|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ztrácím tě
Známe se hezkou řádku let. Ty a já. Byli jsme šťastní. Pak se stalo to, co se stát nemělo. Odstěhoval jsi se, i když ne daleko, ode mě, od rodiny a já tě nenáviděla. Byl jsi pro mě tím nejhorším člověkem na světě. Když jsme se potkali, choval jsi se mile, ale já tě jen urážela, vymýšlela jsem jednu pomstu za druhou.
Za pár měsíců mě to přešlo. Ne sice úplně, ale to nejhorší bylo za mnou. Jako naschvál sis našel jinou. Je krásná – dlouhé havraní vlasy, oči indské princezny – tajemně temné a velké, postava bezchybná – no co více si můžeš přát? Aby tě měla ráda? Aby tě nevyužívala? Aby na tobě neviděla jenom tvoje prachy? To bys po ní chtěl moc. Ale ty seš tak strašně zaslepený svou pomyslnou láskou, že nic nevnímáš. Na všechno a všechny ostatní kašleš. Nic a nikdo tě nezajímá.
Myslela jsem, že horší to už být nemůže. Omyl.
Nedávno jsi mi jen tak oznámil, že si kupujete vilu daleko odtud. Budete si žít svůj pohádkový život a my ostatní budeme jen omylem v minulosti. Dávným, zapomenutým štěstím. Mrzí mě, že jsem si dříve nevšimla, že tě mám stále ráda. A že tě potřebuju. Ale…ztrácím tě.
Ztrácím tě, tati…
|
|
|