Slovenštinu nebývá z pláten kin v posledních letech příliš slyšet. (I renomovaný Martin Šulík už natočil svůj poslední film Sluneční stát v češtině.) Už proto je sympatický počin debutující režisérky Kataríny Šulajové, který natočila pod názvem O dvě slabiky pozadu, a v němž hlavní úlohu svěřila své sestře Zuzaně.

  Snímek se nese na vlně filmů ze života, vyprávějících o svobodných lidech mezi dvacítkou a třicítkou (u nás v posledních letech namátkou Samotáři, Silný kafe…), kteří se snaží najít si své místo ve světě. Hlavní hrdinka Zuzana studuje vysokou školu, k čemuž si vydělává dabingem a reklamami, řeší vztah ke svému otci a babičce a samozřejmě také vztahy s muži - zájem by o ni měli tři a ona neví, pro kterého se rozhodnout.  Nechává se pohltit uhoněným životním stylem, který ji čím dál tím méně uspokojuje, zkouší odcestovat a žít s holandským partnerem v Paříži, ani zde ovšem nenachází kýžené naplnění, proto se vrací do Bratislavy…

  Snímek nemá jednotící dějovou linii, je podáván ve střípcích a nevede k žádnému, ani dílčímu závěru. Režisérka zjevně na příběh rezignovala a snažila se podat pouze portrét současné mladé ženy, pohlcené hektickým tempem života (zdůrazňovanému oblíbenými závěry na Bratislavu s rychle se míhajícími auty). V takovém případě by však měla postava vybízet k pochopení, spoluprožívání a případným pocitům ztotožnění se u lidí v podobné situaci. Na to ovšem Zuza působí až příliš povrchně, a to zejména ve vztahu k mužům - vůbec se nedozvíme, má-li někoho z nich aspoň trochu ráda. Přitom ovšem není prezentována jako „potvora“, která by si s opačným pohlavím jen pohrávala, co tedy vlastně pro ni muži znamenají, k čemu je potřebuje? Z filmu se to vůbec nedozvíme.

  Zrovna tak finanční zabezpečenost Zuzy, pro kterou není problém zvát partnery na večeři, asi nebude většině vysokoškolských studentů blízká.

  Ke cti je ovšem režisérce třeba přičíst, že na rozdíl od drtivé většiny podobných filmů se obešla bez jediné sexuální scény. (Najdeme tu jen obligátní výjevy dvojice, zabalené po ránu na lůžku v prostěradlech.) 

  Katarína Šulajová se zároveň vydatně snaží, aby příběh nepostrádal humor. Ten tu obstarává zejména postava babičky Erszébet, míchající slovenštinu a maďarštinu a glosující vždy dění kolem sebe se stoickým klidem. Postava je však navzdory obsazení charismatickou Annou Ferenczy příliš nereálná, působící spíše jako výpůjčka z oddychové komedie. Hrdinčin otec se vzhledem bezdomovce , který se v ději občas bez přílišných souvislostí objevuje (matka jako by neexistovala), by zřejmě měl mít tragické rysy, i on však působí spíše jako komická figurka. Až divákovi připadne podivné, že z takto těžce nenormální rodiny mohla vzejít tak rozumná dívka, jako je Zuzana.

   Daleko zábavnější jsou scény z dabingu, kdy hrdinka namlouvá telenovely, erotické filmy i sci-fi; dobrým nápadem je také natáčení reklamy na kondomy s Červenou Karkulkou. Přesto se zdá, že režisérka humor zatím příliš využívat neumí, většinou z něj nedokáže udělat organickou součást příběhu.

  „Snové scény“ s tatínkem a motiv tykví, které se prolínají hrdinčiným životem, a jež mají zřejmě navodit jakousi hlubší vrstvu, pak působí spíše jako okrasy, nikoli podněty k přemýšlení.

  Zuzana Šulajová v hlavní úloze je velmi líbivá (jak už ostatně ukázala v Příbězích obyčejného šílenství), nedokáže však své postavě dodat hlubší psychologický rozměr, což vede ke zmiňovanému problému vcítit se do ní. Ostatní jsou spíše v úloze stafáže, a zejména  představitelé Zuzanina českého a holandského přítele se vyznačují značnou prkenností.

  O dvě slabiky pozadu trpí podobným neduhem, jako mnoho českých filmů z poslední doby - nedopracovaným scénářem. Je ovšem sympatický jako poctivý pokus debutantky, která může v budoucnu leccos dokázat.