Motýlek
Sevřen jsi do dlaní,
můj motýlku toulavý.
Dlaně barvy havraní,
ve svém objetí Tě svírají...
Toulal ses od květu růže ke květu jabloně,
přeletěl nad hlavou divizny, poseděl na listech
arniky i kvítku chudobky.
Nevnímal, že den večer nikdy nemine.
A z falešného poupěte černé dlaně vykvetly...
Zváben něžným objetím slunečních paprsků
do výšin slepě vzlétl jsi,
opojen teplými doteky, v zajetí vroucího šeptání.
Se svým tělem paprsky s vánkem rozehrát tajnou hru nechal jsi,
uvěřil slovům šeptaným, z lásky sám sebe bez nároku dal,
a pak zůstal jsi sám bez teplých slůvek, bez zájmu, bez ptaní...
Večer dostihl Tě tak jako den,
snad dobrovolně, zlomen, jsi slétl do dlaní.
Kéž by to všechno byl jenom sen,
nezůstal jsi sám a nebylo žádných černých dlaní...
TOBĚ!!!
|
