V posledních dnech května 1945 se děly věci, o kterých raději nechceme nic slyšet a nic vědět. Případ masakru osmi set sudetských Němců – mezi nimi i žen a dětí – se dlouho odsouval kamsi za práh palčivosti, ke kolektivnímu zapomnění, s pokrčením ramen a slovy o „vyřizování účtů“ a „spravedlivé odplatě“. Cílem projektu Pozdní sběr – Perzekuce 1939-1945 je zakotvení těchto skutečností v paměti národa; skutečností, které odkryjí minulost špinavou a temnou, ale pravdivou. Tvůrci (M. Bambušek, R. Balous a jiní) zamýšleli vytvořit „reflexivní ucelený obraz naší společné minulosti, jehož odkrytí česká společnost stále potřebuje“.
Hra Porta apostolorum vychází z květnových událostí v sudetském městě Postoloprty (jehož název vznikl zkomolením názvu místního benediktýnského kláštera Porta apostolorum – Apoštolská brána). Na osudu továrnické rodiny ukazuje naivitu sudetských Němců na jedné straně a krutost, pokrytectví a nenávist na straně druhé, české. Je třeba podotknout, že postoloprtský masakr nebyl výsledkem nějakého neplánovaného „povstání lidu“, ale naopak přísně řízenou akcí československé armády, která si jen „k ruce“ vzala několik místních.
   Nacházíme se na večírku německé rodiny, kde se slaví synovy osmnácté narozeniny. Matka Maria a otec Otto mají radost – je konec války, oslavujme. Hosté přicházejí, jsou to dva kamarádi syna Fritze a dlouholetý přítel Starosta, který se právě vrátil z hlavního města. „Mám dobré zprávy! Pojedete dokonce do lázní!“ Mladíček Fritz nechce pít s ostatními, raději utíká za svou milou Káti. Káti měla dříve Pavla, mladíka drsnějšího ražení, který o ni stále stojí. Káti teď miluje Fritze. Varuje ho, aniž by věděla před čím: Uteč.
Idyla končí rázně. Večírek se nepovedl – Starosta nejdříve svede paní Mariu a následně ji nechá krutě vyslýchat. Továrník, otec Otto, nechce dlouho uvěřit, že Starosta není ten starý bodrý přítel. Že už nemá žádné přátele. Zastřelí ho jeden z mladíků. Jen Fritz nic nechápe, snaží se dostat do domu, který je najednou nepochopitelně zamčen. Káti umírá rukou Pavla, tentokrát z „obyčejné“ žárlivosti. Smrti unikne jen Fritz. Pochopí zradu a pomstí se bývalým kamarádům. Nakonec dojde i na Starostu. Diví se, že Fritzovi zešedivěly vlasy. Copak se ti stalo? Obejme ho. Utěší. Podá papír. I ty to podepiš, milý chlapče.
   Mrazivější příběh už dlouho česká jeviště neviděla. Působivost, až jakousi „filmovost“ této hry podtrhuje střídání tří paralelních dějových rovin. Jak postav ubývá, jednotlivé linie se slévají v jedinou. V centru dění je především továrnická rodina (Marie Spurná jako matka Maria, Rudolf Stärz jako Otto) a jejich přítel a kat v jedné osobě Starosta. Druhá výrazná linie sleduje milostný shakespearovský trojúhelník Fritz – Káti – Pavel. Herecky exceluje především Miroslav Mejzlík jako bodře úlisný Starosta, v jehož hlase i gestech lze vycítit samolibost muže, jenž cokoliv činí, činí správně, i kdyby měl ruce umazané krví až po lokty.
   Přesto zde cosi chybí a s délkou hry, která je více než neobvyklá (téměř tři hodiny bez přestávky), je to stále více zřejmé. Hra by snesla škrty především v první, zbytečně protahované části. Naléhavost, kterou divák od tak silného tématu očekává, se dostavuje jen v malých dávkách a nedostatečném množství. Scéna, která by mohla přimrazit, je utnuta v půli nebo odvedena jinam; s jednotlivými dialogy je to podobně. Jako by se režisér náhle zalekl a trochu odlehčil pile, na kterou jinak zdárně tlačí. Kde se připravujeme na slzy, zaštípe nás nakonec jen v nose.
   Nezapomenutelným se však představení stává díky strhující a zcela originální scénografii. Autoři využili prostoru bývalé slévárny hliníku v pražských Holešovicích (La Fabrika) a přetvořili jej ve svérázný divadelní topos. Vlastně nepřetvořili – jen využili všeho, co jim ponurý, vybydlený, industriálně odlidštěný prostor umožnil. Jednotlivé scény jsou ze tmy tovární haly vypichovány ostrými reflektory, hraje se na lešení u stropu, v pojízdné jeřábní kabině, „zvenčí“ pomocí vymláceného okna, na hromadě písku a dokonce i pod sedadly diváků. Třešní na dortu je potom torzo automobilu, které za ohlušujícího túrování a nesnesitelného pachu benzínu a spálených gum jezdí sem a tam po betonové podlaze, oslepuje reflektory a hrozí až rozdrtit diváky. 
   V tovární hale vzniknul kus divadla, které přes drobná zakopnutí míří suverénně a hlavně nezapomenutelně k zaplnění dalšího bílého místo v naší paměti.

.............

Porta apostolorum. Autor Miroslav Bambušek. Režie David Czesany. Scéna Petr Matásek. Hudba Vladimír Franz. Hrají Marie Spurná, Miloslav Mejzlík, Rudolf Stärz, Stanislav Majer. Reprízováno příležitostně v prostoru La Fabrika. 2005.