|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Běloba, kam jen oko dopadne...
Autor: Loser82 (Občasný) - publikováno 17.1.2006 (02:29:01)
|
|  |
Vylezu před barák a nasadím úsměv; v rádiu totiž nějaká paní říkala, že "..když začínáme den s lehkým úsměvem na tváři, jde pak všechno snáz, jsme mnohem vyrovnanější a klidnější po celý den."
Pluju hustou mlíčnou mlhou a ani mi nevadí, že musím pěšky, poněvadž auto zase zamrzlo a nestartuje, dneska totiž myslím pozitívně. S úsměvem se dokolíbám na kopec, kde na chodníku před sebou po chvíli zaregistruju postavu ranního chodce, vedle něj nad zemí poskakuje černě svítící kolečko psí prdele, je to pejskař na špacíru s mazlíčkem. Oba se zastaví a bodka na chodník vymáčkne včerejší pejskovo hamání. Nevím proč, ale přijde mi to.. docela hezké. Celý den mi začíná velice poeticky, napadne mě. To ten úsměv. Obejdu je a přidám do kroku, i když už vím, že do práce přijdu pozdě - právě mi hodinky píply osmou. Koncentraci ale neztrácím, úsměv trvá.
Domy i lidi, všechno je oblemcaný chladivým hustým aerosolem, nikde málem ani živáčka, všude mrtvo. V dálce zahlídnu různě se míjející červený fleky mlhovek, to je hlavní křižovatka, to už jsem skoro v práci.
Nazdar vole, jdeš pozdě, vítá mě šéf.
Jo, výmluvy si vymejšlet nebudu, měl jsem si vstát dřív, jsem pitomej, tak sory.
Dobrý, nic se neděje, otevřel jsem to přesně.
Jseš nějakej ostříhanej, ne?
Jo.
Na zimu novej krátkej sestřih?
Jasně.
Víš, co jsem si dřív myslel? Že vlasy rostou od konce. Ale to jsem byl malej. Pak jsem pochopil, že vlasy rostou přímo z hlavy, jako když tlačíš hovno.
Tys byl teda ale pěkně blbej.
Jo, to jo.
Já si zase myslel, že chleba roste na poli. Asi tak do deseti let jsem si to myslel určitě.
Tak to nevim, kdo z nás je větší vůl. Hele, zkus se po ránu usmívat, to ti prej zvedne náladu na celej den.
Jo, a moje stará to bude mít za nějakou provokaci, ne? Tak jo, já teď musim do Pardubek, tak ti tady nechám dvojku v drobnejch a koukej prodávat, vole.
Jasný.
Pako, a neškleb se takhle.
Potom se ještě u dveří zastaví a strhne cedulku, co tam visela od včerejška: Přijdu hned! Tohle vyhoď, řekne, a taky trochu umej ty dveře, koukej, jak je to vopatlaný, pokusí se nehtem oškrábat zbytek samolepícího štítku, kterým byla cedulka přilepená. Nejde to, hele, vem to pak lihem nebo něčim.
Jo. Tak zdar. Tak čus.
Přiložím do kamen, oddáchnu si a vrhnu se na to. Vezmu hadr a vyleštím sklo - no, hned to prokouklo, pak vylezu ven, kde shledám, že mlha se už zvedla a je fuč, můj úsměv ještě zesílí, musím teď vypadat jako v nějaký křeči, ale což, hlavně že to funguje, je mi báječně.. báječně? to slovo jsem nepoužil snad už několik let, BÁJEČNĚ!
Zalezu dovnitř a pokusím se o zbytek tý nálepky, mám delší nehty, takže mi to půjde, nebudu muset hledat ani ten líh.
Doluju ze skla tu věc a směju se, až mě bolej tváře, rádio zvesela vyhrává a venku to taky najednou vypadá líp, dokonce se v ulicích objevili už i nějaký lidi. Támhleta paní sem chodí docela často, a tamten chlápek vždycky říká jdu jen na čumendu, a heleme, tuhle bandu znám od vidění už ze základky, ty kluci chodili o třídu vejš a vypadali tehdy docela slušně, kdo by řek, že z nich jednou vyrostou skinhedi. Koukaj na mě, moc vesele se ale netvářej, asi neslyšeli včera večer rádio; inu, zkusím na ně zapůsobit kouzlem úsměvu, předám jim něco ze svojí pozitivní energie - když začínáme den s lehkým úsměvem, napadne mě... udělají několik kroků směrem ke mně a pořád se tváří vesměs nepřátelsky, to mi ovšem už tak nějak dochází, jakéže osudové chyby se právě bezděky dopouštím. Stojím tam s přehnaným, afektovaným a dokonale přiblblým šklebem a pohybuju vztyčeným prostředníkem po skle nahoru a dolu..
Dveře se rozletí a mlha se vrací se vší parádou do mého života.
Bílá tma mě sebere a pohltí, bílá síla přebije magii mého úsměvu, bílá, kam jen oko dopadne - na pěst dopadne.
A holohlaví kluci budou dnes mnohem vyrovnanější a klidnější.. po celý den.
|
|
|
