Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 21.12.
Natálie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Soutěže na Totemu
 > Soutěže na Totemu
 > Prázdninová fotka
 > Podzimní listí
 > Dým bramborové nati
 > Česká zima (poezie)
 > Česká zima (próza)
 > Česká zima (fotografie)
 > Česká zima (ostatní výtvarno)
 > Podzimní depky (poezie)
 > Podzimní depky (próza)
 > Podzimní depky (fotografie)
 > Podzimní depky (ostatní výtvarno)
 > MULTIdepky
 > Mé nejlepší dílo (poezie)
 > Mé nejlepší dílo (próza)
 > Mé nejlepší dílo (fotografie)
 > Mé nejlepší dílo (výtvarno)
 > Mé nejlepší dílo (grafika)
 > Mé nejlepší dílo (multimédia)
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - próza
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - poezie
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - foto
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - výtvarno
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - multimédia
 > MĚSTO (moře, kuře, stavení) - úlety
 > Podzimní depky 2 (poezie)
 > Podzimní depky 2 (próza)
 > Podzimní depky 2 (fotografie)
 > Podzimní depky 2 (ostatní)
 > Pod povrchem (poezie)
 > Pod povrchem (próza)
 > Pod povrchem (fotografie)
 > Pod povrchem (ostatní)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (poezie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (próza)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (fotografie)
 > Soutěž - Doširoka otevřené (ostatní)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (poezie)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (próza)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (foto)
 > Soutěž - Pojďte se chvíli bát (ostatní)
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
anomálie
Autor: Volvaria (Občasný) - publikováno 20.11.2005 (22:18:25)

 

 

 

Kavárna se utápí v tichu. Pokud bych se však rozhlédl, mé oči by narazily na neskutečný rozruch. Vím jistě, že nejsem v lokále sám. Porůznu u stolečků sedí lidé a povídají si, rozebírají problémy, drbou, ztrácí čas. Ovšem já si je k sobě nepouštím. K mému uchu nedorazí jejich malicherné diskuse, hloupé žvanění. Ne, pro mě zde nejsou. Nedívám se, abych je neviděl. Nehodlám je pozorovat. Vše by se jen zhoršilo.

Pro mě existuje pouze můj stolek, má židle, horká černá káva a krabička cigaret se zapalovačem. Takže, jak jsem řekl, v kavárně je dneska až nezvyklý klid na to kolik je hodin. Divím se, že kolem mě číšník neposkakuje, když jsem jediný zákazník. Už se sem nevrátím. Já si mohu dovolit říct, že už se sem nikdy nevrátím. Ale pro dnešek…

Seděním tady mi nic neuteče. Už jsem všechno ztratil.

 

 

 

 

 

 

Sakra! Zase to začalo. Do mé lebky se dostavuje bolest. Jeví se jako vlna vyvolaná někde v míše. Nejdřív zašimrá. Relativně příjemná fáze přerůstá do mravenčení a mění se do křeče. To už se vlna dostává po krčních obratlích, jako když rukou přejedete po klávesách u piána až do mé mozkovny. A tady dochází k erupci, k výbuchu bolesti. Záměrně používám slova výbuch, jelikož je okamžitě následován ohromným tlakem, při kterém mám pocit, že moje hlava nevydrží a pukne. Minimálně se mi tak o centimetr zvětší v průměru. Všechna urputná bolest ustane. Zalehnou mi uši a oči se mi povyvalý o něco víc. Než se naději, začíná to na novo. A znova mým mozkem, tou náchylnou hmotou prolítává bolest. Opět mi v mozku exploduje niterní Etna. A zase tou křehoučkou prý narůžovělou houbou prolítá krutost nervů. A tak dál a dál bez soucitu, bez přestávky, bez konce.

Z kapsy vytáhnu prášek a hned ho polknu na sucho. Rychle ukazuji, že chci platit. Ano, na to zabírá. K tomu jsem dobrý, ale měl by si pospíšit.

Zapálím si třesoucíma rukama cigaretu a potupným způsobem se napiji silné kávy.

Nezbývá než čekat. Čekat, až prášek zabere. Otupí mé nervy i mysl natolik, že nebudu s to pociťovat bolest, cítit cokoliv. Můžu se řezat, stejně o tom nebudu vědět. Můžou přede mnou zabít malé nevinné dítě a já budu s poťouchlým výrazem stát. Žádné city.

Taková je hořkost mých dnů, aniž bych si jí byl převážný čas vědom. Bylo mi dáno, že dopředu vím, kdy si přijde zubatá naposled zatančit. A k tomu jsem dostal ošklivou nemohoucnost užít si zbytek mého života. Nemám naději. Prý umírá jako poslední, ale vzdala to přede mnou. Buď zemřu na převodněný mozek nebo mi selžou játra pod náporem velmi agresivních uklidňujících prášku. Doktoři se můžou jen dohadovat co to bude. Kdyby se mě někdo ptal, chtěl bych bezbolestnou rychlou smrt. Teď už mi to je celkem jedno, vím, že budu na práškách až to přijde. Můj život se skládá z těch málo chvilek mezi koncem záchvatu a dobou než mi zaberou prášky. Skládá se tedy povětšinou z ryzího utrpení. A přitom ještě před pár lety se všechno zdálo tak růžové.

Rád vzpomínám. Vlastně tímto způsobem unikám před přítomností, před realitou. Našel jsem si cestičku, do svého vědomí a tam odcházím žít. Ta jediná muže zachránit mojí osobnost, mojí identitu.

Přestanu vnímat, objevím se v sobě, uvnitř hlavy a tam někde ve mně se nachází dveře. Když je otevřu, objeví se cesta zpět, můj osobní stroj času, který mě vrací do života, co se dá žít. Vstupuji na pouť do lepších dob. Procházím proudem svého vědomí a vzpomínky se stávají současností. Začínám vidět obrysy. Vrací se ke mně život…


Mám dostudováno, prima partu kamarádů a rodinné zázemí, které při sobě drží. Stávám se životním optimistou. Jsem obklopený přáteli, pořád paříme. Zrovna jsem získal novou práci, kterou jsem si vysnil. Programátor internetového vyhledávače. Pořádně svůj úspěch slavím, jak jinak než pařbou.

Chci, aby i ostatním lidem vše takhle vycházelo. Mám touhu a cítím i moc měnit svět k lepšímu, za to, že mě má tak rád. Dokonce se cítím být povinen, jelikož mně se dostává štěstí vrchovatě.

Rozhodl jsem se, že dám dohromady své nejlepší přátelé. Vždy mi připadali, že se k sobě hodí, a dneska v sobě cítím sílu rozdávat. Pavla znám od dětství a Kláru od střední školy, seděli jsem spolu v lavici. Záměr se mi povedl. Zamilovali se do sebe.

Občas mívám menší migrény. Třetího dne v práci na mě přišla obrovská. Bezvadní kolegové. Hned mi donesli nějaký prášek. Že prý se to občas stává z toho neustálého vejrání do počítače.


Ah! Zase zpátky v realitě. Jsem u sebe doma a koukám na prázdné zdi. Oranžové stěny s bílím stropem. Klec. Ne, jen pokoj, celý život se mi stal klecí. Občasné migrény. Pche! Čím dál víc získávám pocit, že kdybych se nechoulil v hloubi své mysli, kdyby můj duch necestoval zpět a neprožíval si vše znova nic z toho by se nestalo. Ty občasné migrény v mém dospívání! Nejsou výsledkem mých návratů zpět­­? Nezačala mě bolet hlava ve chvílích, do kterých se vracím? Doktoři si neumějí vysvětlit, jak jsem tu nemoc mohl dostat. Prý je to u mě nemožné. Nevyznám se v jejich učebnicích, v jejich předpisech a už vůbec ne v jejich pravdách. Přesto mám neblahé tušení, že si za to můžu sám.

Na jednoho člověka je toho až moc. Ještě k tomu pokud má tak křehké vědomí a takový problém s mozkem.

Mám však takovou teorii. Tím, že se vracím do vzpomínek sám sobě v minulosti kazím mojí utvářející se osobnost. A kdybych to nedělal, tak neonemocním. A pak bych to ani dělat nemusel. Proč jsem teda nemocný? Co stálo na začátku mého problému?

Navíc, pokud bych neutíkal skrze své nitro do minulosti zbláznil bych se. Neměl jsem na výběr. Musel jsem jednat. Byl jsem k tomu donucen v extrémních podmínkách. Našel jsem hříčku přírody. Druhou a naprosto zrůdnou anomálii přírody. Možná nejsme jako lidstvo ještě dostatečně vyvinutí pro tuhle vlastnost. Jedno je jisté, můj mozek tuhle možnost nezvládl.

Dokážu si představit ty možnosti, kdybych to plně ovládl. Mohl bych měnit činy a napravovat své chyby. Bohužel jsem až moc slabý. Jenom utíkám. Nemám jakoukoliv vůli ovládat své mládí. Už jsem se snažil hodně, abych zlepšil svět kolem sebe. A odplatou z pekla mi bylo tohle. Tahle nemoc nebo tomu mám říkat zjištění? Jestli to je zjištění stáhne mě sebou. Rozhodně není člověku dáno, prozatím, prozkoumávat možnosti svého mozku takhle hluboko. Jsou to dveře evoluce, které se ještě neotevřely. Jen já je v čirém zoufalství rozrazil. Nechtíc.

Proč se ale litovat. Už je pozdě. Neměl jsem na výběr. Díry v čase mi můžou být někde. Pouhá přirozená reflexe. Člověk žije tam, kde je mu dovoleno žít, a tam kde se mu daří.


Opět to na mě přichází. Cítím to brnění. Objevuje se mi slepé místo na pravém oku. To nevěstí nic dobrého. Nejhorší bylo, když jsem se dříve pokoušel na tu skvrnu soustředit. Myslel jsem si, že když se na ní budu dívat, tak skrz ní opět uvidím. Omyl! Právě to je roznětka. Právě tohle způsobí, že se mozek rozlétne po lebce zevnitř. A ty kousky se začnou péct v rozpálené hlavě. Má smysl bránit se tomu? Bylo by snad rozumnější čelit tomu? Ne, lepší je nechat své tělo dělat si, co chce a duši hodit záchranný kruh. Prášek. Kde mám sakra prášek! Ach, tady. Polknout a začít utíkat. Vzít svojí mysl v podpaží a odejít do hlubin jí samé.


Moje sestra se vrátila do města i s kamarádkou. Mám čas se jí věnovat. Stejně se jen válím doma a přemýšlím, co ze mě jednou bude. Chtěl bych být programátorem, slavným programátorem. Nerad o tom s někým mluvím, vidím vždycky všem v očích a ve tváři výraz: „Ještě jsi mladý a naivní! Realita s tebou zatočí.“ Snaží se tvářit, že o mé vysněné budoucnosti není pochyb. Ale nezvládnuté úsměvy a oči prozrazují jejich domnění o mé naivitě. Proto raději mlčím, než abych pozoroval jejich přetvářky a skrytý výsměch. Než se objevila sestra, tvrdnul jsem doma, ale teď je tady a chce, abych jí ukázal kam zajít do hospody.

Zavedu jí do mé oblíbené hospody, kde platí pravidlo: Dokud nepovíte stop, obsluha pořád nosí piva a na nic se neptá. Než stačím vypít jedno už mám vedle sebe druhé.

Museli jsem se stavit v hotelu, kde bydlela její kamarádka. Myslel jsem, že jen naskočí do taxíku a pojedeme do té hospody, protože hospoda je přes půl města. Ještě jsem říkal taxikáři ať počká.

Prý si omrkneme, kde ta kamarádka bydlí. Taxíka jsem poslal pryč.

Dlouhou hodinu jsme museli se sestrou přemlouvat kamarádku, aby se vůbec oblekla. Zeptala se mě kam půjdeme. Chce jít někam kam chodí kluci. Pak se ptala jak daleko to je.

Věděl jsem, že „přes půl města“ není uspokojivá odpověď. Vydali jsme se na cestu a skončili v povrchní hospodě jen kvůli číšníkům. Tam si holky našly šedesátiletou kamarádku. Od okamžiku co si přisedla, vede nesnesitelné moralizující kecy. Uvědomil jsem si, že jsem mohl zůstat doma a poslouchat to samé od otce. Když hospoda zavírala, chtěl jsem jít domů, ale setra mi řekla, že si půjdeme ještě zatančit. „Na chvilinku,“ přísahala, „a pak pojedu s tebou.“ Zůstali jsme tam do pěti do rána. Sestřina přísaha se opakovala co půl hodiny.

Druhý den mi sestra prozradila, že by chtěla do muzea. Opakoval se včerejšek. Kamarádka se nechtěla obléct. Pak jí zavolala důchodkyně, která nás včera doprovázela. Sedí v hospodě a chce, abychom se sešli. Já jsem jediný, kdo tu hospodu dokáže najít. Místo muzea letíme přes celé měst a v ona hospodě není. Když jí voláme, zjistíme, že důchodkyně si sedla do kavárny o kus dál a neobtěžovala se to oznámit. Musel jsem je dotáhnout do té zatracené kavárny. Tam přišly na řadu další zbytečné moralizující kecy. Divím se, že se to holkám vůbec chce poslouchat. Muzeum mezitím zavřelo. Vydali jsme se do kina. Nemohly se dohodnout na co. U pokladny se rozhodly pro film na který se mi nechce. Podívám se dozadu a propichují mě oči netrpělivě čekajících. Raději kupuji lístky.

Film jsem přežil, čekáme na odvoz. Volám tátovi a naviguji ho ke kinu. Když jsem dovolal, holky si to rozmyslely a šly se najíst do restaurace, kterou včera objevily. Sestra na mě jen zařvala, ať zavolám znova. A kde je problém.


Můj pokoj a zpola vypotřebované plato prášků v mé ruce. Rozlitá sklenice vody na koberci pode mnou. Zrovna svítá a do pokoje vstupují první paprsky světla.

Bože, já byl vždycky takový sráčík! Naivní ťulpas. Dávno jsem je měl poslat všechny do prdele a nic se nemuselo stát. Mohl jsem si šťastně žít. Býval jsem zbytečně laskavý a ohleduplný. Každý to vycítil a už mojí hlavu používal jako špalek. Dokonce i holky, které byly slušné, mě využívaly a chovaly se jako k největšímu blbovi pod sluncem. A já je u toho nechal. Proč jsem neuměl říkat ne? Nebo je poslat na jasně vytyčená místa. Proč jsem musel být za každou cenu ten hodný? Stejně pak všechno padalo na mojí hlavu. Ostatní si čistili štíty tak, že bordel házeli na mě. A já neprotestoval a ani jsem jim to nezazlíval. Stále jsem se na ně usmíval a dělal, že mi to nevadí. Ale vadilo. Vždycky jsem si to, já ťulpas, nějak vysvětlil. Viděl jsem situaci jejich očima. Stál jsem s nimi proti sobě. Bože! Raději si jdu udělat snídani.


Opět. Šedou kůrou mozkovou mi prolétají jehly s každým pulsem. Moje zdecimované a rozdrážděné nervy v hlavě, které už unavuje vysílat stále tu ukrutnou bolest, sytí a osvěžuje čerstvě vehnaná krev putující vzhůru s úderem mého srdce. Získávám pocit, jakoby mě někdo bral obrovskými kleštěmi za hlavu. Jako bych byl jedna z mnoha ulit na Francouzským menu.

Ten tlak! Abych si tu bolest náležitě vychutnal, tělo mi dopřává chvilky, ne delší jak vteřina, kdy srdce nasává krev. V ty momenty cítím značnou úlevu. Ovšem okamžitě mě ochromuje nevydržitelný tlak. Vzdouvá mi oči až bych je nejraděj vytrhl, abych si ulevil. Jak zrůdně mi to nedává možnost zvyknout si na bolest a zapomenout na chvíle bez útrap. Kde jsou ty léky? U postele. Rovnou na ní zůstanu…


Jdu navštívit s rodinou sestru. Vítá mě slovy: „Přišlo vás nějak hodně.“ Raději to přecházím a lehám si na terase do lehátka. Slunce příjemně hřeje. Za chvíli mi je z toho až vedro, vracím se do kuchyně. Natáčím si vodu a se sklenkou v ruce si jdu prohlížet sestřinu knihovnu. Ta si mezitím rozverně vypravuje s ostatními. Po chvíli nalézám zajímavou knihu mezi horou nezáživných odborných titulů. Zalistuji v ní. Sestře se to nelíbí. Řve na mě, ať ji hned vrátím na místo, že mi nic nepůjčí.

Ani si ji nechci půjčit. Stejně mě ujišťuje, že mi nikdy žádnou knihu nedá do rukou. Kupuje si je za své peníze a ať to dělám stejně. Vrátil jsem knihu do regálu a odešel. Ještě jsem zaslechl, že pokud vážně odcházím, tak jsem trapný.

O něco později, den možná dva, sestře píšu, že pokud se mi neomluví, tak to chápu jako, že by nás přišlo ,nějak víc‛ i na její promoci. Neví, za co by se měla omlouvat, dělám prý zbytečnou scénu. Poté všem napsala, že na svou promoci nejde. Nehodlá nikoho přemlouvat, aby tam šel. Shodila to na mě. Rozhodl jsem se tam nejít, dokud se mi neomluví. Asi je to slovo pro její ego nepřekonatelnou překážkou. Ale jak to vysvětlovat ostatním? Pro ně jsem padouchem. Obrátila proti mně rodinu a při té příležitosti hodila i ostatní problémy minulosti. Očistila se na můj účet. Zobají jí z ruky. Mě zavrhli, jak snadné je na mě naházet všechnu špínu!

 

 

 

 


 

Zase? Chladné zdi. Můj být.

Moje sestra mi připomíná hovnivála, co si syslí to svou kouli a na ničem jiném mu nezáleží. A se mnou to udělala podobně. Vzala si mě jako pevné jádro a začala na mě nabalovat všechna sračky, které se kdy udály. Dotáhla to tak daleko, že jsem se jednoho dne probudil a kolem mě nebylo nic jiného než svinstvo. Utopila mě v tom. Už jsem to nedokázal ze sebe smýt. Pomalu, po vrstvách, to na mě zaschlo a nešlo se toho zbavit. Všude, kde mě znali, se mnou nechtěli nic mít. Nedivím se jim. Uviděli na mně tu špínu a stáhli ruce.


Necítím k tomu všemu, co mě obklopuje, nic. Je mi lhostejné, co se tady stane. Sám jsem si lhostejný. Mohl bych se řezat nožem a znuděně se na to dívat. Přesto mě šíleně vytáčí svět kolem. Nepotřebuje mě! Všechno si dokáže žít a poradit beze mě. Jsem tady naprosto bezvýznamný. Tak sakra proč jsem se rodil? Abych se stal dalším číslem. Hlavou v davu, která tam může, ale nemusí být. Celé to je jen nějaký blbý vtip. Jdeme v obrovském davu vstříc ničemu, vlastně se pohybujeme na místě, na obrovským otáčejícím se trenažeru. Pěkně si to šlapeme kupředu a pochvalujeme si, jak se dostáváme do společenského povědomí, jak se vyvíjíme. Přitom je všem kolem jedno, jestli vedle šlapu já nebo někdo jiný. Pche! Ten smysl bytí mi přijde přinejmenším perverzní! Jediné, co se lidem vede, je ostatní shazovat, drát se dopředu a nehledět na ostatní. Až pak ubožáci zjistí, že jsou opět na začátku. Já na tohle kašlu! Byl jsem blbý a všichni se přese mě prodrali dopředu. Použili mě jako leštičku svých nových botek.

Má cenu jít si dělat večeři? Možná ani ne. Tohle žraní nižších druhů je to nejprimitivnější vítězství. Kuře z fabriky. K tomu mrkev z chemičky. Ubohost.


Hlava. Nebylo by lepší jí nemít? Možná by se svět stal příjemnějším místem. Fakt je, že plno lidí ji nepoužívá k ničem. Chtěl bych si užít toho luxusu. Mně se žhaví a vře. Lebku cítím jako hrnec a to uvnitř pálí a chce ven. Někdy se musím smát své naivitě. Co můžu ještě hledat ve svých vzpomínkách? Nač se tam vracet? Možná naposledy…


A život se změnil. Šlo to celé naráz. Rychle jsem si uvědomil, že vše kolem má charakter domečku z karet. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem zaopatřený proti všem okolnostem se spustil nemilosrdný domino efekt. Každý můj naivní skutek se přerodil do nové zrůdné podoby. Nejprve začal, mnou sestaveným, dokonalým párem. Chystali svatbu. Celé to vypadalo velmi nadějně až do poslední chvíle. Přesněji do chvíle, kdy se uskutečnil rozlučkový večírek. Kamarád se na něm neudržel. Totálně se zpil a podváděl jak mohl. Nedokázal jsem tomu zabránit. Rovnice se vyvinula jinak. Někdo z „dobrých přátel“ to prásknul. Místo oslav lásky, pláč. Vztah v troskách. Bývalý pár se mezi sebou začal přetahovat o stupidní věci. Jelikož se nechtěli setkat používali prostředníka - mě. Veškeré boje probíhaly skrze moje ústa. Nebylo to pěkné.

Až jim to scvaklo. Finální verze zněla, že jsem na ten večírek přivedl holky a záměrně opil ženicha. Jsou šťastně svoji.


Z toho, co jsem dělal, je mi čím dál víc do smíchu. Jak bych se zachoval dneska? Všechno bych poslal do prdele. Mohl bych si hrát ne svém písečku jako všichni, ale takové prase nejsem. Odešel bych někam, kde ještě žijí lidi…


Kde mám ty prášky? Kde jsou? Toho jsem se obával. Můj mozek se začíná nafukovat a narážet do kostních výčnělků v hlavě. Příroda mi říká „píchni balónek“ a já už jsem tu výzvu párkrát slyšel.

Tady je to plato s prášky! Hmm, je prázdné.

Asi budu potřebovat vyvětrat. Ochladit orgány. Stejně je to všechno na nic.

Potřebuji tužku a papír. Napíšu pozdrav.

Jen co jsem ten kolt přiložil ke spánku cítím, jak studí. To je ten správný lék! Konečně mi to dává smysl. Pomůže mi vychladnout.


Nechci, aby jste nade mnou ronili své ubohé předstírané slzy. Není vám to líto! Hnusí se mi hraný smutek a ze všeho nejvíc nesnáším, když se spojí s falešným pláčem. Tak trapné divadlo! Nechutná póza ničící vlastní víru v sebe samého.

Někam mě hoďte. Na pohřeb si nehrajte – pokud se nechcete někde společně nažrat. Všichni jste mi nechutní. Nedělejte se, že jste mě měli rádi. Já vás taky ne…“

 

 

 

 


 

Nechali ho zpopelnit. V krematoriu vystoupil člověk. Měl mluvit o mrtvém. Stoupl si tam nadechnul se a chvíli mlčel. Pak prohlásil: „O mrtvých se má mluvit jenom dobře.“ a odešel. Ostatní lidé taky.

 

 

 


Poznámky k tomuto příspěvku
Rony Rubinek (Občasný) - 23.11.2005 >

 


Doporučil 
<reagovat 
Janahe (Občasný) - 22.11.2005 > Obrázky moc pěkné, text je dost nudný a poněkud nelogický
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 25.11.2005 > Přestože bych k textu měla výhrady, tak si myslím, že zadaný úkol byl splněn. Obrázky jsou vynikající.
Doporučil 
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 25.11.2005 > Já myslim, že autor zpracoval dobře téma. Jednak to, že stav mysli je často propojen se stavem fyzickým a jednak ten postup deprese, který hrdinu příběhu dohnal až k extrémnímu řešení. takový ten okamžik, kdy už člověk není schopen rozeznávat pořádně realitu, je zaměřený výhradně na sebe a vše, co se mu přihodí, na sebe automaticky vztahuje. Hrdina je dokonalý případ pro psychiatra. Pár věcí by šlo sice udělat jinak, trochu bych to i asi zkrátila, ale výsledně je to pro mě fajn a patří to sem.
<reagovat 
Fleur16 (Občasný) - 29.11.2005 >
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter