|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Mrtvej.
Znals nějakýho Špice z Důly? prohodil Jaroslavův otec jen tak mimochodem v mezidveří, když u něj byl posledně. Bydlel vzadu za silem.
Člověk něco takovýho ani nepostřehne, když neví, a řekne jen ne a pak proč?, i když je to úplně jasný, a on si prakticky podle jména nikoho moc nepamatoval, jenže teď to bylo jiný, to jméno mu bylo povědomý, hodně povědomý.
Proč? udržel se. Kdo by ho neznal! vztekal se v duchu, krucinál! Samozřejmě, že věděl.
Včera v noci se rozmáz pod kopcem, jel ožralej, omotal auto kolem stromu.
A tak se to stalo, trvalo to jen několik vteřin, ale i to stačilo, aby se do Jaroslavovy paměti brutálně a navěky zaryl ten vysmátej a vytřeštěnej obličej. Doteď byla šance, že na něj snad někdy v budoucnu zapomene, až se to nějak vyřeší, ale ta nadobro zmizela. Museli ho seškrábnout z podlahy auta, ten jeho ksicht, napadlo ho. Ale to nebylo to hlavní, to hlavní mu v tu chvíli uniklo a dokázal tu myšlenku pořádně chytit až příští noc, když usínal, vždycky ho nejvíc věcí napadalo, když usínal, perfektní myšlenky, říkával si, jenže vždycky usnul a ráno si už nic z toho nevybavil. Tuhle ovšem jo. Něco hroznýho se stalo, to bylo ono, něco hroznýho - ne tomu Špicovi, ale mně, mně samotnýmu, dumal, nějaká zpropadená vyšší moc sestoupila mezi nás a ukončila ten ukrutnej boj, kterej sem tady vedl celej dlouhej půlrok, od facky v Čický, to já to měl ukončit, já sám..
Takže vozejk jsem ti přivez, dřevo jsem složil na baráku. Jo, mám tě pozdravovat od mámy, takys u nás už dlouho nebyl, tak zejtra přijeď na oběd, pokračoval Jaroslavův otec jakoby nic.
Jo, jasně, odpověděl zmateně Jaroslav a pokusil se zamyslet, co že to právě pustil druhým uchem ven.
Oběd, jasně, zopakoval alespoň poslední slovo.
A nepřijede tenhle víkend mladej?
Ne, až příští tejden.
Tak jo, ahoj.
Počkej, tati.
No?
Jak prosimtě poznám, že mám škrkavky nebo roupy? Snažil se zatvářit, jako kdyby se nic nedělo, i když věděl, že mu to moc nejde, bylo mu ovšem jasný, že táta nic nepozná, táta není tak vnímavej.
Strčíš si prsty do prdele a když tam najdeš takový červy, tak to je jasný, usmál se Jaroslavův otec. Kde bys to prosimtě chyt?
Já ne, ne já, to jeden známej má takový svědění a je z toho celej hotovej, řekl a rozloučil se. Jdu dovnitř, je zima, tak ahoj.
Svědění mezi půlkama ho tu noc přivedlo na pokraj šílenství. Špic, opakoval si to jméno a strach mu nedovolil sáhnout si do prdele, Špic, kurva!
Uéééé! spustilo dítě.
Vypadl z domu a vzal to pod kopec, kde se To stalo, jenže tam nedošel, protože se bál. To místo bylo odporným způsobem posvátný a odvahu dostal až o několik týdnů dýl.
Slyšels o Špicoj?
Jo, hrozný, ještě ve středu tady popíjel.
To jsou tři dny, Starko, tři.
Co?
To nic. A viděls to tam, co se to stalo?
Ne, ale prej to napral do tý vysoký borovice.
Ten strom je vespod úplně oholenej, jak to do něj narval, a po jedný straně se táhne po kůře taková rezatá tlustá čára až někam nahoru.
To je nějaká nemoc na kůře, ne?
To je znamení, vole.
Znamení, jasně.
Musim tam zajít.
Nechceš radši hodit domů? Zelenej, pocem.
Jdi do prdele se Zelenym. Já jdu! Dneska se tam podivám! Nazdar.
Obrovským obloukem se vyhnul kopci a zatáčce Mrtvýho a domů dorazil přímo do křiku děcka odvedle, takže se ani nezouval a vypadl rovnou zpátky do tmy. Obešel město, podíval se do Nekonečný ulice, aby si dodal odvahy, ale mělo to spíš opačnej účinek, takže se vrátil domů, zabalil hlavu do polštáře, chvíli si pobulel, nejradši by se neviděl, nejradši by se ztratil.
Nakonec usnul až někdy nad ránem.
Jsem někdo jinej.
Koukám na ulici, kterou jsem už určitě někde viděl, a ve který jsem už určitě předtím byl, jsem jak praštěnej a nedochází mi to ani teď, krčím se na střeše za komínem, kdoví proč, jasně, je to ten sen, je to dlouhá ulice, ta co minule, vidím člověka, kterej jde po tý ulici, vypadá jinak, ale jsem to já sám, to vím, jsem to já v tom snu odminula, krucinál, a co jsem vlastně zač já tady nahoře? Chtěl bych se podívat na ruce, chtěl bych se podívat na sebe, jestli mám opravdu šupiny, jak se mi předtím zdálo zezdola, ale sen mi to nedovolí, sen mi nikdy nic nedovolí, ten člověk dole zamává, směje se, něco křičí, neslyším ho, stejně bych asi nerozuměl, pak se otáčí a odchází, lehkým krokem, jak snadný, beze strachu, to přece nemůžu bejt já, napadne ho.
Sen pokračuje, ale už bez Jaroslava.
Probudila ho bolest v krku někdy nad ránem..
Ať se mi to jen zdá, zabědoval do temnýho rána, ať se mi to jen zdá. Pak znova usnul.
Vadí mi to, Starko, vlasně ne, pěkně mě to už sere!
Hele, každej je občas nemocnej.
Ale tebe kvůli tomu nevyrazili z práce.
To bylo kvůli tomuhle, jo?
Jo. Nejdřív jsem se vyléčil sám, celej tejden jsem byl doma, ležel jsem, potil se jak vocas, znám to, chřipka, klasika, mám to jednou do roka, ale když jsem se pak vrátil, starej Zemánek se na mě rozeřval, že proč prej to nemám napsaný od doktora, i když mě tejden předtim, když sem mu volal, řek, že to mít nemusim, no nějak sme to přešli a za tejden jsem do toho spad zase, rýma, škrábání v krku, k doktoroj sem šel, ale bylo to na prd, když sem se vrátil do práce, ten blbec se úplně nepochopitelně na mě nasral a řek mi, že ať druhej den už nechodim. Tak jsem doma, ať mi všichni políběj prdel.
To už je docela dlouho, ne?
Jo, dlouho, dneska jsou to dva tejdny od Špicáka.
Co s nim pořád máš?
A je to čtyřicet dva dní od doby, co mě vylili z pošty. To je třikrát sedm a krát dva, vidíš, jak to zapadá? Je to všechno do sebe nějak propletený.
Ale zejtra to bude zase jinak ne?
Jo, právě proto je jasný, že se dneska něco stane. Možná si najdu nějakou další přiblblou práci. He! To tě vomrzí, Stako, vomrzí, do zblbnutí dělat takovýhle podružný věci. Já si za to můžu sám, to vim, nebudu se litovat, ale někdy mi to přijde jako bejt zavřenej v nějaký hnusný kruhový místnosti s vokýnkama a běhat tam pořád dokolečka a z každýho toho vokýnka vždycky vyleze ruka s klackem a přetáhne tě přes hlavu, když to nejmíň čekáš, Starko, ty vole, pořád dokolečka.
Chodba.
Další hroznej sen. Kamenný zdi a sloupy. Jde dlouhou chodbou. Něco mu to místo připomíná. Zná to tam a chce pryč! Křičel by. Bludiště, ze kterýho se nedá dostat, cesta vede jedině nahoru, tam je vidět proužek světla, chodbama tu můžeš bloumat navěky, ale nikdy nikam nedojdeš, jen k hrobkám. Hrobky. To je to místo. Tam ožívaj mrtvý, tam lezou z děr ve zdech, odtamtud natahujou ruce. Z ničeho neměl v můrách Jaroslav větší strach než z mrtvejch. Hledal zoufale dveře, poklop, něco, ale bylo to marný, ovázaný ruce mumií se pomalu pohybujou v prasklinách a jeho strach je v tom snu neskutečnej. Pryč! křičí, NE!! Opře se zády o stěnu, nohama se zapře do protější zdi, a tak se po krůčku sune nahoru. Pryč! Zavírá oči a chce se probudit, pomalu mu už dochází, že je to sen, slyší i křik, to je to děcko odvedle, napadne ho, tohle není skutečný!
Sen ho ale nepustí.
Nepřestává, jde mu o život, cítí, že se mu rozdírají záda; nakonec narazí hlavou do stropu.. proboha, do stropu! Narazí znova a otevře oči. Leží najednou na podlaze tý kamenný chodby, celý bludiště se jen obrátilo vzhůru nohama.
Probudil se do ticha. To dítě asi vůbec neřvalo. Nebo jo? Možná jo a už zas přestalo. Kamna svítily v rohu místnosti rudým světlem a celej pokoj byl nasáklej útulným teplem. Už neusnu, řekl si, to bych se nejspíš asi zbláznil. Zase pátek. Dneska je to přesně pět tejdnů od mrtvý kočky, došlo mu. Polkl a ucítil řezavou bolest v krku. Zrudnul vzteky, bolest byla příšerná. Možná to spraví čaj.
Pět tejdnů, přemýšlel. Pět krát sedm je třicet pět. Co znamená třicet pětka? To ještě nevím, ale přijdu na to.
Dopoledne, když se vypravil do garáže pro dřevo, potkal na chodbě sousedku. Dobrý den, řekl uctivě.
Dobrý, odpověděla. Moc se omlouvám, jestli vás malej budí, víte..
To je dobrý, odpověděl Jaroslav, to je dobrý. Pak se dobromyslně usmál a na chvíli by se nejradši neviděl. Jsem kretén, napadlo ho, zatnul pěst a několikrát se bolestivě praštil zespod do čelisti. Ale co? Co by mohla dělat? I kdyby jí řekl, že se pořádně nevyspí a že to dítě ho nasírá už od doby, co se přistěhovala, co by se změnilo? Dávala by mu snad prášky na spaní? Vyřízla by mu jazyk? Prd a hovno. Nebaví mě to tady, zaskuhral, Ne - ba - ví!
Nabral dřevo do krabice a zavřel garáž. Kočku, která se mu otřela o nohy, když šel přes dvůr, se pokusil nakopnout, ale málem si rozbil hubu na zmrazku.
Svině kočky!
Když se to stalo, asi dva týdny nejedl, protože kdyby pozřel jen sebemenší sousto čehokoliv, okamžitě by se pozvracel.
Zabořil ruku do listí, blbli tehdy s mladym u potoka, a narazil rukou na studenou kupičku bláta. Doufám, že to není hovno, řekl si, vytáhl ruku, aby si ji otřel a rozhrnul přitom hromádku, ve který uviděl černou zvlhlou srst kočky, její roztrženej bok a hroudu vyhřezlých vnitřnosti. V rozbitý hlavě se svíjeli velký šedivý červi. Pozvracel se.
Co je, táto? vykulil oči přiblble mladej. Co děláš?
Fuj, nekoukej se na to, odplivl si a zahrnul mrtvolu listím.
Jé, tys do toho šáh, fuj, já to viděl.
Cos viděl, blbečku?
Neřikej mi blbečku, řeknu to mámě!
Máma mi může p..
To klidně dořekni.
Jdem domu, neni mi dobře.
Jeho kluk lezl do puberty a zasloužil si spíš než ohledy pořádně nařezat, i když ve srovnání s tím, co vyváděl dřív, byl teď vlastně anděl. Jaroslav si vzpomněl, že v domě, kde dřív s Adélou a mladym žil, byla ve sklepě vedle uhlí obrovská čtvercová díra po kotli, do který občas spadla nějaká ta myš. A ten spratek, než se stačila vyškrábat ven, ji chytil do plechovky od párků a utíkal s ní až nahoru k hlavní silnici, kde ji vyhodil před rozjetej náklaďák. Mlask! Šestiletej fracek. Ale z toho snad už vyrost. I když. Klidně by v tu chvíli uvěřil Jaroslav i tomu, že ta kočka je dílo jeho povedeného synáčka.
Jestli se mi někdy přizná k tomu, že ji tam na mě nastražil, zlámu mu obě hnáty, napadlo ho. A pak ho zaškrtim.
Z pomatenýho vzejde jen pomatenej, řekl si, když pomyslel na všechny svoje obtíže posledních dnů. Jsem asi fakt cvok. Ale to je jedno. Zatopil si. Proč jsem jí jen neřek, že mi to vadí, něco by udělala. Vlastně je to taky jedno, děcka jsou hnusná chamraď, měli sme jich přejet víc. Zfackoval se za tuhle myšlenku. Občas ho napadaly zlý věci, který by ho nikdy předtím nenapadly a který by už vůbec nikdy nevyslovil. Kde se to vzalo? řekl si. Jsem idiot. Sousedka, na to jsem myslel. Jo. Neudělala by chudák nic.
Musím něco udělat já. Jsem přece dobrák.
Od tý chvíle si začal kupovat pivo i domů, to aby se mu líp usínalo a líp spalo.
S myšlenkama na rezatej strom a na strašlivý znamení dopil svůj podporovač a uložil se ke spánku.
Svědění právě nějak polevilo a dítě nedělalo kravál, takže usnul bez obtíží.
Starko, myslíš, že po smrti něco je?
Jo, určitě, jen doufám, že tam netočej nějakej patok.
Ty seš pitomej.
Moc přemejšlíš.
Jsem jak chycenej v nějakym posranym labyrintu. Kam skočim, všude je to stejný, prdel mě svědí, asi umřu.
Jo.
Včera, když jsem šel odsaď, málem jsem dostal přes držku, ale nikomu to neřikej, vole.
Ale ale, copak?
Na parkovišti před cukrárnou stálo auto, lampa mu svítila jen na předek, ne, a v tom světle to asi hodilo nějakej zvláštní stín, a já v tý masce uviděl takovej hnusnej obličej, tak jak jsem byl napranej, tak sem se rozběh a tu masku nakop, jenže v tom autě někdo seděl, tak jak jsem uslyšel dveře, otočil jsem se a mazal na kopeček do tmy, chvíli za mnou utíkal, ale pak to vzdal.
Jseš pěkně vypatlanej, víš to?
Jen jestli ty nejseš náhodou pěknej ignorant!
Jaroslav se usmál, došlo mu, že má navrch. Vždycky je skvělý mít nějaký svoje tajemství, zamyslel se, pak je to mnohem zajímavější, když někdo kupříkladu neví, že já něco vím. Ten obličej, kterej jsem tam viděl, byl pochopitelně Špicákův, ale to Starku ani ve snu nenapadlo, protože Starka je vůl.
|
|
|
