Z deníku sebevraha

Věnováno Lucii Procházkové:

„Doufám, že se Ti to bude líbit.“

Pátek 22.11.

Dnes mě propustili z práce. Prý jsem nespolehlivá osoba, neboť se neustále pokouším zabít. Doporučili mi psychiatra, ale já jsem ho s ,Děkuji‘ odmítl. Nepotřebuji ho a nechápu, jak na to vůbec přišli. Prosím Vás, jaký já jsem sebevrah?!...

Poprvé jsem se snažil otrávit. Napadlo mě, že se po prášcích snad nikdy neprobudím. Chtěl jsem usnout navěky kvůli přítelkyni, která mě opustila pro jednoho svalovce s IQ reagujícím na světlo…

Jediné prášky, které jsem doma našel, bylo projímadlo. Snědl jsem tedy celou krabičku. Během půl hodiny jsem ucítil takové hučení ve střevech, že jsem vyrazil na záchod. Zdolával jsem rekord na krátkou trať. Přeskakoval jsem nábytek a přitom jsem se snažil rozepnout pásek na svých kalhotách. Myslel jsem si, že k cíli vpořádku nedorazím, ale odnesly to jen moje trenýrky.

V této dost malé intimní místnosti bytu jsem strávil celý den, i když mám chorobný strach z uzavřených prostorů. (Již to poukazuje na to, jaký já jsem obětavý člověk.)

Povím Vám, že tehdy jako nikdy předtím jsem cítil, jak mi proudí život v žilách. Cítil jsem toho mnohem víc, ale nebyla to příliš libá vůně. Snad by se to v pozdější době ujalo jako druh chemické, popřípadě biologické zbraně…

Toto dobrodružství už v tak stereotypním životě se mi začalo líbit.A tehdy jsem se rozhodl, že otestuji, co vydržím. Překonám veškeré hranice svých možností. Sebevraždy se staly mým neutuchajícím koníčkem…

Podruhé jsem si chtěl podřezat žíly. Inspiroval mě film Ostře sledované vlaky, tak jsem to chtěl zkusit. Za něco přece toho Oskara snímek musel dostat…

Věděl jsem, že to rozhodně zvládnu lépe než ten amatér Neckář. Měl jsem ale smůlu. Netekla horká voda. Po chvíli mi hlavou probleskl spásný nápad.

„Mohl bych se utopit ve vaně i ve studené vodě.“ Dal jsem se tedy do práce. Ze skříně jsem vyštrachal neoplenový oblek, oblékl jsem si ho a vlezl jsem do vany.

Opravdu jsem se snažil. Zkoušel jsem to celý večer, ale došel jsem  jen k závěru, že se ve vodě bez žáber rozhodně nedá dýchat. Na druhou stranu jsem na střední měl problémy s potápěním. Kdykoliv jsem se měl potopit, musel se se mnou potápět ještě někdo další, aby měl vyučující jistotu, že pod tou vodou nezůstanu navěky…

Teď bych s dechem jistě vystačil aspoň jednu minutu, ne-li víc. Měl jsem dobrý pocit, že jsem překonal sám sebe… Ten mi ale dlouho nevydržel…

Na něco jsem přitom svém potápění zapomněl. Nechal jsem puštěnou vodu, což by mně osobně nijak zvlášť nevadilo, ale soused Vodička se stěžoval, že v jeho koupelně teče voda stropem.

Co bych za to dal, kdybych měl zdarma sprchu. A on si ještě stěžuje! Lidi jsou dnes tak nespokojení. Řekněte mi, kam ten svět jenom spěje?

Nakonec mě trošku tvrdší promluvou do duše přesvědčil, abych k nim přišel vymalovat. Chvíli jsem se ještě zdráhal, jsem přece od přírody nesmělý hoch, když mi ale v obličeji přistála sousedova pěst, bylo rozhodnuto. Tak přátelské pozvání se přece neodmítá. Nafasoval jsem štětku s bílou barvou a ochotně jsem zamířil na návštěvu.

Již ve dveřích poznali, že přicházím v míru, neboť jsem měl jako správný indián zmalovaný obličej přírodními barvami, k nimž mi dopomohla nedávná Vodičkova návštěva. Myslel jsem si, že je to rodinná tradice a když mi soused otevřel dveře, přivítal jsem ho ránou do obličeje. Poté jsem popadl kbelík, překročil jsem Vodičku zmítajícího se na podlaze a zamířil jsem do koupelny. Cestou jsem pozdravil jeho manželku a ležérně jsem ji řekl, aby mi nachystala kafe. Vodičková se na mě zašklebila, nazvala mě šílencem, popadla dřevěný váleček a začala mě mlátit po hlavě. Doteď nevím, kdo z nás dvou byl šílenější…

Nezbývalo mi, než se dát na ústup. Položil jsem kbelík, a ač velice nerad, vycouval jsem z bytu. Nabídl jsem jim, že bychom si to mohli ještě někdy zopakovat, ale soused byl nevrlý. Nechápal jsem proč…

Za to jeho manželka se prokázala jako pravá hostitelka. Navrhla totiž, že příště pozve i policii. Asi mi chtěla představit další část jejich rodiny. Nebyl jsem proti.

Dva mé pokusy o sebevraždu sice ztroskotaly, ale do třetice to přece muselo vyjít, a tak jsem bez váhání strčil hlavu do elektrické trouby a mylně jsem se domníval, že se otrávím plynem. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem po patnácti minutách ještě pořád dýchal a kromě toho mě pálila celá tvář. Měl jsem obličej jako rajče.

Aspoň jsem pár dní mohl v práci předstírat, že jsem byl na solárku. Nikdo ale nechápal, jak jsem toho docílil, ženiny a ruce i další části těla jsem měl bílé jako ředitel vápenky.

Jako čtvrtou smrt jsem si vybral oběšení. Našel jsem doma staré lano a pověsil jsem ho v obývacím pokoji na lustr. Gravitační zákon sice neselhal, za to lustr ano.

Vystoupil jsem na židličku, a když jsem se rozloučil s celým svým mizerným životem dlouhým proslovem, který jsem sepisoval asi dva dny, skočil jsem a vytrhl jsem lustr i s omítkou ze stropu.

Další den jsem musel líčit a malovat nejen u sebe, ale i u svého souseda. Mým pádem jsem uvolnil i omítku jeho stropu, jež mu spadla do horké kávy, kterou slastně usrkával po vydatném sobotním obědě. Samozřejmě, že se opařil, což jsem mu, musím se Vám přiznat, ze srdce přál, neboť mě každou noc budil o půlnoci, když skotačil se svou manželkou. Chápal jsem, že jsou novomanželé, ale co je moc, to je příliš.

Šel jsem tedy opět utužovat sousedské vztahy. Ani Vám nemusím příliš popisovat, jak byl Vodička rád, že mě vidí u dveří svého krásně zdemolovaného bytu.

Vchodové dveře otevřel jen na malou škvírku a začal mě usilovně přemlouvat, abych raději škodu zaplatil:

„Přece se nebudete obtěžovat s takovou prkotinou…“

„Mě to neobtěžuje, pane Vodička, rád Vám budu dělat společnost. Ještě jsme se pořádně neseznámili,“ prohodil jsem.

Soused ale dál naléhal, a když se v jeho těsném závěsu objevila bohyně pomsty – paní Vodičková - s mě dobře známým válečkem, usoudil jsem, že bude lepší, když to seznámení necháme na jindy. Třeba až sousedka nebude doma…

Ze svých nezdarů jsem neměl těžkou hlavu a dál jsem plánoval, co bych udělal, abych svůj nesmyslný život na tomto světě zdárně ukončil. Napadlo mě, že bych mohl skočit z okna, ale až na parapetu jsem si vzpomněl, že mám chorobný strach z výšky, a tak jsem se otočil a vrátil jsem se do opuštěného bytu bez uskutečnění svého záměru.

Další týden jsem si sbalil kufry a odjel jsem na dovolenou se svým kamarádem Ríšou, obtloustlým, nepříliš přitažlivým kolohnátem, z kterého měla většina lidí strach. Jeho výška udivovala i mě. Ríšova maminka mu byla po pás a jeho otec byl menší než maminka. Po kom to ten kluk měl, to vážně nevím…

Jisté ale bylo, že kdykoliv nastoupil do tramvaje, nebo trolejbusu, ochotně ho nechali sednout i důchodci, a pokud se nedej bože stalo, že Ríša musel zůstat stát, otevřeli mu soustrastně okénko, nebo větrák, aby mohl hlavu prostrčit ven…

Ríša si chtěl dovolenou užít, a jelikož jsme zavítali do „Vodního světa“, který nás přivítal různými atrakcemi, rozhodl se, že vyzkouší všechny. Nebránil jsem mu v tom…

Jaké však bylo mé zklamání, když ho pro jeho výšku nepustili na bangee dumping. Tvrdili mu, že taková lana se snad ani nevyrábějí. Kolohnát si však z toho nic nedělal.

„Skočíš místo mě,“ řekl a postrčil mě dopředu. Dřív než jsem mohl něco namítnout, popadly mě dvě silné ruce a začaly na mě upevňovat gumu. Jako ve snu mě vyvezli na tu šíleně vysokou železnou konstrukci a čekali, že skočím.

Porozhlédl jsem se po okolí. Začali se mi dělat mžitky před očima. Žaludek se mi houpal ze strany na stranu.

Když viděli, jak se křečovitě držím železného zábradlí, popadli mě a postavili mě na okraj rampy. Nezabránil jim v tom ani můj vyděšený pohled…

Najednou mi hlavou prolétla myšlenka, že to je právě to, co potřebuji k tomu, abych se konečně dostal na „druhou stranu“. Frajersky jsem zamával Ríšovi a skočil jsem. Bohužel jsem to opět přežil…

Z výletu mi zbylo jen pár zážitků a díky bangee dumpingu jsem překonal strach z výšek. Sebevražda skokem z okna nepřipadala už do úvahy. Nebyla by to ta pravá adrenalinová smrt. Ríšu jsem v duchu proklínal…

Můj přítel měl ale štěstí. Nezlobil jsem se na něj příliš dlouho, neboť jsem získal další inspiraci pro svůj koníček… Mohl bych se otrávit jedem…

Samozřejmě, že jsme ve sklepě bojovali proti různým chlupatým zrůdičkám vábným žrádýlkem, ale to by bylo pro mě až příliš snadné. Opět jsem tedy nahlédl do kinematografie. Tentokrát, již poučen minulým nezdarem, jsem využil cizí produkce.

Otrava hadím jedem. To bylo něco pro mě. No jo, jenže kde sehnat jedovatého hada? Zamířil jsem do zverimexu…

Když jsem prodavače poprosil o plaza, ukazoval mi různé škrtiče. Ale kdo by se chtěl trápit učením hada škrtit? Zase takový blázen nejsem. Jed je přece jistější. Snažil jsem se tedy prodavači vysvětlit, že bych potřeboval hada s jedem.

„A na co ho tak nutně potřebujete?“ zapochyboval.

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Začal jsem tedy obcházet místní zoologické zahrady. Bohužel ani zde jsem neuspěl.

Po několika týdnech každodenní návštěvy Zoo mě začali podezírat, že jsem přinejmenším zoofil, nebo nějaký zloděj ohrožených druhů. Několikrát se mi stalo, že mě zcela okatě pronásledoval jeden z ošetřovatelů zvířat. Kdykoliv jsem se otočil, zavazoval si botu, zametal, nebo opravoval plot, popřípadě si kupoval zmrzlinu…Došlo mi, že zde pramen vyschl.

Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než si nastudovat několik publikací o hadech, kteří se nalézají ve volné přírodě. Prošel jsem v archívu noviny za několik desítek let a hledal jsem nejvíce postiženou oblast zmijemi. V létě jsem místo dovolené lezl po čtyřech po loukách a polích a hlasitým voláním jsem vábil zmije…Žádná se neukázala…

Vždycky jsem si myslel, že hadi Vás touží uštknout a ony se přitom schovávaly bůh ví kde. Po čtrnácti dnes jsem měl hadů pokrk. Zabalil jsem si kufr a odjel jsem domů s nepořízenou…

Na osmou sebevraždu jsem přišel úplně náhodou. Vrtalo mi hlavou, proč dospělí dětem neustále zakazují strkat prsty do zásuvek. Pro blaho všech jsem se to snažil vypátrat.

Elektrárna mi však bránila v mém experimentu. Několikrát mi vypli z ničeho nic proud

Tehdy mi došlo, že někdo tam nahoře nechce, abych spáchal sebevraždu sám, což jsem s ulehčením přijal.

Nejlepším řešením měl být skok pod kola rozjetého auta. Vzal jsem si tedy den volna a brouzdal jsem po ulicích města. Záměrně jsem si vybral frekventovanou cestu vedle parčíku. To, abych měl krásný výhled, až budu padat na asfaltovou silnici.

Samozřejmě, že jsem neskočil pod první auto, které projelo. Přece se nenechám přejet pitomou škodovkou. Na to jsem si až příliš vážil sám sebe.

V dálce jsem zahlédl černý džíp. To bylo znamení. Takové terénní auto se ve městě jen tak nevidí. Vždycky jsem měl slabost pro taková auta.

Řítilo se po silnici a připomínalo mi pumu. Slunce se odráželo od černého laku. Byla to lahoda pro oko.

Během chvíle bylo rozhodnuto. To byla má šance. Vběhl jsem do silnice s šíleným úsměvem a gestikulací blázna právě puštěného z nemocnice. Vzápětí se ozvalo skřípání brzd. Džíp zastavil těsně vedle mě. Poté se otevřela dvířka u řidiče a z auta vystoupila jeptiška. Měl jsem pocit, že snad blouzním. Odkdy si jeptiška jezdí do města nakupovat v džípu?!

Moc se mi omlouvala a po pěti otčenáších slíbila jak mně, tak i bohu – nevím sice v jakém pořadí – že do auta už nevleze. Jak řekla, tak také učinila. Zatarasila silnici tím skvostem přinejmenším na dvě hodiny.

Po tomto neúspěchu jsem se vzdal. Tak teď už mi nezbývá nic jiného, než se jako správný Čech prožrat a uchlastat k smrti. Je to sice dlouhodobý proces a dost leze do peněz, ale aspoň je jistý. Snad mi k infarktu dopomůže i bráška nikotin.

KONEC