Komorní dobrodružství

     Nakladatelství Torst uvedlo na trh novou prózu mladé autorky Petry Hůlové (1979), Cirkus Les Mémoires. Po Paměti mojí babičce (2002) a Matným sklu (2004), je to její třetí román v pořadí.

     Oxymóronem zavánějící titulek do jisté míry charakterizuje tuto knihu, to, jakou atmosféru navozuje a jak pozoruhodně semknutou ji udržuje od počátku až do konce. I přesto, že se události románu dějí na různých místech (v USA, ČR a Asii) a v odlišných časech, jedná se vlastně o komorní drama, o hru jednotlivých lidských osudů, o konfrontaci kultur a emocí.

     V určitých tenkých a miniaturních odstínech je ona atmosféra ne nepodobná například Burroughsovu Nahému obědu, tedy nikoli paralelou děje, jeho konstrukcí a hloubkou, ale spíše určitou těkavostí vzpomínek hlavní hrdinky Terezy a imigranta Ramida. Vzpomínek, které se různě prolínají, přeskakují se a opět na sebe navazují. Ovšem s chladnou logikou celé mozaiky příběhu, která je sice občas matoucí, ale časem si ne ni lze zvyknout. Postupně spíše vyvstane a vysublimuje otázka, zdali má vůbec smysl a proč je taková, jaká je.

     Zdá se, že Hůlová možná až příliš často odvádí pozornost různými mezihrami (Sula, Charil, atd.), ale právě to je onen hlavní motiv románu. Ten zvláštní „cirkus vzpomínek“.

     Jde vlastně o klasickou formu několika osudů, které se navzájem proplétají a skrze jednotlivé vzpomínky ukazují a ptají se na smysl celku. Tereza hledá obsah toho, co by chtěla, v konfrontaci s tím, co má a co je vůbec možné mít. Touhy srovnává s tím, jaká je realita a jak moc se jí sny podařilo naplnit. A pak nutně přichází deziluze. Pátrá po vlastní i nějaké obecné identitě – ve smyslu hledání místa v úplně novém světě – ale sama se tomu jaksi brání. Ironizuje to.

     Jednotlivé osudy se střídají s přítomností a vytváří útvar, jakýsi slepenec, model skutečnosti, ve které nežijeme většinou pouze tím co je nyní, ale ovlivňuje nás i to, co bylo.

     Hůlová si k tomuto zvolila hovorový jazyk, který ladí a natahuje atmosféru. Avšak způsob vyjadřování ve výsledku působí dynamicky a přirozeně. Popis je nadto rozdílný v určitých nuancích, je-li popisováno a vyprávěno očima trochu cynické a zklamané Terezy nebo klidnějšího a nostalgického Ramida. To vše jakousi pulzující formou, kdy jsou v jeden moment spolu, ale hned nato zvlášť.

     Změť barev a zvuků, která se slévá v jedno, a pak se opět roztržitými kreacemi trhá na jednotlivosti. Nová generace navazuje na tu předchozí a porovnává se s ní. Zvláštní je, že to obvykle nepůsobí nesourodě. I když každá z epizod by zřejmě sama vydala na knihu.

     Problémem ale je, že samotným vzpomínáním se hrdinové v určitých částech trochu vzdalují, nejsou tak životní, jsou jaksi cizí; jako bychom k nim nemohli proniknout, i přesto, že o nich víme dost z toho, co je citově i intelektuálně utvořilo.

     Koncepce románu je tedy vystavěna jako vzdušné šapitó pomocí vzpomínek všech hrdinů, které spolu v určitých směrech nějak souvisí. Pomocí únosného a chytře vystavěného patosu a atmosféry, která je nekýčovitá a je konzistentní až do konce.

     Román přirozeně plyne a není nijak zvlášť složitý. Nejedná se sice o něco objevného a strmě progresivního, ale jistě stojí za to ho alespoň jednou přečíst. Vícekrát to zřejmě nebude potřeba.