Slunce zmizelo za obzorem a krajinu přikryl černý závoj temnoty. Věra ležela v posteli, v levé ruce držela otevřený deník a nasupeně zírala do stropu.
 "Jsem  totálně v prdeli!" dospěla k jedinému závěru, "Vždyť já ani nevím, jak se mám chovat před ségrou a rodičema! Zítra vylezu ven a budu si muset dávat pořádnýho majzla, abych  někoho omylem nesežehla modrou koulí!" Převalila se na bok. "Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?  Celou dobu nic a najednou prásk! Svítí mi ruka a mám modrou krev. Nádhera! Jsem blefí slečna, která ani nedokáže naplno ovládat své schopnosti. Co si počnu sama mezi vlemdyncema?"
 V pokoji se mezitím aktivovalo rohové osvětlení. Vroubkovaná váza umístěna nad dveřmi se zachvěla a do ovzduší vypustila osmičlennou skupinku zmutovaných světlušek. Ty se poslušně přemístily do každého koutu místnosti a jasně se rozzářily.
   "Je divný, že se to projevilo až tady, v uzdravovně! Přitom ve škole jsem měla tolik příležitostí někoho očarovat." Zakřenila se. "Obzvláště Ugandovou a ..a Lachyma, toho hnusnýho podrazáka. Ten ať mi neleze na oči. Až ho ve škole potkám, tak...tak nic!" Slastně vzdychla. "On za to vlastně nemůže, chudáček můj! Všechno má na svědomí ta čůza blonďatá. Nic bych za to nedala, že ho ta mrcha uhranula a on jí podlehl. Však já se jí pomstím!" Zaťala ve vzteku pěsti a mezi sevřenými prsty se opět rozzářilo modré světlo.
"Ale ne! Už zase!"

P.P.S. Já se snad zblázním! "To" už mě zase otravuje! Asi mu fakt nestačilo, že jsem s ním už jednou mrskla z okna. Teďka mi tu zrovna svítí pod čumákem a ne a ne zhasnout, hajzl jeden! Copak ho můžu v noci vyhodit z okna? Nějakej čumil mě uvidí a mám obrovitánskej průser, horší než kdyby mě vyloučili z univerzity. Kruci, proč já se tak bojím, když mám být naopak šťastná? Umím to, o čem si ostatní můžou jen zdát. Nádhera! Samou radostí asi vyskočím z okna!
 No, ale co s tou pošahanou...teda s Tím? Zkusím ho strčit pod peřinu a budu doufat, že do rána zmizí.

Věra zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Z hlavy vystrnadila vše, co se týkalo dnešního dne, včetně zářivé koule, kterou schovala pod polštář. Převalila se na bok a pokusila se usnout.

Vzduchem se nesl dětský nářek. Věra zvedla hlavu a ocitla se uvnitř nízké cely obehnané ze všech stran zažloutlými stěnami.  Prostor o rozměrech metr na metr svou velikostí připomínal spíš kóji pro psa, než klasické vězení. Jediný zdroj světla poskytovalo úzké okénko umístěné těsně pod kovovým stropem.
"Co je zas tohle?" špitla nechápavě a vzápětí vyjekla, když místo svého hlasu uslyšela dětskou fistuli. Automaticky si přejela rukou po hrudníku a došla k šokujícímu zjištění. Dva drobné hrbolky zmizely. Stala se opět dítětem. To ne!! Otevřela vyděšeně ústa a zakřičela.
 V tu chvíli se strop cely mírně prohnul, jako by na něj dopadlo těžké břemeno. Věra sebou škubla a přitiskla se ke zdi.
 "Zalez tam nebo skončíš jako tví rodiče!" ozval se seshora chraplavý mužský hlas, "Nemysli si, že mě dojímají tvoje slzy!"
"Já chci za maminkou!" zafňukal ze stejného místa dětský hlásek.
"Tvoje matka je mrtvá, blefe!" odpověděl chladně muž a následoval šouravý zvuk, jako když se někdo přesouvá z místa na místo. "Dělej! Nemám tolik času!" rozléhalo se prostorem. Stěny Věřiny cely se slabě otřásaly. "Vidíš, že to jde i po dobrém!" zazněl hlas a pak nahoře něco hlasitě bouchnulo.
  Věra ochromena hrůzou se dál choulila ke zdi a pomalu jí začalo docházet, kde se právě ocitla. V přepravním boxu pro odcizená mláďata! Blefí mláďata! ????

Mezi záhyby pomačkaného polštáře prosvítaly paprsky blankytného světla. Jak se Věra během spánku obracela, jejich zář sílila a sílila, dokud úplně nepohltila celou postel.
"Musím se odsud dostat!" vykřikla najednou dívka ze snu a rukou se otřela o modrou kouli. V ten okamžik změnilo těleso barvu a jasně blankytná zář přešla do odstínu růžové. Kolem postele zapulsoval vzduch a místnost vyplnila obrovská duhová bublina.

Věra položila ruce do klína a snažila se uklidnit. Odlepila se od stěny, očima však stále mířila ke stropu v očekávání dalšího překvapení. Jenže tentokrát se nic zvláštního nedělo.
"Vždyť je to jenom sen! Tak čeho se bojím?" Přesto nedokázala své emoce naplno ovládnout. Jako kdyby její tělo žilo vlastním životem a samotná mysl byla pouhým rekreantem na dovolené. Obavy z neznámého ohrožení byly natolik přesvědčivé, že ji přivedly ke děsivé domněnce. Co když jsem už někdy něco podobného prožila? Proč si na to ale nevzpomínám?

"Musím najít cestu ven!" Pohledem zavadila o jediný otvor ve stěně. Okno! No jasně! Že jsem na to dřív nepřišla?  Za celou dobu, co tu sedí zavřená, jí ani jednou nenapadlo, se z něj podívat.

   Zvědavost na okamžik přemohla strach a dovolila jí, aby se přemístila k parapetu. Hlavně opatrně! Mírně se napřímila, opatrně naklonila hlavu na stranu, aby se neudeřila do stropu a konečně vykoukla ven. Srdce se jí prudce rozbušilo. "A sakra!"
   S vyvalenýma očima zírala na panorama hořícího města, v jehož ulicích řádí organizované skupinky sněhových vánic. Jinak to ani nešlo popsat, když si představíte ohromné chuchvalce droboučkých vloček, jak se systematicky prohánějí mezi planoucími domy, občas některý z nich odbočí do slepé uličky, aby se posléze znovu připojil k hlavnímu konvoji.
   Věra zaostřila zrak a využila získané dovednosti z prvního ročníku, kdy se v hodinách Tělesné nauky učily pohledem znehybnit mravence ze vzdálenosti půl kilometru. Přimhouřila tedy oči a zaměřila veškerou pozornost na nejbližší sněhový útvar. Uvnitř hlavy jakoby soustava čoček zachytila daný obraz a neustále ho zvětšovala. Nejprve spatřila detailní strukturu jednotlivých vloček, pak už začouzené fasády hořících domů a konečně zahlédla sněhovou pokrývku v samotné ulici. Chvíli po ní jen tak očima pátrala, dokud nenalezla to, co hledala. V prvním okamžiku se domnívala, že jí šálí zrak, ale opakovaný pohled ji ujistil o děsivé skutečnosti. To, co se prohání městem není vánice, ale armáda dagyšpandrů. Tisíce těchto hadovitých stvoření pokrytých hnědou srstí, brutálně likvidují místní obyvatelstvo svým hřejivým objetím, díky kterému z nich vysají veškerou vodu, změní ji v sníh  a zanechají jen hromadu vysušených mumií, kterou později zkonzumují. A právě na jednu z jejich obětí teď s hrůzou hleděla.
   Muž s plnovousem se svíjel v zábalci hnědých tělíček těsně přivinutých k jeho trupu. Zděšený obličej se mu pomalu zmenšoval, tváře se propadaly dovnitř, zatímco oči se poulily ven. Současně vražedný kožich vyfukoval do povětří oblak vloček, který pak vítr zvedal vysoko nad planoucí střechy města.
   Věře stačil krátký pohled na umírajícího, aby pochopila, že se stala svědkem hromadného masakru. Podle toho, co si ze školy pamatovala, byli dagyšpandři v minulosti používáni jako nástroj k likvidaci válečných zajatců Paní smrti. Do dnešního dne žila v domnění, že se jejich posledními obětmi stali andělé z Wenminského kopce, kteří po prohrané bitvě u Nekonečného mraku, přišli o svá křídla a museli odejít do Zimního údolí, což se rovnalo rozsudku smrti. Zimní údolí je totiž územím dagyšpandrů a zároveň jediné místo, kde tento druh dokáže přežít. Jak je potom možné, že se ti chlupatí bastardi bez problémů pohybují v ulicích? Existovaly dvě varianty, jak tuto otázku zodpovědět. Zaprvé na místě, kde dnes leží Zimní údolí, stávalo dříve blefí město a nebo, že někdo vyšlechtil nový a odolnější druh dagyšpandra. Jenže kdo by toho byl schopen a z jakého důvodu by to dělal? Další záhadou byla identita samotného město zachváceného požárem. Nepodobalo se totiž žádnému z třiceti velkoměst rozesetých po světě. Že by snad sledovala výjev z dávné minulosti a jednalo se skutečně o blefí město?
  Dříve než stačila vymyslet další teorií, ozvalo se dvojité cvaknutí a stěna za ní se začala pomalu zvedat ke stropu. Vzniklou mezerou do cely pronikly chápavé papírové úponky a obmotaly se Věře kolem kotníků.
"Do hajzlu!" byla jediná slova, která stačila dívka vyslovit, než  byla brutálně vytažena ze svého vězení a pohltila ji tma.

"Vstávejte, slečno!" třásla s ní zdravotní sestra.
 "Co je?" zamžourala Věra očima a pomalu se posadila na lůžku, "Snad jsem nezaspala?"
 "Kdepak!" usmála se dívka v šedivém stejnokroji a upravila si brýle, "jen se musíte připravit na cestu! Co nevidět tu budou vaši rodiče!" 
"No konečně!" vzdychla pacientka úlevou a poškrábala se na hlavě. "A kolik je vůbec hodin?"
 "Půl desáté!" 
 "Tolik?"věnovala jí nechápavý pohled, "A to jste mě nemohla vzbudit dřív?"
 "Dřív to nešlo. Nemohli jsme se k vám totiž dostat! Některá z kolegyň vás asi omylem zamkla v pokoji a nám skoro hodinu trvalo, než jsme pak našli ten správný klíč!" odvětila sestra a chystala se jí natřepat pomačkaný polštář.
Koule! Věra vyvalila oči a rychle se svalila na postel, aby jí zabránila dotknout se povlečení. Jenže sestřiny ruce byly daleko rychlejší a vytrhly jí polštář zpod hlavy. Do háje! Věra odvrátila zrak v očekávání pohromy.
 "Co je zase tohle?" uslyšela sestřin hlas a pak následovala dlouhá odmlka. Teď jí to určitě  sežehlo!

22.dubna 

  Dnešek začal fakt úžasně! Sotva jsem se probudila, tak na mě čekala první pohroma. Ta kou... teda To normálně nezmizelo, jak jsem si naivně myslela. To bys neuhádl, co se stalo? Ráno mě vzbudila zdravotní sestra, že prý se mám nachystat na příjezd rodičů.Říkám si dobrý, konečně pojedu domů, ale vtom mi ta nána chtěla natřepat polštář. Rozvalila jsem se teda na posteli, abych jí v tom zabránila, ale ta mrcha byla rychlejší. Sebrala mi polštář a uviděla To. V tu chvíli jsem si myslela, že bude po ní. To ji spálí na škvarek  a ....no, však víš. Smrtelná agónie, řev, krev, smrad spálenýho masa! Prostě hnus!... Počkat! Jak můžu vědět, že To něco takovýho  dokáže, když jsem to ještě sama nezkoušela? V knížce se zmiňovali jen o ničení, ale o pálení tam nic nepsali. Musela jsem si to asi vsugerovat. No nic! Lepší myslet na nejhorší zvěrstva, než si představovat, že To vykouzlí hejno barevných motýlků nebo pugét kytek!
  No, kde jsem to skončila! Sestra uviděla To. Jasně. A teď to přijde! Jenže stala se divná věc. Místo Toho našla  růžovou kouli ze skla.Psycho! Nějakým zvláštním způsobem To změnilo podobu. Asi nějaký krycí manévr či co? Čuměla jsem jako sova z nudlí, stejně jako ta nána a nechápala, co se děje. Naštěstí mi to pálilo rychleji, než jí a tak jsem To drapla do náruče a prohlásila, že je to moje oblíbená věštecká koule, kterou mi sem minule přinesla kamarádka Huong. V tu chvíli mě nic jiného nenapadlo.     Sestra to spolkla to i s navijákem! Řekla, že je to pěkná věcička a že bych si na ni měla dávat víc bacha! Pak mi donesla snídani a věci na převlečení. Toť vše! Já mám snad víc štěstí než rozumu! Všechno mi prochází! Jenže, co si teď počnu se skleněnou koulí? Na těžítko je příliš malinká!

Pokračování příště