Tak a je to tady. Rok 2006 je pro mě daleko magičtější než třeba ten 2000. Generace Katapultu se dočkala toho o čem se doposud jenom zpívalo. A povím Vám, že když se s tímhle songem v děvětasedmdesátém Olda Říha vytasil, bez velkého přemýšlení jsem ho vzal za svůj. Stejně jako spousta mých vrstevníků. Najednou jsme měli něco konkrétního, na co se těšit, pro co žít. A bylo to báječných 27 let.

Žiji v malé vesničce kousek od Brna a do “velkého města” jen tak nepřesídlím. Nemám proč. Současné bydlení, po kterém jsem vždycky toužil, mi poskytuje tolik pohodlí, že se děsím dne, kdy manželku omrzí statut venkovanky a začne mě přemlouvat ke změně, která nám poskytne “komfort” multikin, stovek hospod, hromadné dopravy a podzimního astmatu. Ale dokud máme v chalupě děti, tak se to nestane.

Pracovní povinnosti mě několikrát měsíčně vyplivnou na spojnici mezi Brnem a Prahou a jenom nutnost vlastnictví té maličké nálepky na předním skle mi dává jistotu, že se nacházím na dálnici. Jestli má být něčím podobným pokrytá celá země od severu k jihu a z východu na západ, jsem moc rád, že se tak ještě nestalo.

Já, jako člověk, jsem si za ta léta osvojil spoustu dovedností, hodně jsem toho dokázal a myslím, ne, já vím, že mám být na co pyšný. A také náležitě jsem. Ale my, jako lidstvo, jsme toho zatím moc nepředvedli a vlastně toho ani moc neumíme. A to je asi ten kámen úrazu, proč se nám jako jedincům daří mnohem lépe než celému člověčenstvu.

Ale co se nám opravdu daří dobře, tak to je systematické plundrování naši matičky Země. Asi to tak mělo být, že závody o dobývání měsíce prozatím skončily. Představa, že se bude, jako kdysi Aljaška, parcelovat i náš vesmírný souputník, aby se z něj odvezlo co se dá a pak ty vzniklé díry zahrnout tunami odpadků, tak o tom se mi opravdu někdy v noci zdá a to se pak vždycky těším na probuzení.

Poručeti větru dešti. K tomu snad ani není co dodat. Jenom mě zaráží, že se o to stále někdo pokouší. Touha stát se takovým tím (alespoň meteorologickým) bohem stejně nakonec skončí směšným a úplně zbytečným rozsypáváním pochybného prášku z letadel na mraky ve třech tisících metrech, aby nám, nedej bože, zmokl prvomájový průvod.

V roce devadesát jsem se podíval na dva dny do Paříže, rok na to jsem byl čtrnáct dní na Sicílii. A to je asi tak všechno. Proč bych létal na Venuši, když jsem ještě neviděl zimní zahradu v Lednici. Už jenom představa třeba čtrnáctidenního letu kvůli obědu a návštěvě zaskleného hypermarketu, za které bych zaplatil asi tak částku odpovídající rozpočtu středně velké, rozvojově se tvářící zemičky, mě naplňuje pochybnostmi, proč zrovna Venuše a ne třeba Humpolec.

Když se nad tím zamyslím, tak skutečnost, že by za nás měly přemýšlet počítače, mi docela nevtíravým způsobem podsouvá myšlenku na to, že bychom museli nejdříve přemýšlet my. No a to se děje tak zřídka, že je to prostě pitomost, vynakládat jakékoliv intelektuální úsilí a námahu na usnadnění, popřípadě úplné odstranění, této činnosti. Na to jsem přišel sám.

Vyrábět přírodu. Velmi, opravdu velmi smělý plán. Tak na toto budeme, doufám, ještě hodně dlouho krátcí. Procházka lesem, kde je jeden strom jako druhý, všechny odporně pravidelné, se stejným aróma … fuj, to jsou představy. Snad to bude mít opodstatnění tehdy, až normální stromy přestanou stíhat tempo nutnosti přizpůsobení se množství exhalací a přežít budou schopny jen ty syntetické. Doufám, že se toho nikdy nedožije nikdo z mých příbuzných a potomků. A jejich potomků …

Už jste si někdy šlápli na umělou trávu bosou nohou? Já si na ni dokonce lehl. Vydržel jsem to asi půl hodiny a to jenom proto, že to byl můj nápad, a nechtěl jsem před rodinou vypadat jako blbec. Takže jsem nakonec vypadal jako debil. To budu mít před domem raději vyjeté koleje, hlína totiž v létě docela hezky chladí a jdou z ní opravdu velmi dobře uklízet psí hovínka.

Tak to se jen tak nestane. Kdysi jsem četl, že světu vládne asi tak jeden milion neuvěřitelně bohatých nadlidí s neskutečnými příjmy, kteří jsou tak nějak rovnoměrně rozmístěni po celé zeměkouli. No a tomu jednomu milionu stačí k upevňování jejich moci a bohatství asi tak jedna miliarda obyčejných lidí. Zbytek nikoho nezajímá. Kdyby nebyl, taky dobře. Jak má potom ten blahobyt zavládnout? Ale jako sen a přání je to moc hezký. Dokonce jedno z mých nejoblíbenějších.

Skoro všechno? A proč chtít všechno vyrábět? Není lepší nechat alespoň něco třeba vyrůst? K čemu to je, to umět, když nakonec stejně místo potřebných věcí vyrábíme jenom samé blbosti a hňupoviny pro co nejlevnější a nejrychlejší naplnění regálů? Proč zkoumat, jak vyrobit kvalitní a potřebnou věc, když si místo ní stejně koupíme aušus od vietnamského trhovce? I když, tuhle jsem přišel domů s trenkami naruby a vyrobil si docela slušný průser. Tak to ano, to by nám šlo.

Opravdu málokoho zajímá, jestli si děti mají kde hrát. Možná pár maminek na mateřské si čas od času v družném hovoru na návsi uleví na starostovu adresu, že zase vyhodil balík peněz za nákup nových dresů pro jejich klapzubovu jedenáctku, ale aby se udělalo “něco” pro děcka, tak to ne. Proč se taky starat o to, kde si hrát, když samy děti nevědí, jak si vlastně hrát? Je mi z toho jako rodičovi trošku smutno, ale nenaříkám, a hraji si s nimi jejich hry, podle jejich pravidel. Dost možná bylo stejně smutno i našim rodičům, když nás sledovali jak si hrajeme nehrajeme. Asi to tak má být. Vždyť je to koneckonců vždycky o několik roků dál, na děti se díváme očima dospělých, a jsme bez šance jim porozumět. Mě v tom roce 1979 asi moji rodiče také moc nerozuměli. A to jsem si jen představoval, že až se bude psát rok dvatisícešest …