|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Poslední dobou mu vrtalo hlavou několik věcí, mimo jiného taky to, že nemůže za žádnou cenu udržet pozornost na všech těch věcech, co mu poseldní dobou vrtají hlavou. A tak chodil - nebo spíš bloumal - po nocích městem a připadal si pořád jako ve snu, i ve dne se sunul ulicema s očima vykulenýma do země a s ukazovákem na bradě a rozjímal nad tím, co všechno mu to vlastně tak leze na mozek.
Začali se na něj dívat jako na blázna.
Jsem cvok, napadlo ho. Zdála se mu tu noc další příšernost. Kde se to jen bere? napadlo ho. Tenhle sen byl snad horší než tisíc nekonečnejch ulic, který přicházely dřív. Teď viděl ve snu kouř a dětský tváře, viděl i svýho kluka, jak je celej ohořelej, a viděl to dítě. To strašný dítě! Vztekal se nad tím. Krucinál, odkaď to přišlo! Kočka byla pryč, o tý se mu už nezdálo dlouho, ale byl by radši, kdyby zdálo, byla tisíckrát lepší, než tohle!
Probudil ho křik.
Panebože, to je zas to děcko odvedle, ať zavře zobák, spratek!
Jaroslavův byt se nacházel v domě, kde jednu obrovskou místnost majitel rozdělil sádrokartonovou příčkou na dva byty, nebo spíš na dvě menší místnosti, ve kterých se dalo bydlet.
Nebudu se litovat, tohle přece vydržim, napadlo ho a zavřel oči.
Uééé.
Nevydržim! Ne! Do.. prr dele! zaklel vztekle a zabalil si hlavu do polštáře tak, že mu koukal jen nos, chvíli slyšel hučení a bavil se v tý dokonalý tichotě posloucháním vlastní krve, slyšel i bušení srdce; jako dítě si takhle zacpával uši, když byla noc a máma vedle už spala, a pak poslouchal drobný šeptavý údery a věřil, že to jsou myši pod postelí, nikdy to nevydržel poslouchat moc dlouho a taky nikdy nedostal odvahu se pod postel podívat; vzpomněl si na to právě teď a na malou chvíli ho to zabavilo.
Uééé, ozvalo se odněkud z dálky.
Dost! To nejde neslyšet, nejde říct si: Neslyš to! Je to jako když se řekne Nemysli teď na slona, jak ta pitomá dětská hra. Na hovno! Nejde nemyslet. Nejde neslyšet! Oblékl se a vyrazil do ulic. Nepršelo, ale byla už dost zima, ulice byly tichý, jen odněkud z dálky k němu doléhalo hučení náklaďáků. Náklaďáky, ty jsou plný malejch dětí, který někam unesli zlý lidi, napadlo ho, to byla další jeho vzpomínka z dětství, a to hučení v dálce, zarývala se do něj dál, to nejsou ty náklaďáky, ty jsou tichý, ale to je kňučení těch dětí, to je jasný, jo. Proč mě napadaj takový hovadiny, zakroutil hlavou sám nad sebou, hned zejtra zajdu vedle a pěkně tu krávu vypucuju, ať si fakana krotí, nemusim přece tohle snášet, odkaď si myslí, že je! Jakej tu byl klid, než se nastěhovala - minulej soused byl proti tomuhletomu poklad, sice příšerně chlastal, ale díky tomu se taky vracel domů až ráno, když jsem vstával do práce, takže mi nijak nevadil, hned zejtra tam zajdu, zejtra.
Pak se prošel po svý Nekonečný ulici, záměrně se vyhnul místu, kde se potkal s kočkou, a zamířil domů. Snad se mu o ní dneska nebude zdát.
Kočka.
Já ti povidám, že je to škrkavka, nebo sou to roupy, to sem chyt od tý mrtvý kočky.
Mrtvý kočky, jo?
Neříkal jsem ti o mrtvý kočce?
Nejmíň tisíckrát, nechlastej tolik, Jarouši, nikdys tolik nechlastal, co to s tebou je?
Copak ten náhlej zájem? Vyliž si, Starko, už mě to neba, jdu domů.
Neblbni, Zelenej tě odveze. Viď, Zelenej?
Zelenej, sedni, já nechci. Nechci, seru, jdu! Všechno si zařídim rači sám, když vás člověk potřebuje dovopravdy, tak na něj pícháte.
Ale to taky není zas až tak úplně pravda, Jaroslave. Nesnášel, když mu někdo říkal Jaroslave.
Je to pravda! zakřičel na lokál. Serete na mě, serete vzájemně i na sebe! Podivej se na sebe, Starko, rozhodil rukama, ty jeden vole blbej! A co Petrák, co Jindra? Jste jak kokoti všichni. Když se tady do mě ten pitomec Špicák obouval, to ste se tlemili.
Co máš furt s tim Špicákem?
Že prej sem si to vsugeroval!
To sis jen vsugeroval, že sme řikali, že sis to vsugeroval, usmál se Starka.
Hovno! Místností proletěl popelník a rozprskl se o zeď u kamen. A teď to máte, končim s váma!!
To už tenhle měsíc potřetí, Jaroslave.
Kreténe!
Dolezl domů ve dvě v noci, za tu dlouhou cestu polem docela vystřízlivěl. Lehnul si a pustil televizi. Pak začal bulet, bylo mu to líto, a co hůř, bylo mu líto hlavně sebe sama. Věděl o tom a bylo mu odporně, ale nepomohl si. Nemůžu jít spát, vyprskl do dlaní, protože mě vzbudí ten fracek, jenže co já můžu udělat, proboha? Můžu já tu ženskou seřvat? Nemůžu, neumím to, nemám na to, jsem takovej dobrák. Tak proč JÁ? Blbě spim, sere mě to a to dítě mě už leze krkem, už mě to tady nebaví! Nebaví!
Uééé!
Kurva! Nespat, nespat! Udělal si kafe, ale při prvním srknutí se spálil, což byla poslední kapka, takže vztekle praštil s hrnkem do dřezu a vyrazil do ulic. Vychladnout. Prošel obvyklé kolečko kolem náměstí, pak kolem benzínky a parkem, až se nakonec nevědomky začal poflakovat u potoka, v místech, kde našel kočku. Když mu došlo, co dělá, začal myslet na škrkavky a roupy a za chůze se až domů dost pitomě svíjel, svědění bylo nepředstavitelný.
Vsugeroval sis to, vole!
Starko, mám toho určitě plnou prdel a taky plný střeva, nevim, co s tim!
Tak si dojdi k doktoroj.
Seš normální? To to rači budu mít navěky!
Seš vůl.
Nekonečná.
Dítě tu noc neřvalo a ani v hospodě nebyly takový problémy s lidma jako vždycky, dali dneska pokoj, dokonce se nechal i odvýzt domů. Ležel v posteli a čekal na další noční můru.
Přišla.
Prochází ulicema a všude je mrazivý ticho. Prochází se v místech, který zná; má sice pocit, že se nějak podivně zkroutily, že vypadají jinak, domy i cesty, ale to už sny dovedou. Nakonec odbočuje do uličky, kterou si pamatuje z dětství, byla kousek od jeho domu a několikrát tam byl s partou na třešních. Už tenkrát mu připadala dost tajemná a tenhle sen to tu noc ještě posílil.
Slyší jen svoje kroky, ulička se rozšiřuje v ulici, takhle přece nevypadá, říká si Jaroslav, tohle je zase úplně jiná, jde dál, musí. Kolem je pusto, ani pes neštkne, a všechny domy v ulici jsou stejný a lampy kolem cesty se táhnou až někam daleko a ona je následuje, tak dlouhá není, mračí se Jaroslav, tak si to nepamatuju. Pokračuje.
Na malu chvíli se probudil, ale okamžitě se otočil a pokusil se vplout znova do toho snu. Třeba nebude zlej, řekl si, třeba tentokrát..
Podařilo se.
Stojí uprostřed ulice a najednou cítí, že mrholí, podívá se nahoru a jeho pohled sklouzne k jednomu z komínů, je tam jeden jiný mezi ostatníma, sny tohle dokážou. Zadívá se tam pozozrněji a najednou mu přijde, že na střeše za tím komínem někdo sedí. Tmavá postava, polonahá a podivně lesklá, jakoby šupinatá. Má pocit, že ho sleduje. Dostane strach a začne utíkat, jenže to pořádně nejde, jako kdyby měl těžký nohy a navíc snad polámaný, i když to nebolí; to se stane vždycky, když chce před něčím utíkat ve snu, nejde to, sice to nebolí, ale nemůže pořádně zvedat nohy, jednu vždycky tahá za sebou, jít se pořádně nedá, utíkat taky ne.
Pak mu ale dojde, že je to jen sen, už se nesnaží utíkat, nestojí, ale najednou leží, otvírá pomalu oči a vstává.
To bylo nejklidnější probuzení z noční můry. Nevyburcovalo ho dítě, nevzbudil ho studenej pot.
Vstal a zašel si přiložit, aby bylo do rána teplo.
Probudil se brzo dopoledne a až do oběda meditoval nad tím, jak se všechno dá krásně matematicky vykrátit. Podíval se na kalendář a došlo mu, proč noc byla tak klidná. Dneska je to právě rok, co zavřeli Radima, smrťáka Radima.
Radim.
Nezapomněl jsem na to, popíchl se omluvně, na to se nedá zapomenout, to já byl s ním v tom pitomym autě, já, ale to už je pryč.
Jeli jsme snad stovkou přes město, Radimovi bylo jedno, že se ho někdo snaží krotit, bylo mu to prostě fuk, kašlal na mě, přejeli jsme náměstí, a pak se jen slyším, jak říkám Radimovi: Hele bacha támhle na ty děcka, a potom to žuchlo; nebylo to, jako když jsme přejeli zajíce, kterejch je všude jak sraček, nebo tuhle toho chudáka ježka, bylo to naprosto šílený - poblil jsem se, policajti mě museli rovnou odtamtaď odvýzt k psychoušovi. Hrůza. Jak snadný je zapomenout na věci, který nechcem, aby nás otravovaly. Jo, přiznávám si to, zapomněl jsem na to mrtvý dítě. Zapomněl jsem, protože jsem chtěl zapomenout. A hotovo. Je to vlastně jedno, tomu děcku to život nevrátí a Radim by se už dávno oběsil na tkaničce od bot, kdyby byl aspoň trochu charakter. Nechci ho už v životě vidět, to bych ho musel zabít, i když to byl kdysi kámoš.
Chvíli dumal nad tím, proč si to vlastně připomněl.
Jasně, čísla, na den přesně rok.
Uvařil si párky, dítě neřvalo, prdel nesvědila. Že by se věci pohnuly? A dneska, kalkuloval potom, je to právě jedenadvacet dní od mrtvý kočky, jedenadvacet, to je třikrát sedm.
Trojka a sedmička, šťastný čísla?
Všechno se dá spočítat, Starko, všechno!
Hovadina. Čísla jsou náhoda, ty seš náhoda, já seš náhoda.
Co?
Náhoda.
Ne, tys řek seš náhoda.
Jo, já taky sem, ty seš taky náhoda.
Ale hovno, zapomeň na to. Nesnáším lidi, co takhle pijou.
Pijou? Chlastaj hochu, my tady chlastáme!
Je to nechutný.
Takhle mluvil ještě před měsícem, ještě před kočkou a ještě před Mrtvým. To byla ale minulost. Teď pil snad stejně jako všichni jeho známí. Měl pocit, že tím zahání stíny, i když to mělo spíš opačnej účinek. Všude viděl Mrtvýho, hlavně jeho oči a taky jeho studenej škleb. Asi týden po tom, co se to dozvěděl, vysypal doma na zem z krabice od bot všechny svoje fotky a hledal Mrtvýho tvář. Věděl, že ho má na fotce z grilování v Čický. Parchante! Tu fotku nenašel, ale obličej v něm byl i tak zarytej dost hluboko. Několikrát měl pocit, že ho zahlíd mezi lidma ve městě. Vždycky to byl ale jen někdo, kdo se mu podobal. Napadlo ho, co by asi udělal, kdyby se teď někde potkali. Řekl by: Ty máš bejt mrtvej, ne?
A Mrtvej by jen prohodil: Byl sem, voe!
Frajírek pitomej!
|
|
|
