Myslím, že je to slza

Sedím takhle na zemi, nahoře na kopci dne 26.10.2005 vedle krásné středověké vyřezávané židle. Je opravdu nádherná. Na ní sedí ne moc vysoký muž. Má krátké, řídké a rovné černé vlasy. Není umělec, ba naopak. Jeho hnusné prsty se křečovitě drží té přenádherné židle a jeho prohnilé nehty kazí lak toho uměleckého díla, toho krásného kusu dřeva. Nevím, cítím k němu odpor, že by si zasloužil smrt a zároveň cítím lítost nad tím, kdyby zemřel. Také mám z něho pocit prázdné a zároveň velmi zadumané mysli. Nevím.

Strach, lítost, zlo, láska, radost, zlo, namyšlenost, zlo…

Najednou mám smíšené pocity. Jsou různé, ale převažuje nad nimi černá barva natolik spjatá s tmou. Cítím zlo.

Ze stínu tmy se vynořil vysoký muž. Má dlouhé černé vlasy do půlky zad rovně střižené a v ruce třímá meč. Patří k té židli. Jeho meč je určitě ze stejné dílny jako židle vedle mne. Ale přece ten muž vedle mne, sedí kde nemá. Židle mu nepatří a osoba se přibližující nevypadá vlídně! Nechápu to, on snad ví co se bude dít, ale pořád tam sedí! Zatímco chlap se zbraní jde stále blíž a já cítím jedině strach!

Když se ten muž s mečem přiblížil natolik že už nebylo úniku upřeně se podíval na  Chudáka v židli. Sedící, si vyhrnul rukávy a kalhoty nad kolena a jen tak poklidně si tam seděl dál. Muž s mečem, říkejme mu třeba bezejmenný uchopil meč pevně do pravé ruky. Poklekl na pravé koleno a začal. V té chvíli mi to přišlo odporné, ale to byl pouze začátek. Tím přenádherným mečem způsobil takovou bolest a já si uvědomil, že nezáleží na tom jak je zbraň krásná, protože bude vždy zraňovat a jak je židle oku líbivá když není pohodlná.

Bezejmenný  uchopil meč. A začal. Začal toho chudáka řezat na kolenou. Každým posunutím meč pronikal hlouběji a hlouběji. Mohl způsobit ránu hlubokou až 7 cm. Tak pokračoval i na druhém koleni. Připomínalo mi to nějaký okultní obřad. Až si ten chudák zlomil nehty jak silně je měl zaryty do židle. Bezejmenný poté pokračoval na loktech. Bylo to ještě horší a já v tu chvíli spatřil podivnou kapku téci z jeho oka, ale v té chvíli jsem tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. Bezejmenný udělal poslední dva řezy. Ten první byl na hrdle a dá se říci, že by stačil, jelikož se oběť začala dusit vlastní krví která vytékala z jejích úst a krku. A konečný druhý. Bezejmenný ho lapil  za jeho krátko střižené vlasy a hrubou silou mu otevřel HUBU. Potom vzal svou zbraň a stejně jako polykači mečů, ale násilně, ji vrazil přes hrdlo do něj, až vylezla někde uprostřed zad vedle míchy. Poté se pokusil meč vytáhnout z jeho těla, avšak meč povolil na druhé škubnutí. Skopl ho ze židle, koukl na mne a řekl

„Sedni si, teď jdeš ty“

„Vy mne zabijete?“ optal jsem se ho.

„Ano, ale vůbec to nebolí, věř mi!“ odpověděl.

Velmi váhavě jsem se posadil na židli. On začal na kolenou. Jakmile přiložil meč k mému koleni pocítil jsem chlad jeho oceli, ale on pokračoval. Už skoro. Řeže mne! Bolelo to, já křečovitě sepjal ruce kolem židle a ucítil zlomené nehty již zaryté někoho přede mnou.

Potřeboval jsem zmizet a nic lepšího mne nenapadlo

„Mohu prosím…???“ velmi nepředsvěčivě jsem se tázal.

Nedýchaje čekajíc na odpověď jsem uslyšel velmi nepravděpodobné

„Ano“

To pro mne znamenalo vysvobození. Vydal jsem se tedy do nedohledna, tmy a seběhl s kopce směrem dolů. Jenomže. Jenomže on. On tam stál!

„Snažíš se mi utéci?“ poznamenal s upřeným pohledem na mne.

„NÉ pane“ povzdychl jsem si.

A on ukázal mečem na mě, potom na židli a zároveň druhou rukou na podivnou malinkou budovu, které jsem si všiml až nyní. Otočil jsem se, ač nedobrovolně  a vydal směrem kam ukazovala jeho ruka.

Když jsem vešel do neznáma tajemné místnosti, zhruba tak 5m na 3m, kdy na jedné straně byly tři prázdné kabinky, zcela prázdné a na druhé velká okna. Byl tam. Ne bezejmenný, ale další z jeho posluhovačů.

Byl to. Byl to pes. Z “huby“ mu tekly sliny smíšené s krví.

Když v tom. Vtrhl tam chlapec. Bezmocný a vyděšený více než-li já. Chudák. Poháněn chtíčem přežití opovrhujícím zhoubou jeho samého vpadl tomu psu temnoty do chřtánu. Bylo to. Jaká může být smrt roztrháním psí tlamy. Můžu vám připadat jako nelida, ale myslím, že byly jenom dvě možnosti jak se zachovat. Pouze dvě. Nezvolil jsem mu pomoci nebo lítostivě ječet a strádat nad jimž prohraným bojem, ale bojovat. Jedině sám za sebe. Byl to boj jednotlivců a já měl naději.

Schoval jsem se do kabinky a nechal toho chlapce na pospas. Ten hrozný naléhající jekot o pomoc mi moc nepomáhal v rychlém rozhodování, ale když zaujmete postavení neměli byste je hned měnit. Doufal jsem. Doufal, že jeho smrt bude rychlá a bezbolestná. Na stropě jsem spatřil trubky, vedli až k oknu. Nevím, kdo by logicky vedl trubky u stropu, jen tak k oknu, ale tady nebylo nic logické. Za hudby smrti kdy první housle měl ten chlapec a dirigentem byl rozzuřený pes jsem ručkoval jak jsem jen mohl k oknu. Najednou cítím téci slanou kapku po mých očích. Myslím, že je to slza.

HM, všude je tma.

Už vím. Jsem v mém lůžku. Byl to jen sen a mě ukápla slza.