Nasedám takhle do autobusu. Jako obvykle si to namířím na horní plošinu, abych měla výhled. Je pátek jedenáct večer, žádná hrozná doba, noc teprve začíná. Nemám nejlepší náladu, protože jsem právě dneska byla nucena opustit opustit rodinku, kde jsem au-pairovala. Nesu si s sebou věci v několika igelitových taškách. Mám s sebou i takové roztomilosti, jako z domova přivezenou krupici (tady se nedá sehnat) a plyšovou kosatku. Dosednu, v ruce ještě svírám svůj jednodenní bus pass, jak se tady říká, neboli jízdenku na autobus.

  V tu chvíli mě obstoupí skupinka takových těch světlejších černošských holek. Může jim být tak šestnáct, odhaduju. „You´ve got problem, man?“ vykřikuje mi jedna z nich do obličeje. Odtahuju se s tím, ať mě nechají. Černošky bývají v městské dopravě docela hlučné, to už jsem si všimla.

  A pak mi jedna vyškubne z ruky ten bus pass, který budu ještě potřebovat, protože přestupuje. „Dej to sem!“ vylítnu na ni. Je to jenom pitomá puberťačka, říkám si, musí mi to okamžitě vrátit.

  A pak se stane něco nečekaného. V jednu chvíli se ženu za tou drzou holkou, a v následujícím okamžiku padám pod sedadlo, zasažená sprškou ran do obličeje. Nikdy jsem nezažila, aby mě někdo bil takhle hlava nehlava. Doslovně. Bez ohledu na to, kde je oko, kde je nos, všechno jedno. Po dopadu navíc schytám pár kopanců. Tašky mi vyklouznou z ruky. Krupice se sype, kosatka se válí po podlaze.

  Ječím. Vždycky jsem uměla dobře ječet, tak toho teď, při nejhorším šoku svého života, plně využívám. Křičím, že jsem byla napadena. Cestující se k ničemu nemají, ale po chvíli přichází řidič. Ty drzounky se mu šklebí do očí, a když odněkud ze země volám, že mi ukradly bus pass, začnou do mě bezostyšně kopat i před ním.

  Pak utíkají po schodech dolů. Pracně se zvedám a pokouším se za nimi křičet nějaké nadávky, což jde těžko, když nejsem zvyklá používat sprostá slova ani v češtině, natož v angličtině.

  Potom se sesypu a už jenom vzlykám. Řidič se naštěstí chová výborně, pošle lidi pryč a zavolá policii. Pracně sesbírám své věci, nic dalšího už mi neukradli.

  A tak se seznamuju s londýnskou policií. Oba chlapíci, podle řeči neanglického původu, se chovají dosti ležérně. Přestože celou dobu naříkám, vyptávají se bez jakýchkoli emocí, jak dotyčné slečny vypadaly a co měly na sobě. Jak si to můžu, proboha, pamatovat? Až teď mě napadá, jakou práci asi mívají detektivové práci s tím, získat popis podezřelé osoby. „Takže ukradly jenom bus pass?“ vyptávají se. Na můj argument, že mě přece přepadly a zmlátily, sotva zareagují. „To je tady normální.“

  Pak mě posadí do auta a objíždějí se mnou okolí, prý kdybych je někde zahlédla. Ty na vás opravdu budou čekat! Říkám si v duchu. Policisté si zapisují moje nacionále, taky adresu kamarádky, kde budu pár dní bydlet. Pokud jsem si myslela, že mě tam třeba zavezou, šeredně jsem se zmýlila. Bez ohledu na to, že jsem v šoku a dezorientovaná, mě vyloží na velké autobusové stanici. „Odtamtud se tam dostanete,“ praví lakonicky. Na můj argument, že nemám bus pass, odpovídají otázkou, jestli mám dost peněz na novou jízdenku. Nechci lhát, nicméně komu by se chtělo v takové situaci znova platit, že?

  Než najdu správný autobus, motám se po stanici bezradně asi čtvrt hodiny. Štěstí mi přeje aspoň v tom, že si mne všimne jeden člověk, také čekající na zastávce. Když mu přerývaně vylíčím svůj příběh, věnuje mi svůj lístek.

  Hluboko po půlnoci zvoním u kamarádky, s pomlácenou tváří a krvavým šrámem na noze. Moje dobrodružství tak končí.

  ---

  Samozřejmě, že se to neobešlo bez následků. V příštích dnech jsem mimo jiné zjistila, jak bolestivý může být úsměv, a že fialové oční stíny opravdu nejsou k zahození. (I když moc nepoznáte, jestli už jste si je na to levé oko nanesli nebo ne.) Jizva na noze mi jako připomínka na anglickou pohostinnost zůstala i v Čechách.

  Kupodivu se ze mne nestala rasistka. I když pubertální černošské dívky jsem jistou dobu pozorovala se strachem. Ani jsem nezanevřela na Londýn. Těch příjemných zážitků mám odtamtud přece víc. Zároveň jsem se ale naučila si vážit Prahy. Nejenom, že tady se mi nikdy nic podobného nestalo, ale kdyby stalo, bylo by to druhý den na předních stránkách místních novin. Alespoň doufám.