SMUTNÝ POČIN HEROICKÝ

U žhnoucího plamene

Stojí Robert, princ mladý, hrdý,

Nehnutě jak z kamene,

Snad jen v tváři trochu bledý.

Nedočkavě svírá pěsti.

Potká-li ho také štěstí?

Vzpomene si princezna?

Zda mu lásku nevyzná?

Netrpěliv čeká psaní,

 pot se řine z pevných dlaní.

Vtom ozve se ryk pronikavý,

Robert úlekem se otočí,

Když tu posel udýchaný

Nejistě v práh vkročí.

V ruce třesouc drží psaní,

Princi v pozdrav úslužně se klaní.

Robert šťastně svírá dopis,

Posla rukou odhání.

Šťastný, poznal rukopis,

Láska z něj ho pohání.

Netrpěliv hltá řádky,

Dopis čísti začíná:

„Roberte, můj princi sladký,

Vaše láska na Vás vzpomíná.

Přes všechen svůj upřímný cit,

Žal hořký mě svírá.

Těžko je mi vyjádřit,

Vždyť má duše strachy zmírá!

Lepší bude říci to tak:

Chce mě sežrat obludný drak!“

Robert bledne čím dál víc.

„Vy, jako mladý kralevic,

chcete-li svou lásku prokázat

- ach, má duše přitom plaká -

 Musíte se mi zavázat:

Zabte toho draka!

Budu pak už navždy Vaše.

Vaše drahá Elister.“

Robert svírá dopis plaše.

Nikdy by nepomyslel,

Že po něm chtějí taký počin –

Však zabít lásku – to je zločin!

Rozhodl se v cukuletu,

Volá otce, matku, tetu

A všem ihned oznamuje,

Že vydá se do krutého boje.

Otec v mdlobách matku chytá,

Nevrle bručí pod nosem:

„To je móda dnešního světa

Nechat se zabít pro svůj sen!“

Robert zbroj svou nasazuje –

Brnění, meč – jako vždycky.

Hrdě on se připravuje

Na svůj počin heroický.

Na bělouše nasedá,

Naposledy, nevěda,

Zda se domů v zdraví vrátí.

Bojovnou písní čas si krátí.

A jak tomu často je,

Když jede princ do boje,

Přemýšlí, jak jeho milá

Krásně asi vypadá.

Jistě hrdá, panna smělá

Polibek jeho vyhledá

Až vrátí se on z výpravy.

Po tolika milých řádcích

Přec nemůže být škaredá!

Vždyť ve všech pověstech o dracích

Ošklivé panny nevida.

Uplynula dlouhá doba,

Co princ domov opustil.

V mladé krvi vře mu zloba,

Než by také zlo dopustil!

Bojovně se meče chápe

A vstupuje do sluje.

V černé tmě však slepě tápe

Přes všechnu chuť do boje.

Náhle však ta zrůda krutá,

Hledajíce vetřelce,

Plameny kol sebe metá,

Nevidíce na prince.

Robert hbitě uskakuje.

Zbraň svou v rukou tříme.

Zpoza vchodu vyskakuje

A drak na věky už dříme.

Lesklá čepel rudá krví

Oslavuje vítězství –

Bohužel však zatím neví,

Jaké slaví neštěstí.

Na bělouše Robert sedá,

Do náruče milé – běda –

Letí rychle jako šíp,

Láskou svou se navždy opít.

Bělostný hrad před ním stojí,

Vlajky vlají na věži.

Okamžitě rychle běží

Uvítat milou v pokoji.

Jemně klepe na svou milou,

Chystá příchod pompézní.

Místo pannu přespanilou,

Zří však těžce obézní.

Zděšením mu srdce pláče.

„Ó, já hlupák bláhový!

To radši smrt pohrabáčem,

Než zjevení takový!“

Opouští dámu se slzou v očích,

Ihned bere do zaječích.

A jak z příběhu každého,

Plyne nám tu poučení:

„Dámy, pozor na mužského,

Pokud pevný v slibech není!“