Lubiho chudá a šlachovitá ruka sáhla po vypínači. Rožnul. Na dlouhých drátech, které vedly od vysoko se rozpínajícího stropu hangáru, se začaly rozžehat zářivky.

      „Ty vole,“ zněl Spraidův přidušený hlas.

      Lubi a Spraid se znali z internetové kavárny. Lubimu bylo 31 a Spraidovy 27 let. Většinou si povídali o holkách, drogách a o sexu. Každý o tom druhém nevěděl skoro nic. A to jim vyhovovalo.

      Až jednou se chtěl Lubi Spraidovy s něčím pochlubit. (Předem upozorňuji, že oba jsou heterosexuálové).

      Prales, prales marijánky. Skleněné Inkubátory pro trávu. Spraid procházel mezi těmi všemi miniskleníky s otevřenými ústy a nevycházel z údivu. Lubi šel klidně za ním a těšil se z jeho reakce.

      „Letos je dobrá úroda,“ začal Lubi.

      „To máš všechno pro svoji vlastní spotřebu ?“ pousmál se Spraid.

      „Ne. Ani lístek.“

      „Cože ?“

      „Nic, já ten hajzl nehulím. Jen to pěstuju a prodávám.“

      „A proč je to všechno tady v tomhle ?“ zeptal se, přičemž poťukával kloubem ukazováčku na sklo. „Pro stálou vlhkost, teplotu, zároveň i taky proti škůdcům.“

      „Vždyť ty se o to staráš jako o nějaký bonsaje!“ přerušil ho Spraid.

      „Taky mají speciální půdu s vyváženým pH, světlo na čidlo a tak dále a tak dále,“ odmlčel se. „Tyhle dokonalé rostlinky, ...“ ukazujíc prstem přes sklo na velký a svěže zelený list. „...nejsou nic levného. Prodávám je jen bohatým. Divil by ses, kdo sem umí čas od času zajít.“

      „Kdo?“ vyhrkl.

      „Ne, to nemůžu. I za to mi platí a já o ty nemalé částky nechci přijít.“

      Za tři měsíce

      Oba seděli u barového stolu v Lubiho domě. Bylo krásné odpoledne a popíjeli studený tonik s ledem. Najednou někdo rozrazil dveře. Dovnitř vletěli muži v černých kuklách a na zádech s nápisem POLICIE. Spraida i Lubiho zvedli ze židlí a rozmáčkli je na stěně.

      „Lube, co se to děje ?“ kňoural Spraid.

      „Ticho, nemluvte !“ přikázal jeden zakuklenec dřív, než stačil Lubi odpovědět.

      Dali je do jedné z cel.

      „Doprdele!“ ulevil si Spraid.

      Lubi byl v celku klidný a posadil se na dřevěnou židli.

      „To tu asi na chvíli skejsnem.“ prohodil Lubi.

      „Co?“ Spraid se otočil na pětníku směrem k Lubimu. „Jak my ? Já přece nic špatného neudělal. Já jsem jenom tvůj kámoš. Já tu nechci zůstat!“

      Pobyli si tam ještě 3 dny

      Převlékli se z vězeňských do svých šatů. Přistoupili k poslednímu okénku, kde jim tlustá ženská podala igelitové sáčky s jejich věcmi, ještě každému obálku a vykopli je ven. Chytli si stopa.

      „Co máš v tý obálce ?“ zeptal se Spraid.

      „Vsaď se, že to samé co ty,.“ zněla odpověď. Spraid si chvíli četl obsah a pak ho zmačkal a vyhodil z okna.

      „Píšou, že se nám velice omlouvají, že měli podezření na pašování cédéček. To je vše,.“ zamyslel se. „Hmmm, ale stejně je to divný. Jestli se do toho hangáru nepodívali, tak já jsem papež! A jestli jo, tak jakto že nás pustili?“

      „To ti to fakt ještě nedošlo ?“

      „Eh, asi ne. Co mi mělo jako dojít ?“

Lubi zakroutil hlavou a zadíval se z okna.

      Došli před hangár. Lubi hodil Spraidovy klíče od zámku a sám zatím rozlepoval obálku. Měl v ní stejný list jako Spraid. Byl tam ale ještě jeden papír tmavší barvy.

      Spraid odhrnul vrata a rožnul. Spodní čelist mu spadla až na doraz. V minisklenících zůstaly pouze pahýly po krásných a velkých rostlinách.

      „Trvalo jim to tři dny.“ zaskučel Lubi. Mrskl přitom papírem tmavé barvy, na kterém byla úhrada za rozkopnuté dveře.