Vichřice strhla v noci zbytek střechy na vedlejším baráku a ranní vítr třískal do chcíplého svítání prázdnými okenními rámy. Keltský tygr vystřídal na televizní nudné zprávy z vládních kuloárů a rychlými údery hbitých bot bušil do mého podvědomí, které se tím pomalu probouzelo k životu. Flétnička hladila mojí duši a dokonalá souhra desítek párů nohou mi připíchla oči na displej. Káva chladla a měnila se v odpornou břečku stejně jako kapky deště, co spěchaly z nebe umýt zablácená auta dole na parkovišti pod balkónem. Poslední pracovní den v týdnu a první den dovolené. Pak jen týden okázalostí a společenských povinností. Skauti zase přinesli betlémské světlo ve snaze alespoň jednou v roce rozsvítit naše duše a palcové titulky na ekonomických stránkách českých novin varovaly před unáhleností předvánočních půjček. Bankovní analytikové skepticky konstatovali, že letos se náklady rodin na dárky nezvýší, ale o to víc se prý doslova a do písmene o Vánocích v rodinách prožere, přičemž na každého desátého Čecha prý čeká v důsledku této sváteční hysterie v příštím roce exekuce. Optimismus našemu národu rozhodně nechybí.  Mezitím na displeji keltští tygři dotančili a v závěrečném sborovém stepu roztleskali tisíce nadšených diváků. Z mailové pošty vypadlo několik optimistických tiskových práv z ministerstva práce a sociálních věcí a dopravní zpravodajství oznámilo další silniční nehody s oběťmi na životech. Prostě takový obyčejný adventní čas.