ANDÍLCI Z MOSTU PRO DVA

    Po Karlovo mostě se prochází dívka s culíkem oblečená do džínsů a trička - nenápadná turistka proplétající se davem. Ale nenechte se zmást, to ona chodí přes den v tomto přestrojení, nechce zbytečně budit pozornost. Každý den se zastaví u stánku, kde visí na nitce křehoučcí keramičtí andílci různých velikostí, někteří jsou celí bílí, ale většina má na těle - zvonečku - modrobíle proužky, ve větru houpají nožkama a slabounké cinkání vábí k místu, kde si duše na chvíli může odpočinout od vší vřavy - něžné pohlazení mezi příliš jásavými barvami unavujícími oči. Dívka koupí dva andílky a  pečlivě zabalené je schová do batůžku.

     Když se setmí, křivolaké uličky rozsvítí lucerny a po dlažbě se rozléhá klapot dřeváků - to je zase ona, tentokrát s rozpuštěnými vlasy, v dlouhých šatech, přes ně plášť skrývající batůžek se vzácným nákladem. A taky křídla. Nahlíží do oken a pozorně naslouchá tichému pláči osamělých lidí za nimi, jejich snům a přáním, které zachytí i přes sklo. Když je třeba, vznese se, vlétne do pokoje, dojde k posteli, dotkne se srdce dívky nebo ženy, na polštář jí položí jednoho z andílků. Pak se prochází městem dlouho do noci, dokud neobjeví okno podobného chlapce nebo muže. I jemu vloží do srdce začátek něčeho krásného a daruje andílka.

     Andílci si navzájem naslouchají, a tak zacinká-li jeden, ten druhý ho zaslechne, i když je třeba na opačném konci města.

     Dívka se spokojeně usměje, pro dnešní den je úkol splněn. Ráno se znovu vydá na Karlův most a kdesi ve tmě města si pomalu jdou naproti dvě duše modrobílých andílků.