Z vedlejšího pokoje slyšela hrát hudbu… velmi potichu, Nina určitě nechtěla, aby ji slyšela, ale marně… Slyšela každý tón, každý akord, cítila rytmus. Strašně se jí chtělo tančit!

Viděla se, jak se pomalu otáčí v melodii, topí se v tónech, vznáší se, jako by se ani nedotýkala podlahy.

Najednou se jí ještě mnohem víc chtělo plakat! Vždyť ona tančit nemůže! Ona už tančit nemůže! Nemůže se zvednout, nemůže vstát, její nohy nic necítí, neposlouchají ji. A za všechno může ta jediná setinka vteřiny, která jí připravila o všechno. O její milovaný tanec, o její kamarády, o její zábavy, o její život! Kámoši ji opustili, vždyť co by z z ní měli, vždyť nic nemůže… Strašně by chtěla, ale ty nohy! Ty zatracené nohy!

Tenkrát jsem strašně spěchala. Maličko jsem se zpozdila na tréninku, na baletě a nechtěla jsem přijít pozdě na rande. Nevěděla jsem, jak dlouho by na mě David čekal a pravdou je, že jsem tušila, že moc by to být nemuselo a tak jsem spěchala, co nejvíc to šlo. Proto jsem se přes tu hloupou silnici nerozhlédla! Rozhlédla jsem se vždycky předtím, ikdyž jsem věděla, že auto tu projede snad jen omylem. Opravdu, tenkrát se ten řidič spletl, zabloudil a zrovna zajel do téhle ulice, a já se poprvé nerozhlédla. Už vím, že to nebyla jeho vina, už jsem pochopila, že on mi život nezničil. To já sama.

Na rande už jsem tehdy nedorazila. Asi dva měsíce jsem ležela v nemocnici a potom další měsíc na psychiatrii. Davida už jsem nechtěla nikdy vidět. No, spíš jsem nechtěla aby ještě on kdy viděl mě a to jak jsem skončila. Kamarádi se taky hodně proseli. Moc mi jich nezbylo. Ale ti co zůstali, jsou pravý kamarádi, i když na mě nemají čas. Mají svoje lásky, svoje kamarády a já se tam snad ani nehodím.

Seděla jsem v pokoji a poslouchala hudbu z vedlejšího pokoje. Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích stékají slzy. Přemýšlela jsem o životě, o svém životě, o všem. Musím přece bojovat! Přece se nevzdám! Přece se tu v šestnácti nezahrabu!Určitě to nebude lehký, ale já musím bojovat! Já to musím dokázat! Já chci.

V tu chvíli otevřela dveře moje sestra Nina. "Elo, ty jsi vzhůru? Nezlob se, já myslela, že spíš. Nechtěla jsem, aby si tu hudbu slyšela. Promiň, Elo, dojdu to vypnout."

"Nechoď. Je krásná. Nech to hrát, Nino. Vždyť je tak krásná!" Podívala se na mě a po tváři ji steklo pár slz. Objala mě. "Já to věděla, Elo. Věděla jsem, že se nevzdáš." "Nevzdám, Ninuško, nevzdám. To nechci. Chci žít!" Ještě chvíli jsme se objímali a já vím, že jí mám moc ráda. Budu bojovat!

Za dva dny, kdy jsem neúspěšně obvolávala kamarádky a snažila se s nimi dohodnout nějaké schůzky, jsem zase postupně ztrácela naději. Zase mi začalo bejt smutno. Asi už k nim opravdu nepatřím, to co říkají už jsou jen prázdná slova…

Zazvonil zvonek. "Moment, už jedu!" Uvědomila jsem si, že je to poprvé, co jsem si sama ze svýho stavu udělala legraci. Otevřela jsem dvěře a málem spadla z vozíku! David! Zírala jsem na něj. Ve vteřině mě napadlo zabouchnout dveře! Strčila jsem do nich. Ale strčil mezi dveře nohu a otevřel. "Elinko, co děláš, přišel jsem za tebou." Sklopila jsem oči do kterých se mi draly slzy: "Davide, myslím, že už není proč za mnou chodit…a…". Nenechal mě domluvit, dřepl si ke mně a vzal mě za ruce: "Co to říkáš, ty můj blázínku! Celou dobu jsem na tebe čekal. A tenkrát, tenkrát jsem tam stál dvě hodiny. A celou tu dobu, co jsi byla pryč, jsem za tebou chtěl jít, ale nechtěli mě k tobě pustit, že nikoho nechceš vidět. Já tě miluju, Elinko!"

Po tvářích mi stekly slzy. "Davídku…" Políbil mě a já najednou cítila, že život nekončí…