji ruce, dlouhé rudé vlasy jí zdobily hlavu a svět pozorovala velkýma hlubokýma očima a poslouchala krasnýma špičatýma ušima. Stala se zní elfa.

Několik minut strávila postavením se na nohy, další minuty na naučení se pohybovat a potom se už blížila ve svých sametových šatech, které se na ní objevily, k městu.

Když dorazila do městečka, došla na malé náměstíčko a než by se stačila rozhlédnout, kde to vlastně je, utvořil se okolo ní hlouček štěbetajících žen.

„Čarodějnice“, jakmile se ozvalo toto slovo z davu už to měla Seina sečtené. Ona ale nemohla nic tušit, cítila, že se na ní dívají z jakýmsi odporem. Seina si připadala jako netvor a chtěla utéct, muži ji však svázali a nehodlali ji pustit.

Seina se setkala s pohledem jednoho mladíka, který něco vykládal muži, který vypadal na to, že všechno organizuje. Nedokázal z ní spustit pohled.

„Očarovala ho, pane. On jí brání jenom proto, že ho očarovala! Je to Čarodějnice! Na hranici s ní!“Mladíka svázali a přivázali ho naproti místu, kde stavěli hranici.

Seinu odvedli k hranici, přivázali ji a přivedli muže s pergamenem, který začal odříkávat, co se při upalování čarodějnic povídá, Seina už nevnímala, hleděla do jeho očí a čekala na blízký konec. Oba dva věděli, co Seinu čeká. On se zatajeným dechem a se sevřeným žaludkem, ona s hřejivým pocitem v srdci, že poznala lásku.

Tři muži obstoupili hranici a přiložili najednou k ní oheň, Seina naposledy spatřila jeho oči a jakmile se jí oheň dotkl, umřela.

Navečer se šel mladík podívat k hranici, kde ji upálili. Našel tam Seinu, ale nikoli Seinu jako elfku, ale Seinu jako krásný podzimní list barvy krve. Cítil z něho její srdce a viděl v něm její krásné smaragdově zelené oči a to teplo proudící krve v jejich žilách. Navždy si uchoval vzpomínku na Seinu, jeho lásku na první pohled.