Havran

Elarick švihl prsty. V té chvíli se jeho tělo začalo měnit. Usmál se – miloval ten pocit. Jeho rty však za chvíli ztuhly a protáhly se do dlouhého ostrého zobáku. Spokojeně si jím prohrábl černé peří, které se zavlnilo jako temné zlato. Obdivoval dokonalost s jakou se dokázal změnit v havrana – možná se jednou rozhodne zůstat v té podobě napořád, teď ho ale zajímalo něco jiného. Chvěl se vzrušením jako malé dítě. Chtěl vidět bitvu!

Zkušebně mávl křídly a když zjistil, že je všechno v pořádku, vznesl se do vzduchu. Horký vítr z pouště ho šlehl přes tvář. Krajina pod ním zářila zelení a nikdo by neřekl, jak blízko leží tomu písečnému oceánu. On ale věděl, jaký je to klam.

Řeka pod ním se kroutila a klikatila v rámu hustého porostu rákosu a nízkých rozložitých stromů, sklánějících se k její hladině jako pokorní sluhové, líbající nohy svého pána. Severní stranou se do dáli rozbíhal smrkový les, jehož vrcholky byly nejvyššími body v okolí. Ano – rákos, vrby, smrky rostoucí pospolu. Mnohá kouzla poznamenala toto místo, které už nikdy nebude takové jako předtím. Elarick ale na něj byl zvyklý. Byl to jeho domov a měl tu vše, co potřeboval. Žil tu sám – sám, daleko od všech lidí s jejich malichernými prosbami, kvůli kterým ho někteří vyhledávali. Elarick se ušklíbl – většina z nich brzy pochopila, že není moudré ho navštěvovat.

Nabral do křídel horký vítr a zamířil proti proudu řeky. Užíval si svobody, kterou nemůže zažít nikdo jiný kromě ptáků. Nechal se nést vzduchem, který ho unášel přímo tam, kam chtěl. Musel se přemáhat, aby se vůbec udržel v klidu – byl tak nedočkavý! Ještě nikdy ve svém životě neviděl bitvu – a teď k tomu má příležitost!

Zelená krajina se změnila v poušť tak náhle, jakoby šílený umělec slepil k sobě dva protikladné obrazy a spojil je do jednoho obrovského rámu. Seschlé stromy se hrbily pod tíhou slunce. Vítr v písku vytvářel ohromné duny, vlnící se jako hladina moře. Na jejich úpatí rostly zvláštní pichlavé rostliny, které Elarick neznal. Co chvíli se některá z nich ulomila a s rychlostí větru se odkutálela pryč, najít si nové útočiště.

Elarick se zmateně zarazil. V dálce před ním se proti slunci rýsovaly obrysy dlouhých kostnatých ptáků, vyhlížejících i z té vzdálenosti dost nebezpečně. Jeho havraní instinkt ho však uklidnil – supové, mrchožrouti. Ti havranům neublíží.

Setřásl ze sebe strach a dál pokračoval vpřed. Přeletěl bělostnou dunu, když vtom se znovu zarazil. Polední slunce pražilo na hrůzný výjev nehybné pouště, jejíž písek byl zbarven doruda krví padlých válečníků. Země byla pokryta zpřelámanými zbraněmi a kusy lidských těl, stejně jako těly těch, kteří nebyli schopní se pohnout. Kolem se neslo bolestné úpění a vítězoslavný křik mrchožroutů, hladově holdujících na své hostině. Bylo po bitvě.

Elarick zklamaně pohodil křídly. Aspoň si to tu prohlédne.

Zamířil přímo doprostřed změti těl a zoufalství a dlouhou chvíli kroužil nad bitevním polem, dokud se nerozhodl přistát. Složil svá křídla na rudý písek a znaveně se rozhlédl kolem sebe. Upoutal ho muž kousek od něj, téměř nedýchající, přesto ale živý. Co si asi myslí člověk po takové bitvě? zamyslel se Elarick. Můžeme to zjistit...

Dohopkal k vojákovi a lehce se dotkl zobákem jeho hlavy. Vtom jím projela tak ostrá vlna bolesti a zoufalství, že musel ihned ucuknout. Srdce mu bušilo jako o závod. Tohle tedy nečekal... I ta krátká chvíle spojení mu dovolila nahlédnout do životního příběhu toho muže: Jak vyrůstal na farmě svého otce, kde se rok co rok staral o malá pole, dávající jen mizernou úrodu. Přesto byl šťastný. Měl rád svůj způsob života, a přestože si nežil jako šlechtic, jeho mysl byla naplněná radostí a štěstím. Velmi brzy si našel ženu – cítil hrdost nad prvním synem, přestože mu nemohl dát víc než svou lásku. A potom začala válka. Všichni muži museli zanechat práce a odejít do bitvy, pryč od svých žen a dětí, které na ně marně čekaly, zapřaženy celodenní tvrdou prací a zdrceny smutkem nad svými ztracenými otci a manžely.

Elarick vyděšeně polkl – tohle vážně nečekal. Setřásl ze sebe ty sentimentální žvásty a vznesl se zpět k obloze. Nemohl se ale zbavit sžíravého pocitu – neuměl to popsat – viny? bolesti? zármutku?

Jeho pohled znovu zabloudil k bitevnímu poli. Nemohl si pomoct. Snesl se zpět a mezi hromadou mrtvých těl našel dalšího živého. Letmo se ho dotkl. Odvrátil hlavu. Byl rád, že havrani nemohou plakat. Není přece možné, aby se tu nenašel ani jeden jediný člověk, který cítí něco jiného!

Vznesl se do vzduchu. Kousek před ním se modrala křiklavá plachta velícího stanu. Zamířil k němu. Plátno se lehce nadzdvihlo, když se snesl kousek od něj. Opatrně nahlédl dovnitř, aby ho nikdo nespatřil.

Ve stanu leželo několik nehybných postav, jejichž nádherná zbroj byla pošpiněna úzkými potoky krve. Kolem nich pobíhaly dvě mužské postavy, kteří však nevypadali jako vojáci. Pomocníci? pomyslel si Elarick. Brzy však zjistil, jak moc mýlil.

Jeden z nich právě popadl kožený vak a rychle začal strhávat zbroj z padlých bojovníků. ,,Pohni než nás najdou!“ křikl na druhého, který právě otvíral těžkou truhlu v rohu stanu. Oči mu zajiskřily chamtivostí, když do ní nahlédl.

V Elarickovi vřela krev. Srdce mu bilo hněvem a zlobou, kterou nedokázal ani popsat. Se zuřivým krákáním vtrhl dovnitř a než se oba zloději stačili obrátili, zachvátil je mocný plamen ohně, který je ve vteřině sežehl na uhel.

Elarick vyletěl ven. Chtělo se mu zvracet ze vší té hrůzy, kterou viděl kolem sebe. Divoce se rozehnal proti skupině mrchožroutů, okusujících těla vojáků. Tak tohle je tedy bitva, pomyslel si zoufale. Tohle jsem ale nechtěl vidět. Není v tom romantika, žádná heroičnost, o jaké četl v knihách. Bylo to zoufalé...

Slunce, rozpálené hněvem, se pomalu začalo sklánět k obzoru, kde barvilo krví nejen zem, ale i oblohu. Nad mrtvým bojištěm se rozhostilo naprosté ticho. Jen velký černý havran stále kroužil nad písečným oceánem.