Mám pocit, že posledních několik měsíců nedělám ve svém volném čase nic jiného, než že sedím a přemýšlím. Stále mi hlavou krouží ta samá otázka. V různých obměnách a různé intenzitě se vrací den co den, aby mi hlodala v hlavě a v noci mi nedala spát.

         Je mi skoro sedmnáct. Přemýšlím tu nad tím, zda je možno city sedmnáctiletého člověka považovat za opravdové a něco znamenající. Najde se už konečně někdo, kdo mi odpoví na mé otázky? Pomůže utišit ten boj uvnitř mě? Je to jen tichý výkřik do tmy, vím že nikdo takový není. Můžu poslouchat rady, rady svých přátel, můžu si napsat o radu do časopisu, ale výsledek je vždy jen a jen na mě. Asi mě to trochu děsí. Jsem sice z těch lidí, kteří se neradi spoléhají na ostatní a myslí především vlastní hlavou. Ale přeci jen to vědomí, že když budu na dně, tak tu bude někdo, kdo to za mě vyřeší by bylo bezesporu uklidňující.

         A o co se tedy jedná? O co jiného než o Lásku. Mám pocit, že nad ní lidé až moc přemýšlejí. I já. V knížkách a filmech nám denně ukazují, že Láska je něco přirozeného, něco nad čím není třeba přemýšlet. Ale je to tak i ve skutečnosti? V mém případě ne. Přemýšlím nad ní každou chvilku. U mě se k tomu vážou myšlenky na mého domnělého prince. Stále dumám nad tím jestli to co cítím je opravdu Láska a zda bych mu o tom měla říct… často dojdu ke zjištění, že by to měl vědět. Ale jak mu to mám asi říct?! „Ahoj Martine. Já tě miluju, co s tím budeme dělat?“ Tak to tedy opravdu ne, na to vážně nemám. Říkám si také jestli kdybychom spolu začli chodit, nedopadlo by to jako obvykle? Když už ho budu mít, vytratí se dobrodružství z toho, že je nedobytný a mě to rázem přestane bavit. Ale už bude pozdě dát spátečku. Pak už můžu jen hledat nejsnadnější a také nejméně bolestivou cestu úniku.

         Je to vážně těžké. Když padne noc nebo se z nebe snáší tiše sníh dala bych cokoli za to být s ním a nemyslet na to co bude. Alespoň na chvilku. V očích si dají dostaveníčko slzy a v mém srdci hlodá zloba, že už se týden neozval. I když jen jako kamarád, za kterého ho mám. To je další otázka. Mohu si dovolit zamilovat se do svého kamaráda? Klamat ho přátelskou náručí a přitom se v duchu rozplývat v jeho polibku? Je to ode mě nečestné! Ale na druhou stranu je přeci lepší o tom jen snít, než abych mu to řekla do očí a navždy ho ztratila jako přítele. Jsem si jitá, že by to naše přátelství nevydrželo, není tak silné.

         A jaké je tedy mé rozhodnutí? Posílit to přátelství a na Lásku nehledět. Mám pocit že na ní nejsem dostatečně zralá. Zeptejte se kteréhokoli dospělého, řekne vám: „V 17 cítit Lásku?! Nemožné! Je to jen omyl mládí, v tomhle věku stále někoho milujeme, ale nikdy to nevydrží.“ Asi mají pravdu. Než jsem potkala Martina, byla jsem domněle několikrát zamilovaná. Mnohdy i každý týden do někoho jiného. Je fakt, že u něj to trvá už víc jak rok, ale kde je jistota, že když to dám najevo, tak to vydrží. Navíc, nikdy ani nenaznačil, že by mé city opětoval. Milovat…Miluji tě… co je to vlastně za slova?! Ať už to vydrží jak chce dlouho, tak to co k němu cítím se ani z poloviny nedá vyjádřit touhle frází. Jsou to jen slova, to co se děje uvnitř nejde projevit jinak než oboustranným pochopením. Dokud nebude v našich vzájemných pohledech jasně cítit co ten druhý cítí, tak to nemá cenu ani zkoušet. A to je právě mé rozhodnutí. Nepřemýšlet a prostě žít. V každém pohledu mu dát nápovědu a když neodpoví… tak co no, ono to časem přejde. Je mi přeci 17!!! Nemůžu říct, že ten můj cit je Láska, nemohu ho nijak popsat, nemám ty životní zkušenosti. Potřebuji jen čas. Poslední mou nezodpovězenou otázkou zůstává… Co si počnu v těch slzavým nocích, kdy bych chtěla být s ním, cítit jeho vůni a slyšet jeho dech, nechávat si propalovat kůži nespočtem dotyků silnějších než zemětřesení… Co budu dělat? Nedá se to přeci stále řešit pohledem na romantické filmy a železnou zásobou papírových kapesníků! A v současné době nemám ani sílu řešit to jiným prince, jen bych mu ubližovala… takže? Nezbývá než čekat zda je to tak jak říkají dospělí a přebolí to. Nebo zda je to jako v pohádce a princ už navždy bude princ. Má Láska vydrží dokud nebudu mít jistotu nebo dokud nebudu dost odvážná riskovat…